29 ICdo 85/2024 – Nejvyšší soud

MSPH 96 INS 19663/2011 196 ICm 4437/2016 29 ICdo 85/2024-549 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové, v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, PSČ 273 05, proti žalované J. D., zastoupené JUDr. Milanem Kučeříkem, advokátem, se sídlem v Kroměříži, Elišky Krásnohorské 3634/19, PSČ 767 01, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 ICm 4437/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 19663/2011, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2023, č. j. 196 ICm 4437/2016, 104 VSPH 583/2023-391 (MSPH 96 INS 19663/2011), takto: I. Dovolání žalobkyně a žalované se odmítají. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 3. dubna 2023, č. j. 196 ICm 4437/2016-320, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl, že žaloba se zamítá v části, kterou se žalobkyně (M. K.) domáhá uložení povinnosti žalované (J. D.) zaplatit jí částku ve výši 1 329 707,14 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 30. listopadu 2016 do zaplacení a zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 394 636,34 Kč od 30. listopadu 2016 do 19. září 2019 (bod I. výroku), uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 394 636,34 Kč s úrokem z prodlení od 20. září 2019 do 3. dubna 2023 ve výši 493 663,05 Kč a za dobu od 4. dubna 2023 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 1 394 636,34 Kč (bod II. výroku) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). 2. K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku a v části bodu II. výroku ohledně částky 885 465,97 Kč s úrokem z prodlení od 20. září 2019 do 3. dubna 2023 ve výši 312 945,51 Kč a za dobu od 4. dubna 2023 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 885 465,97 Kč a ve zbývající části bodu II. výroku a v bodě III. výroku jej změnil tak, že v části, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 509 170,37 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 20. září 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá (první výrok). Dále uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 28 165,25 Kč (druhý výrok). 3. Odvolací soud vyšel z toho, že: [1] Dne 12. září 2007 uzavřela žalobkyně a Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka R“) smlouvu o úvěru č. 002/533/07/1/01, na jejímž základě poskytla banka R žalobkyni úvěr ve výši 1 400 000 Kč a žalobkyně se zavázala úvěr splácet částkou 13 603,20 Kč měsíčně (dále jen „smlouva o úvěru“). Úvěr byl zajištěn nemovitým majetkem žalobkyně na základě zástavní smlouvy č. 002/533/07/2/01 uzavřené téhož dne (dále jen „zástavní smlouva“). [2] Usnesením ze dne 11. dubna 2013, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-A-49, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek žalobkyně, povolil jí oddlužení a insolvenční správkyní ustanovil žalovanou. [3] Při přezkumném jednání dne 21. května 2013 byly žalovanou jako insolvenční správkyní žalobkyně uznány pohledávky přihlášené přihláškou P1 věřitele č. 1 IT Credit s. r. o. (právním nástupcem banky R) v celkové výši 2 946 116,82 Kč. Pohledávky byly přihlášeny jako zajištěné v celkové výši 2 738 959,48 Kč, představované jistinou ve výši 1 329 707,14 Kč z titulu porušení smluvních povinností plynoucích ze smlouvy o úvěru, příslušenstvím v celkové výši 1 394 636,34 Kč a náklady řízení o soudní prodej zástavy ve výši 14 616 Kč, které nejsou předmětem této žaloby na náhradu škody. [4] Žalobkyně se žalobou domáhá náhrady škody ve výši 2 724 343,48 Kč s příslušenstvím, kterou jí měla žalovaná způsobit porušením povinností při výkonu funkce insolvenční správkyně při přezkumu pohledávek přihlášených věřitelem č. 1 přihláškou P1. 4. Odvolací soud – cituje § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 36 odst. 1, § 37, § 188, § 410 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 262 odst. 4, § 369 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a § 55, § 56 a § 517 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl k závěru, že smlouva o úvěru splňuje všechny obligatorní náležitosti a byla uzavřena platně. Na plnění povinností žalobkyně ze smlouvy o úvěru neměla žádného vlivu skutečnost, že žalobkyně uzavřela s L. B. (dále jen „L. B.