29 ICdo 79/2021 – Nejvyšší soud

KSUL 43 INS XY 43 ICm XY 29 ICdo 79/2021-122 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce PRODECA s. r. o., se sídlem v Praze 5, Plaská 622/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25463098, zastoupeného Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem, se sídlem v Liberci, Moskevská 640/55, PSČ 460 01, proti žalované V. K., narozené XY, bytem XY, o určení pravosti a pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalované, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY (KSUL 43 INS XY), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 24. dubna 2019, č. j. 43 ICm XY, zamítl žalobu, jíž se žalobce (PRODECA s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (AS ZIZLAVSKY v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužnice V. K.) určení, že „přihláška“ žalobce č. P-1 je po právu, vykonatelná a že nárok žalobce na uspokojení ze zajištění zpeněžením nemovitostí, které jsou součástí majetkové podstaty dlužnice, přihlášený pod č. P-1, je po právu a v pořadí dle této přihlášky (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu a obsahu insolvenčního spisu plyne, že: [1] Smlouvou o úvěru ze dne 24. listopadu 1992, č. 391/0/92, poskytla AB Banka, a. s. (dnes AB Banka, a. s. v likvidaci; dále jen „banka A“), úvěr J. K. (podnikajícímu pod obchodní firmou J. K. – T. d. v. D.), manželu žalované, jenž zemřel dne 26. června 1995 (dále jen „J. K.“). K zajištění úvěru uzavřely strany téhož dne smlouvu č. 396/92 o zřízení zástavního práva k nemovitostem (tehdy ve vlastnictví J. K.) zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále jen „nemovitosti“). [2] Kupní smlouvou ze dne 19. prosince 1995, uzavřenou mezi dědičkami po J. K. a PUROCLIMA s. r. o. (dále jen „společnost P“), byly nemovitosti převedeny na společnost P. Na majetek společnosti P byl prohlášen konkurs a správkyně konkursní podstaty banky A do konkursního řízení vedeného na majetek společnosti P přihlásila pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 24. listopadu 1992 (dále jen „pohledávky“) s právem na oddělené uspokojení, jež bylo zjištěno do výše 103 778 001,89 Kč. Konkurs prohlášený na majetek společnosti P byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2008 zrušen pro nedostatek majetku, avšak ještě předtím dědičky po J. K. odstoupily od kupní smlouvy ze dne 19. prosince 1995. Nemovitosti nebyly v označeném konkursním řízení zpeněženy. [3] Usnesením ze dne 6. ledna 2005, č. j. 36 D 973/1995-1703, Okresní soud v Teplicích schválil dědickou dohodu. Žalovaná získala v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a podílu na dědictví po J. K. „majetek a dluhy o velikosti 5/8“. [4] K návrhu správkyně konkursní podstaty banky A Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 14. července 2009, č. j. 13 C 108/2002-145, nařídil prodej nemovitostí coby zástavy k uspokojení pohledávek ze smlouvy o úvěru ve výši 103 778 001,89 Kč. [5] Pohledávky nabyl žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. září 2009 uzavřenou mezi správkyní konkursní podstaty banky A jako postupitelkou a žalobcem jako postupníkem. [6] Usnesením ze dne 25. července 2011, č. j. 62 EXE 5183/2011-16, nařídil Okresní soud v Liberci exekuci prodejem zástavy (nemovitostí) k uspokojení pohledávky žalobce ve výši 103 778 001,89 Kč. [7] Usnesením ze dne 2. prosince 2016, č. j. KSUL 43 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek žalované, na její majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil AS ZIZLAVSKY v. o. s. [8] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované přihláškou č. P1 pohledávky (po následném částečném zpětvzetí) v celkové výši 137 901 105,24 Kč s tím, že jde o pohledávky vykonatelné a zajištěné zástavním právem k nemovitostem. [9] Při přezkumném jednání dne 22. března 2017 insolvenční soud rozhodl, že pohledávky budou přezkoumány jako nevykonatelné. Žalovaný popřel pohledávky žalobce co do pravosti a pořadí; namítal promlčení pohledávek ze smlouvy o úvěru a neprokázání práva na uspokojení ze zajištění zástavním právem k nemovitostem. 