29 ICdo 86/2020 – Nejvyšší soud

KSCB 41 INS 18021/2016 43 ICm 4986/2017 29 ICdo 86/2020-165 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce eD system a. s., se sídlem v Ostravě, Novoveská 1262/95, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 47974516, zastoupeného Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, PSČ 702 00, proti žalované JUDr. Daniele Urbanové, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o., zastoupené Mgr. Ondřejem Platilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, o vyloučení výtěžku zpeněžení ve výši 61.746,56 Kč z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 4986/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Vrbenská 197/23, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 48202550, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS 18021/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2020, č. j. 43 ICm 4986/2017, 102 VSPH 566/2019-142 (KSCB 41 INS 18021/2016), t a k t o: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2020, č. j. 43 ICm 4986/2017, 102 VSPH 566/2019-142 (KSCB 41 INS 18021/2016), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1.  Rozsudkem ze dne 14. března 2018, č. j. 43 ICm 4986/2017-69, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“): [1] Vyloučil z majetkové podstaty dlužníka (ELEKTRA PV, s. r. o.) označené movité věci (bod I. výroku). [2] Uložil žalované (JUDr. Daniele Urbanové, jako insolvenční správkyni dlužníka) zaplatit  žalobci (eD system a. s.) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 25.828,53 Kč (bod II. výroku). 2. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. prosince 2018, č. j. 43 ICm 4986/2017, 102 VSPH 556/2018-84 (KSCB 41 INS 18021/2016), vyhovující rozsudek zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Rozsudkem ze dne 30. dubna 2019, č. j. 43 ICm 4986/2017-98, insolvenční soud: [1] Zamítl vylučovací žalobu (podanou 30. listopadu 2017) [bod I. výroku]. [2] Uložil žalobci zaplatit žalované do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 30.978,42 Kč (bod II. výroku). 4. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 409 a § 445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), z ustanovení § 2134 a § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z ustanovení § 225 odst. 1, § 248 odst. 1 a § 260 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 5. V situaci, kdy žalobce nesporně činil kroky k odstoupení od „Smlouvy o obchodních vztazích“ uzavřené mezi ním a pozdějším insolvenčním dlužníkem dne 20. února 2013 (dále též jen „rámcová kupní smlouva“) až ve vztahu k insolvenční správkyni (po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, podáním datovaným 30. března 2017), nemohl od rámcové kupní smlouvy (respektive od jednotlivých dílčích kupních smluv) platně odstoupit vzhledem k ustanovení § 248 odst. 1 insolvenčního zákona. Insolvenční soud již proto žalobu zamítl, aniž dále posuzoval obsah ustanovení § 260 insolvenčního zákona. 6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2020, č. j. 43 ICm 4986/2017, 102 VSPH 566/2019-142 (KSCB 41 INS 18021/2016): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Uložil žalobci zaplatit žalované do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12.342  Kč (druhý výrok). 7.  Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 445 obch. zák. a z ustanovení § 225 a § 260 odst. 2 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání  rozsudku insolvenčního soudu ze dne 30. dubna 2019 k následujícím závěrům: 8. Jelikož žalovaná se souhlasem žalobce zpeněžila předmětné movité věci za částku 64.996,36 Kč (53.716 Kč + daň z přidané hodnoty), od které je třeba odečíst provizi za zprostředkování prodeje ve výši 3.249,80 Kč, zůstává k vydání částka 61.746,56 Kč. Předmětem sporu je tedy nadále (bez dalšího) vyloučení (tohoto) náhradního peněžitého plnění za věc zpeněženou v souladu s ustanovením § 225 odst. 4 insolvenčního zákona. K tomu srov. ustanovení § 225 odst. 6 insolvenčního zákona a v judikatuře