“) smlouvu o půjčce a ten ji neplnil. Žalovaná proto nepochybila, když nepopřela jistinu pohledávky P1/1. Žalovaná však porušila povinnost postupovat při výkonu funkce insolvenční správkyně s odbornou péči, když nepopřela (část) příslušenství jistiny pohledávky P1/1 za situace, kdy bylo zřejmé, že žalobkyně uzavřela smlouvu o úvěru jako spotřebitelka. V takovém případě lze totiž platně sjednat úrok z prodlení pouze ve výši stanovené občanskoprávními předpisy. Věřitel č. 1 tak měl právo toliko na vrácení poskytnutého úvěru, smluvní úrok z poskytnuté částky úvěru (cenu peněz) a zákonný úrok z prodlení, jehož výše se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, a nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Ohledně uplatněné výše smluvních a sankčních úroků bylo na žalované, aby buď vyzvala věřitele č. 1 ke správnému vyčíslení příslušenství s ohledem na zákonnou úpravu úroků z prodlení, nebo aby je popřela v částce převyšující sazbu úroků z prodlení určenou předpisy občanského práva. 5. Na rozdíl od insolvenčního soudu (který považoval za neoprávněně přihlášené veškeré příslušenství) tak odvolací soud dospěl k závěru, že věřitel č. 1 důvodně uplatnil jistinu i část příslušenství ve výši 509 170,37 Kč. Žalovaná proto při přezkumu pohledávek postupovala správně, když pohledávku v rozsahu příslušenství v této výši nepopřela. Žalovaná však nepostupovala s odbornou péčí, nepopřela-li náklady nalézacího řízení ve výši 136 275,10 Kč, přestože řízení vedené pod sp. zn. 53 C 82/2011 nebylo pravomocně skončeno, jakož i příslušenství v rozsahu sankčních úroků, převyšujících zákonnou sazbu úroků z prodlení a blíže nespecifikované smluvní úroky ve výši 63 466,73 Kč a sankční úrok ve výši 5 586,29 Kč, kdy nebylo zřejmé, jak věřitel k těmto výpočtům dospěl. Tento postup žalované (nepopření, a tedy zjištění příslušenství v rozsahu 885 465,97 Kč) ovlivnil výši žalobkyni vyplacené hyperochy po uspokojení zajištěných věřitelů, neboť zajištěná pohledávka věřitele č. 1 v rámci vydání výtěžku zpeněžení byla uspokojena v plné výši (jak jistina, tak celé přihláškou uplatněné příslušenství). 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (proti části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil bod I. výroku a změnil část bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu) i žalovaná (proti části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil část bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu; posuzováno podle obsahu) dovolání, které mají za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně v dovolání namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily platnost úvěrové a zástavní smlouvy, neboť se dostatečně nezabývaly okolnostmi, za nichž byly tyto smlouvy uzavřeny. Smlouvy považuje za absolutně neplatné pro nedostatek vážné vůle nebo pro rozpor s dobrými mravy. Dále žalobkyně zdůrazňuje, že pochybení žalované spočívalo v tom, že pohledávky vůbec nepřezkoumala, čímž porušila povinnost přímo jí danou zákonem. Soudy se naopak zabývaly povinností správkyně pohledávky popřít. Nesprávně přitom dovodily, že správce má povinnost popřít přihlášenou pohledávku pouze tehdy, má-li absolutní jistotu, že žaloba na základě popření bude úspěšná. 8. Dále namítá, že nepopřením pohledávek bylo aprobováno podvodné jednání osoby sjednávající s žalobkyní za banku úvěrovou smlouvu ve prospěch jiné osoby, o které žalobkyni lhala. Nebylo však povinností žalobkyně namítat neplatnost smluv již před přezkumným jednáním, neboť žádné ustanovení insolvenčního zákona neuvádí, že je dlužník povinen předložit správci podrobnou právní analýzu. Soudy obou stupňů opomněly „důkazy“, resp. „konkrétní důkazní listiny“, které žalobkyně v roce 2013 předložila žalované, přestože jejich předání bylo v řízení nesporné. Rovněž z důkazů a argumentace dovolatelky obsažené v podání ze dne 1. dubna 2022 soudy neučinily žádná skutková zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak překvapivé, předčasné a nepřezkoumatelné, založené na nesprávně zjištěném skutkovém stavu. 9. Žalovaná v dovolání namítá, že se na žalobkyni při uzavírání smlouvy o úvěru ochrana spotřebitele nevztaho