4. Na tomto základě odvolací soud ‒ cituje § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v aktuálním znění, § 174 odst. 3 a 4, § 176 větu první, § 177, § 191 odst. 2 a § 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, ve znění do 30. června 2017, § 151 a odst. 1, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění do 31. prosince 1992, § 100 odst. 1 a 2 a §101 obč. zák., ve znění do 31. prosince 2002, a § 387 odst. 1 a 2, § 388 odst. 1, § 391 odst. 1, 392 odst. 1 větu první, § 397 a § 402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – uvedl, že mezi účastníky není sporu o původu pohledávek a jejich nabytí žalobcem smlouvou o postoupení pohledávek, ani o zajištění pohledávek zástavním právem zřízeným k nemovitostem, k nimž dlužnice nabyla vlastnické právo spolu s ostatními (třemi) dědičkami v dědickém řízení po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví s J. K. Sporným naopak zůstává „charakter“ pohledávky uplatněné žalobce v insolvenčním řízení a z toho pramenící otázka jejího promlčení, které namítal insolvenční správce v popěrném úkonu. 5. Dále odvolací soud konstatoval, že přihláška pohledávek (P1) je co do řádné identifikace jejich důvodu, výše a pořadí přezkoumatelná; případné nedostatky v doložení existence přihlašovaných pohledávek nejsou důvodem k odmítnutí přihlášky pohledávky, mohou však vést k popření přezkoumávané pohledávky. Insolvenční soud nepochybil, rozhodl-li při přezkumném jednání, že pohledávky budou přezkoumány jako nevykonatelné. Usnesení č. j. 62 EXE 5183/2011-16, jímž Okresní soud v Liberci nařídil exekuci prodejem zástavy (nemovitostí) a jímž se žalobce snažil doložit vykonatelnost přihlášených pohledávek, totiž nepředcházelo rozhodnutí v soudním nebo rozhodčím řízení, kterým by byly pohledávky přiznány. 6. K posouzení otázky promlčení odvolací soud uvedl, že čtyřletá promlčecí doba pohledávek začala běžet 26. září 1998. Jakkoli správkyně konkursní podstaty banky A dne 22. března 2002 přihlásila v konkursním řízení právo banky A na oddělené uspokojení pohledávek ze zpeněžení nemovitostí vůči společnosti P v postavení zástavního dlužníka (zástavce) a toto právo na oddělené uspokojení bylo zjištěno a dále dne 18. března 2002 podala Okresnímu soudu v Teplicích návrh na soudní prodej zástavy (nemovitostí), jemuž bylo usnesením č. j. 13 C 108/2002-145, jež nabylo dne 29. srpna 2009 právní moci, vyhověno, nejde – dle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2013, pod číslem 132 – o rozhodnutí, jimiž by bylo správkyni konkursní podstaty banky A přiznáno právo (ze zástavní smlouvy) ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák. Žalobce poté, co usnesení o nařízení prodeje zástavy (nemovitostí) nabylo právní moci, a poté, co nabyl pohledávky smlouvou o postoupení pohledávek, nepokračoval v přiměřené lhůtě v soudním prodeji zástavy (nemovitostí), když usnesení (62 EXE 5183/2011-16), jímž byla nařízena exekuce prodejem zástavy (nemovitostí), bylo vydáno v řízení zahájeném s více než roční prodlevou. 7. Odvolací soud uzavřel, že pohledávky i právo na uspokojení ze zajištění zástavním právem byly promlčeny ještě před tím, než žalobce podal u Okresního soudu v Liberci návrh na nařízení exekuce prodejem zástavy (nemovitostí), tj. před zahájením řízení, v němž bylo vydáno usnesení č. j. 62 EXE 5183/2011-16. 8. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9. Dovolatel především namítá, že: [1] Odvolací soud se odchýlil od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 21