obdobně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 2843/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2011, pod číslem 89 [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 9. Odvolací soud již ve zrušujícím usnesení uzavřel, že sjednal-li prodávající s kupujícím výhradu vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 445 obch. zák. a porušil-li kupující závazek zaplatit řádně a včas sjednanou kupní cenu, stojí prodávající před volbou, zda od kupní smlouvy odstoupí a bude požadovat vrácení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, nebo zda nadále setrvá ve smluvním vztahu s kupujícím a bude vymáhat úhradu kupní ceny. Uplatnění jednoho z těchto práv vylučuje uplatnění druhého. Prodávající, který nejprve žádal zaplacení kupní ceny, však může takto provedenou volbu změnit a poté uplatnit právo na vydání věci; v obráceném pořadí změna volby možná není. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, uveřejněný pod číslem 105/2010 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2549/2010. 10.  K námitce, že žalobce neuplatil výhradu vlastnického práva způsobem, z nějž by bylo zřejmé, že od smlouvy odstupuje, a nadále se již nedomáhá úhrady kupní ceny, odvolací soud již ve zrušujícím usnesení dovodil, že žalobce uplatnil výhradu vlastnického práva tím, že od smlouvy odstoupil, což prokazují jeho tvrzení v přihlášce pohledávky a okolnost, že podal žalobu na vyloučení sporných věcí ze soupisu majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona. 11.  V situaci, kdy účastníci učinili na jednání konaném před insolvenčním soudem dne 24. dubna 2019 nesporným, že žalobce je vlastníkem věcí, míní odvolací soud (stejně jako ve zrušujícím usnesení), že pro rozhodnutí ve věci je právně významné, zda žalobce vyzval žalovanou, aby splnila povinnosti podle smlouvy postupem podle § 260 odst. 2 insolvenčního zákona. Smyslem tohoto ustanovení je poskytnout insolvenčnímu správci jako osobě s dispozičními oprávněními prostor pro uvážení, zda je pro majetkovou podstatu ekonomicky výhodné splnit za dlužníka povinnost zaplatit z finančních prostředků majetkové podstaty kupní cenu (zbytek kupní ceny), tedy přivodit vznik vlastnického práva k věci převzaté s výhradou vlastnictví, tuto věc zapsat do soupisu majetkové podstaty a následně ji zpeněžit. 12.  V této věci žalobce nejprve při jednání před odvolacím soudem konaném dne 20. prosince 2018 uvedl, že si není vědom toho, že by žalovanou vyzval, aby uhradila kupní cenu věcí podle § 260 odst. 2 insolvenčního zákona, následně, při jednání před odvolacím soudem konaném dne 10. ledna 2020, uvedl, že tak učinil podáním ze dne 30. března 2017. Z tohoto podání je zřejmé, že žalobce vůči žalované požadoval úhradu kupní ceny věcí jen pro případ, že by nebyly sepsány do soupisu majetkové podstaty dlužníka; pro případ, který nastal (věci byly zahrnuty do soupisu), uplatňoval výhradu vlastnického práva. Jinými slovy, žalobce tímto podáním nevyzval žalovanou, aby bez zbytečného odkladu zaplatila kupní cenu věcí (3.086.041 Kč), respektive jí neposkytl prostor pro uvážení, zda je pro majetkovou podstatu ekonomicky výhodné splnit za dlužníka povinnost zaplatit kupní cenu, přivodit vznik vlastnického práva ke sporným věcem převzatým s výhradou vlastnictví, zapsat věci do soupisu majetkové podstaty a následně je zpeněžit. Žalobce proto nebyl oprávněn uplatňovat vrácení sporných věcí (odstoupit od kupní smlouvy) podle ustanovení § 260 odst. 2 insolvenčního zákona. 13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i na dovolacím soudem vyřešené právní otázce, která má  být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně dovolatel předestírá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky: [1] Musí věřitel (prodávající se sjednanou výhradou vlastnického práva), který se chce domáhat vrácení věcí, vyzývat ke splnění povinnosti podle § 260 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenčního správce, jenž mu (předem) sdělí, že povinnost (zaplatit kupní cenu) nesplní, i kdyby k tomu byl vyzván? [2] Jaké jsou formáln