29 NSCR 120/2020

Usnesením ze dne 4. června 2020, č. j. KSOS 40 INS 25693/2019-A-55, Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] zjistil úpadek dlužníka (K + K General Corporation, s. r. o.) [bod I. výroku], insolvenční správkyní ustanovil Ing. Janu Vodrážkovou (bod II. výroku) a prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

S ohledem na uvedené insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 3 odst. 1 a 2 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že je osvědčen dlužníkův úpadek ve formě platební neschopnosti. Pohledávky insolvenčního navrhovatele a společnosti X jsou 30 dnů po lhůtě splatnosti a dlužník je není schopen plnit, neboť je v prodlení po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. K námitce neplatnosti postupních smluv uvedl, že postupní smlouvy byly uzavřeny v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a že se dlužník nemůže dovolat jejich neplatnosti, neboť nebyl jejich smluvní stranou.

Insolvenční soud neshledal důvodnou obranu dlužníka, že pohledávka insolvenčního navrhovatele zanikla započtením. Dovodil, že jednostranné započtení pohledávek ze dne 27. ledna 2020 neosvědčuje jejich zánik, neboť předložené faktury „nejsou způsobilé k započtení“, což se má podávat i z odůvodnění předchozích soudních rozhodnutí vydaných v řízeních „vedených u obecných soudů“.

Insolvenční soud dále uvedl, že úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti má za osvědčený též na základě ustanovení § 3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona, neboť pro pohledávku insolvenčního navrhovatele (respektive společnosti X) ve výši 10 000 EUR s příslušenstvím je od roku 2016 vedena exekuce u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 48 EXE 11829/2016 a dosud na tuto pohledávku nebylo ničeho vymoženo.

Dlužník v seznamu závazků neuvedl pohledávku insolvenčního navrhovatele přiznanou rozsudkem okresního soudu ze dne 24. srpna 2018, č. j. 38 C 151/2016-275. Insolvenční soud proto uzavřel, že úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti byl osvědčen i ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona, neboť dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v ustanovení § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud.

Insolvenční soud nadto dodal, že se dlužník nachází rovněž v úpadku ve formě předlužení, neboť souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku, přičemž k další správě majetku dlužníka a provozování jeho podniku nelze přihlížet.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. srpna 2020, č. j. KSOS 40 INS 25693/2019, 1 VSOL 264/2020-A-84, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a III. výroku.

Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 104 odst. 4, § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, z ustanovení § 1886 a § 1987 odst. 2 o. z., z ustanovení § 87 odst. 1 a § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a z ustanovení § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – poté, co dokazování částečně zopakoval a doplnil, dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícímu závěru:

Přihlášené pohledávky insolvenčního navrhovatele a společnosti X jsou osvědčeny, neboť jde o pohledávky přiznané pravomocnými a vykonatelnými soudními rozsudky. Dlužník „neprokázal“ zánik těchto pohledávek jednostranným zápočtem ze dne 27. ledna 2020, neboť „existence“ vzájemné pohledávky dlužníka použité k jednostrannému zápočtu je sporná a tuto spornost „nelze odstranit“ v insolvenčním řízení; „existenci“ započítávané pohledávky dlužníka „nepřisvědčil“ Krajský soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 42 Cm 65/2013, ani okresní soud v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 197/2016.

Seznam závazků ze dne 16. prosince 2019 nelze považovat za „řádný“, neboť dlužník v něm neuvedl pohledávku insolvenčního navrhovatele přiznanou (tehdy nepravomocným) rozsudkem okresního soudu ze dne 24. srpna 2018, č. j. 38 C 151/2016-275, ačkoliv opatřil seznam prohlášením o jeho správnosti a úplnosti.

Námitka, podle níž insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka na základě vadného insolvenčního návrhu, není překážkou, jež brání vydání rozhodnutí o úpadku.

Dlužník nemá „disponibilní“ majetek k úhradě svých dluhů, přičemž pohledávky uplatňované v soudních řízeních vedených proti insolvenčnímu navrhovateli (u okresního soudu pod sp. zn. 18 C 197/2016 a u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 294/2012) za takový majetek považovat nelze. Závěr insolvenčního soudu, že dlužník nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti, tak je správný.

Proti usnesení odvolacího soudu, a to „v celém jeho rozsahu“, podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (zda je dovolatel ve skutkových poměrech projednávané věci v úpadku ve formě platební neschopnosti, respektive předlužení), která byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel tvrdí, že insolvenční návrh nesplňuje zákonné náležitosti, je nezpůsobilý prokázat jeho úpadek a insolvenční navrhovatel podáním návrhu zneužil svých práv na jeho úkor.

