29 ICdo 85/2017 – Nejvyšší soud

KSHK 41 INS 22280/2013      INS 2392/2010 41 ICm 298/2015 29 ICdo 85/2017-164 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce České insolvenční v. o. s., se sídlem v Hradci Králové – Pražském Předměstí, Fráni Šrámka 1139/2, PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 28810341, jako insolvenčního správce dlužníka ROSS Holding a. s., zastoupeného Mgr. Zuzanou Zlatohlávkovou, advokátkou, se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České 32, PSČ 530 02, proti žalovanému LACHMAN INTERIER DESIGN, s. r. o., se sídlem v Prostějově, Plumlovská 522/44, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 46995480, zastoupeného Mgr. Daliborem Lachmanem, advokátem, se sídlem v Prostějově, Plumlovská 522/44, PSČ 796 01, o určení neplatnosti eventuálně neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 ICm 298/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ROSS Holding a. s., se sídlem v Havlíčkově Brodě, Jihlavská 893, PSČ 580 01, identifikační číslo osoby 25259741, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS 22280/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2017, č. j. 41 ICm 298/2015, 101 VSPH 613/2016-144 (KSHK 41 INS 22280/2013), takto: I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2017, č. j. 41 ICm 298/2015, 101 VSPH 613/2016-144 (KSHK 41 INS 22280/2013), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení a proti té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku a ve výroku o nákladech řízení. II. Ve zbývající části se dovolání zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 13. dubna 2016, č. j. 41 ICm 298/2015-122, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Česká insolvenční v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka ROSS Holding a. s.) domáhal vůči žalovanému (LACHMAN INTERIER DESIGN, s. r. o.) určení, že dohoda o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 16. srpna 2013 (dále též jen „dohoda o započtení“) je neplatná (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému určení, že dohoda o započtení je vůči věřitelům dlužníka právně neúčinná (bod II. výroku). 3/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 319.392 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod III. výroku). 4/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 37 a násl. a § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z ustanovení § 267 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a z ustanovení § 111, § 140, § 205 odst. 2, § 231, § 239 odst. 3, § 240 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: [3] Dohoda o započtení není neplatná ve smyslu § 37 a násl. obč. zák., ani pro obcházení insolvenčního zákona nebo pro rozpor se zákonem daný přímým úmyslem obou smluvních stran krátit ostatní věřitele. [4] Dohoda o započtení není neúčinná; jelikož k ní došlo po zahájení insolvenčního řízení, nelze její neúčinnost posuzovat podle ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona a předpoklady neúčinnosti podle § 111 insolvenčního zákona nejsou splněny. [5] Zamítnutí žaloby o vydání plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka plyne ze zamítnutí žaloby o určení, že tento právní úkon (dohoda o započtení) je neúčinný (určení neúčinnosti a vydání plnění z neúčinného právního úkonu bylo požadováno formou tzv. eventuálního petitu k požadavku o určení neplatnosti dohody o započtení uplatněnému tzv. petitem primárním). [6] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. února 2017, č. j. 41 ICm 298/2015, 101 VSPH 613/2016-144 (KSHK 41 INS 22280/2013): 1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [7] Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 111, § 140 a § 240 až § 242 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: [8]  Insolvenční soud si pro své rozhodnutí obstaral dostatek skutkových podkladů a také jeho právní argumentace je správná a lze na ni odkázat. [9] Odvolací soud sdílí bez výhrad závěr insolvenčního soudu, že žalobce nepředložil žádné relevantní důkazy vedoucí k závěru, že smluvní strany uzavřely dohodu o započtení s přímým úmyslem krátit ostatní věřitele dlužníka. [10] Odvolací soud nesdílí názor žalobce, že neúčinnost právního úkonu, který dlužník učinil po zahájení insolvenčního řízení, je nutné posuzovat nejen z hledisek uvedených v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, ale též podle ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Neúčinnost právního úkonu, který dlužník učinil (jako v této věci) po zahájení insolvenčního lze dovodit jen podle zákonných předpokladů uvedených v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona. [11] Jestliže insolvenční zákon připouští (v § 140 odst. 2), že započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je přípustné i po rozhodnutí o úpadku, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, a jestliže bylo prokázáno, že v této věci dlužník uzavřel se žalovaným dohodu o započtení ještě před vykonatelností předběžného opatření, kterým soud zakázal zápočty mezi dlužníkem a jeho věřiteli do právní moci rozhodnutí o insolvenčním návrhu, a není-li dohoda o započtení nepřípustnou z hledisek uvedených v § 140 odst. 3 insolvenčního zákona (což nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno), pak je třeba pokládat dohodu o započtení za platnou a její případnou neúčinnost lze dovodit, jen kdyby jí byla porušena zákonná omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou uvedená v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona. [12] Odvolací soud sdílí názor insolvenčního soudu, že dohoda o započtení není neúčinným právním úkonem dlužníka již proto, že v jejím důsledku nedošlo k podstatné změně skladby v majetkové podstatě dlužníka, v jejím využití nebo určení, stejně tak jako v jejím důsledku nedošlo k nikoliv zanedbatelnému zmenšení majetku dlužníka; tato dohoda byla naopak učiněna za podmínek obvyklých v obchodním styku a dlužník na jejím základě obdržel i přiměřené protiplnění. [13] Dohodou o započtení se majetek dlužníka podstatně nezmenšil a v jejím důsledku nedošlo k podstatné změně ve skladbě tohoto majetku, uváží-li se, že předmětem započtení byla částka 319.392 Kč, kdežto hodnota majetku dlužníka v době uzavření dohody o započtení činila přes 490 miliónů Kč. O neúčinnou dohodu o započtení by za této situace nešlo, ani kdyby byl dlužník v době jejího uzavření v úpadku. [14] Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [15] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především nesouhlasí se závěrem, že při posuzování neúčinnosti dohody o započtení nelze aplikovat ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. [16] Pro případ, že by se dovolací soud ztotožnil s názorem, že je namístě aplikovat pouze § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, nelze podle dovolatele vycházet z té části tohoto ustanovení, která určuje, že dlužník je povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení, přičemž toto omezení se netýká úkonů nutných k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření. Podle dovolatele by bylo možné vyjít pouze z § 111 odst. 1 druhé věty insolvenčního zákona, když takové závazky (jako pohledávka žalovaného) byl dlužník oprávněn plnit pouze v režimu těch ustanovení insolvenčního zákona, která upravují konkurs (prohlášený na majetek dlužníka po zápočtu). [17] Závěr soudů, že dohoda o započtení byla úkonem uskutečněným za podmínek obvyklých v obchodním styku, na jehož základě dlužník obdržel i přiměřené protiplnění,