29 ICdo 7/2018 – Nejvyšší soud

MSPH 93 INS XY 193 ICm XY 29 ICdo 7/2018-79 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce AB 4 B. V., se sídlem Strawinskylaan B 933, 1077XX, Amsterdam, Nizozemské království, registrační číslo 34186049, zastoupeného Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Svobodova 136/9, PSČ 128 00, proti žalovanému Mgr. Michalovi Šimků, se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníků J. L. a M. L., zastoupenému Mgr. Kateřinou Muhrovou, advokátkou, se sídlem v Jičíně, Sladkovského 51, PSČ 506 01, o určení pravosti přihlášené pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků J. L., narozeného XY, bytem v XY, a M. L., narozené XY, bytem v XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2017, č. j. 193 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 93 INS XY), takto: I. Dovolání proti části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2017, č. j. 193 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 93 INS XY), jíž bylo zastaveno odvolací řízení ohledně pohledávky P9-4 ve výši 3.693 Kč, se odmítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 193 ICm XY v bodě výroku I. v části, ve které bylo rozhodnuto o dílčí pohledávce P9-3, a v bodě II. výroku, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 23. května 2017, č. j. 193 ICm XY, zamítl žalobu na určení, že žalobce má za dlužníky dílčí pohledávky P9-3 a P9-4 přihlášené do insolvenčního řízení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Dne 16. května 2016 byl zjištěn úpadek dlužníků a současně bylo povoleno oddlužení. 2/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků čtyři dílčí pohledávky přihláškou č. 9. Třetí dílčí pohledávkou (P9-3) žalobce přihláškou uplatnil nezajištěné právo ze smluvní pokuty ve výši 122.640,91 Kč; čtvrtou dílčí pohledávkou (P9-4) pak nezajištěné právo ze smluvní pokuty a poplatků ve výši 3.693 Kč. 3/ Na zvláštním přezkumném jednání popřel insolvenční správce mimo jiné třetí a čtvrtou dílčí pohledávku žalobce (P9-3 a P9-4) co do pravosti i výše. 4/ Mezi právním předchůdcem žalobce (Home Credit a. s.) a dlužníkem J. L. (dále jen „dlužník J. L.“) byla uzavřena dne 25. ledna 2011 úvěrová smlouva č. 4101179570 o poskytnutí úvěru ve výši 130.000 Kč, kteroužto částku se dlužník J. L. zavázal splácet v 84 měsíčních splátkách po 3.895 Kč. Též bylo ujednáno, že nedílnou součástí úvěrové smlouvy jsou (všeobecné) úvěrové podmínky. Dlužníkem J. L. byla podepsána pouze úvěrová smlouva. 5/ V úvěrových podmínkách (Hlava 6, § 3 a § 6) je stanoveno, že pokud (i) se klient dostal do prodlení se splácením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, (ii) klient uvedl v návrhu nepravdivé informace, nebo (iii) klient porušil některou z dalších povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy, a je-li důsledkem této skutečnosti vznik povinnosti klienta uhradit celý poskytnutý úvěr, je klient povinen uhradit společnosti současně i smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částku, na kterou by společnosti vzniklo právo z titulu úvěru, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách. 6/ Dlužník J. L. hradil splátky řádně jen do ledna 2012. Ke dni 10. července 2012 byl úvěr zesplatněn. 7/ Dlužník J. L. byl vyrozuměn oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. března 2016 o postoupení pohledávky z titulu úvěrové smlouvy na žalobce. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, uveřejněného pod číslem 183/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – uzavřel, že: 1/ Dlužník J. L. uzavřel s právním předchůdcem žalobce úvěrovou smlouvu, která obsahovala odkaz na úvěrové podmínky, v nichž bylo stanoveno, že v případě porušení vymezených smluvních povinností se dlužník zavazuje zaplatit právnímu předchůdci žalobce smluvní pokutu. 2/ Dlužník J. L. uzavřel úvěrovou smlouvu s právním předchůdcem žalobce coby spotřebitel. 3/ Na ustanovení o závazku zaplatit za určitých podmínek společnosti smluvní pokutu, obsažené v úvěrových podmínkách, nelze pohlížet jako na platně sjednané smluvní ujednání, neboť ve spotřebitelských vztazích musí být ujednání o smluvní pokutě přímo ve smlouvě. K odvolání věřitele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že pohledávka žalobce P9-3 je přihlášená do insolvenčního řízení po právu; ohledně pohledávky žalobce P9-4 odvolací řízení pro zpětvzetí odvolání zastavil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – odkazuje na § 261 odst. 3 písm. d), § 262 odst. 4 a § 506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 – shodně s insolvenčním soudem posoudil uzavřenou úvěrovou smlouvu jako smlouvu spotřebitelskou. Předmětné ujednání v obchodních podmínkách však odvolací soud posoudil nikoli jako ujednání o smluvní pokutě, ale jako ujednání o zesplatnění pohledávek z úvěru, tedy o povinnosti dlužníka zaplatit najednou všechny zbývající dlužné splátky zahrnující jak jistinu, tak i dlužný úrok, k výzvě věřitele. Odvolací soud konstatoval, že takové ujednání v úvěrových podmínkách nelze považovat za překvapivé a jako takové nedovolené ve všeobecných smluvních podmínkách, neboť se jedná o zcela typické ujednání pro smlouvy o úvěru, které v podstatě s drobnými změnami kopíruje § 506 obch. zák. – citovaný nález Ústavního soudu se tak na projednávanou věc neuplatní. Odvolací soud dále vysvětlil, proč je nepochybně seznatelné, že se smluvní pokuta uplatněná jako dílčí pohledávka P9-3 týká úvěrové smlouvy ze dne 25. ledna 2011 (spojení přihlášky a přiloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad k této smlouvě) a jak byla výše uplatňované smluvní pokuty stanovena (součet nesplacených předepsaných měsíčních úroků od 15. února 2012 do poslední splátky). Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně vůči všem jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, případně při řešení kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, namítaje, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když pohledávku žalobce P9-3 posoudil jako ušlý úrok z úvěru a nikoli jako smluvní pokutu, přestože právní předchůdce žalobce měl zájem úvěrovými podmínkami (dle jejich textu) sjednat se svým smluvním partnerem smluvní pokutu, žalobce svou pohledávku uplatněnou v insolvenčním řízení konstantně označoval jako smluvní pokutu (v přihlášce pohledávky, v incidenční žalobě) a předmětná pohledávka byla přihlášena jako samostatný nárok a nikoli jako příslušenství jiné přihlášené pohledávky. Odkazuje na § 174 odst. 2 a § 192 odst. 4 insolvenčního zákona má dovolatel dále za to, že pohledávku P9-3 je třeba posuzovat tak, jak byla přihlášena, neboť věřitel odpovídá za správnost údajů v přihlášce pohledávky, a to včetně uvedeného důvodu vzniku pohledávky, který již nemůže dodatečně měnit. Odvolací soud rovněž nerespektoval závěr formulovaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 32 ICdo 86/2015, podle kterého „pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě ve všeobecných podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil. Jde o ujednání podřaditelné pod ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., neboť v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a je proto s ohledem na § 55 odst. 2 obč. zák. neplatné.“. V neposlední řadě poukazuje dovolatel na to, že věřitel v přihlášce neuvedl, jaké konkrétní smlouvy o úvěru se nárok týká, neuvedl, za jaké konkrétní porušení povinnosti je smluvní pokuta nárokována a nedoložil ani její výpočet. Za takového stavu tak má dovolatel za to, že nelze ani vycházet z t