29 ICdo 80/2023 – Nejvyšší soud

KSCB 28 INS 3097/2017 43 ICm 4975/2017 29 ICdo 80/2023-222 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, zastoupeného Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, PSČ 118 00, proti žalovanému JUDr. Davidu Termerovi, se sídlem v Praze 1, Opatovická 24/156, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka SOME TECHNIKA s. r. o., o určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 4975/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SOME TECHNIKA s. r. o., se sídlem v Jindřichově Hradci, Jarošovská 1267, PSČ 377 01, identifikační číslo osoby 26060574, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 3097/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2022, č. j. 43 ICm 4975/2017, 103 VSPH 949/2021-208 (KSCB 44 INS 3097/2017), takto: I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2022, č. j. 43 ICm 4975/2017, 103 VSPH 949/2021-208 (KSCB 44 INS 3097/2017), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku o nákladech řízení. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2022, č. j. 43 ICm 4975/2017, 103 VSPH 949/2021-208 (KSCB 44 INS 3097/2017), a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. srpna 2021, č. j. 43 ICm 4975/2017-182, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 4. srpna 2021, č. j. 43 ICm 4975/2017-182, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že (dílčí) pohledávky žalobce (UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s.) č. P85-1 ve výši 64 628 029,16 Kč, č. P85-2 ve výši 13 323 591,15 Kč a č. P85-3 ve výši 17 190 890,08 Kč jsou „v plné výši“ zajištěny obchodním závodem dlužníka (SOME TECHNIKA s. r. o.) s pořadím ke dni 15. září 2016 (bod I. výroku). [2] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 174 odst. 2, § 198 odst. 1, § 235 odst. 2 a § 236 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, a z ustanovení § 501, § 502, § 1312 odst. 1, § 1314 odst. 2 písm. a/, § 1319 odst. 2, § 1347 a § 1377 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), odkazuje na konkretizovanou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že zástavní právo žalobce (zřízené mimo jiné k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 6. září 2012) platně vzniklo na základě smlouvy ze dne 15. září 2016, uzavřené formou notářského zápisu č. N 277/2016, NZ 277/2016 notáře Mgr. Roberta Procházky, a později nezaniklo. 3. K námitce žalovaného ohledně neúčinnosti zástavní smlouvy ze dne 15. září 2016 uvedl, že neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě, přičemž onu žalobu insolvenční soud pravomocně zamítl v řízení vedeném pod sp. zn. 43 ICm 4553/2017. Nadto doplnil, že kdyby žalovaný byl v odkazovaném řízení uspěl s dovoláním (a s odpůrčí žalobou), insolvenční soud by v insolvenčním řízení nepřihlížel k zástavnímu právu bez ohledu na to, že vyhověl žalobě o určení pořadí pohledávky. 4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2022, č. j. 43 ICm 4975/2017, 103 VSPH 949/2021-208 (KSCB 44 INS 3097/2017), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 235 odst. 1 a 2 a § 298 insolvenčního zákona a z ustanovení § 501, 502 a § 1312 a násl. o. z. a odkazuje na konkretizovanou judikaturu Nejvyššího soudu – shledal správným závěr insolvenčního soudu o platnosti zástavní smlouvy, na jejímž základě vzniklo zástavní právo k obchodnímu závodu dlužníka k zajištění pohledávek žalobce, přihlášených do insolvenčního řízení přihláškou pohledávek č. P85-1 až 3; přitom rovněž odkázal na výsledek pravomocně skončeného řízení o odpůrčí žalobě žalovaného, vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 43 ICm 4553/2017, 6. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde (podle obsahu dovolání) o otázku, zda jsou řízení o určení neúčinnosti zástavní smlouvy (o odpůrčí žalobě) a o určení pořadí (popřené) pohledávky na sobě závislá. 7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 8. Podle dovolatele vycházel odvolací soud z nesprávného právního názoru, že řízení o odpůrčí žalobě a řízení o určení pořadí pohledávky jsou na sobě nezávislá. Dovolatel míní, že judikatura Nejvyššího soudu je naopak ustálena v závěru, že tato řízení jsou na sobě závislá a insolvenční soud má obě žaloby projednat ve společném řízení. I když incidenční spory byly zahájeny samostatně (zvlášť podanými žalobami), insolvenční soud je měl spojit ke společnému řízení podle § 112 odst. 1 o. s. ř.; jinak mohou „ve věci“ existovat „dva protichůdné rozsudky“. 9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu prvního výroku, tedy i v části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku o nákladech řízení. Ve vztahu k tomuto výroku však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto v této části dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. 11. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku o věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., když potud pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky procesního práva je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. 12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 14. Pro právní posouzení věci jsou rozhodující následující skutečnosti, z nichž vyšly oba soudy a které se promítají v obsahu insolvenčního rejstříku: [1] Žalobce uzavřel dne 6. září 2012 s právním předchůdcem dlužníka (SOME Jindřichův Hradec s. r. o.) [dále jen „společnost SJH“] smlouvu o úvěru a dalších bankovních službách poskytovaných formou víceúčelové linky až do částky 59 700 000 Kč, na základě které se žalobce zavázal poskytovat společnosti SJH úvěry a jiné finanční služby (včetně bankovních záruk). [2] Poté, co na základě projektu rozdělení došlo k odštěpení dvou částí jmění společnosti SJH a k jejich přechodu na SOME Auto s. r. o. (dále jen „společnost SA“) a na dlužníka, uzavřeli žalobce, dlužník, společnost SA a společnost SJH dne 19. února 2016 dodatek č. 15 k úvěrové smlouvě, jímž společnost SA a dlužník přistoupili k dluhům společnosti SJH z úvěrové smlouvy. Strany se rovněž dohodly na podřízení smlouvy o úvěru režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. [3] Žalobce, dlužník, společnost SA a společnost SJH se následně dne 30. srpna 2016 dohodli dodatkem č. 19 úvěrové smlouvy na maximální výši úvěrového rámce 90 000 000 Kč, který měl být v následujících letech postupně snižován. Zároveň se dohodli na zajištění dluhu zástavním právem žalobce k závodům dlužníka a ostatních spoludlužníků. [4] Smlouvou o zřízení zástavního práva k obchodnímu závodu, uzavřenou mezi žalobcem (jako zástavním věřitelem) a úvěrovaným dlužníkem a jeho spoludlužníky (jako zástavci) ve formě notářského zápisu č. N 277/2016, NZ 277/2016 dne 15. září 2016, zřídil dlužník ve prospěch žalobce zástavní právo ke svému obchodnímu závodu k zajištění dluhů z úvěrové smlouvy a dále dluhů z příslušenství, smluvních pokut, poplatků,