Dovolatel dále brojí proti závěru soudů obou stupňů, že je v úpadku ve formě platební neschopnosti. Má za to, že pohledávky insolvenčního navrhovatele a společnosti X zanikly jednostranným započtením ze dne 27. ledna 2020. K tomu uvádí, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť nevyčkal výsledku řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 18 C 197/2016. Domnívá se, že řádně prokázal existenci svých pohledávek a jejich zápočet proti pohledávkám insolvenčního navrhovatele a společnosti X; insolvenční navrhovatel ani společnost X tak nejsou jeho věřiteli. Napadené rozhodnutí má za nezákonné a spočívající na nesprávných skutkových zjištěních, jež nemají oporu v provedeném dokazování. Oběma soudům vytýká, že deformovaly „zásadu vyšetřovací“ a aktivně vyhledávaly potenciální věřitele, které insolvenční navrhovatel neoznačil.

Dovolatel nesouhlasí ani se závěry obou soudů, že nesplnil povinnost předložit seznam závazků; uvádí, že pohledávku insolvenčního navrhovatele přiznanou rozsudkem okresního soudu ze dne 24. srpna 2018, č. j. 38 C 151/2016-275, v seznamu závazků neuvedl, neboť ji považuje za spornou.

Dovolatel dále odmítá závěr, že se nachází v úpadku ve formě předlužení a s odkazem na dosud neskončené soudní řízení dovozuje, že je „v aktivní bilanci vzájemného vztahu pohledávek ve výši 1 019 432,34 EUR“.

Insolvenční navrhovatel ve vyjádření vyvrací argumentaci dovolatele a považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za „zcela správná“. Dovolání navrhuje odmítnout, popřípadě zamítnout.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 83/2012 (dále jen „R 83/2012“), uzavřel, že pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o jeho úpadku není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl vady, pro které mohl být odmítnut podle ustanovení § 128 odst. 1 insolvenčního zákona. Tamtéž dodal, že vadný insolvenční návrh není onou „překážkou stanovenou v tomto zákoně“ (rozuměj v insolvenčním zákoně), jež bránila vydání rozhodnutí o úpadku (§ 141 odst. 1 insolvenčního zákona). K závěrům obsaženým v R 83/2012 se Nejvyšší soud ve stejném duchu přihlásil např. v usnesení ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 19/2010, v usnesení ze dne 31. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 71/2012, nebo v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 102/2013.

Nejvyšší soud v R 83/2012 vysvětlil, že seznam závazků dlužníka ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona musí obsahovat i údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků v něm uvedených. Přitom již ze samotného znění § 104 odst. 3 insolvenčního zákona vyplývá, že dlužník je povinen uvést v seznamu závazků i pohledávku, jejíž pravost (důvodnost) zpochybňuje (se stručným uvedením, zda pohledávku popírá co do důvodu nebo co do výše a proč) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč.]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 30. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 24/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2016, pod číslem 33.

Odvolací soud tudíž nepochybil, uzavřel-li, že seznam závazků předložený dovolatelem podle stavu ke dni 12. prosince 2019 nelze považovat za řádný seznam závazků, neboť dovolatel v něm neuvedl pohledávku insolvenčního navrhovatele [o jejíž existence nutně musel vědět již proto, že byla přiznána (v té době nepravomocným) rozsudkem okresního soudu].

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sb. rozh. obč., rozebral procesní rámec, v němž insolvenční soud rozhoduje v první fázi insolvenčního řízení (která začíná podáním insolvenčního návrhu a končí rozhodnutím o něm způsoby popsanými v ustanovení § 136 a § 142 insolvenčního zákona) o věřitelském insolvenčním návrhu, včetně toho, že vyloučil možnost byť přiměřeného uplatnění ustanovení občanského soudního řádu o koncentraci řízení a uzavřel, že dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku se v takovém případě řídí vyšetřovací zásadou. Tamtéž doplnil, že povinnost insolvenčního soudu provést (jde-li o insolvenční návrh věřitele) i jiné (než účastníky navržené) důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku (§ 86 insolvenčního zákona), se samozřejmě pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo [tímto ustanovením se nicméně nenahrazuje povinnost tvrzení, daná procesní aktivitou účastníků insolvenčního řízení, když není povinností insolvenčního soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány].

Soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu nutného pro posouzení věřitelského insolvenčního návrhu v dané věcí nijak nevybočily z mezí vytyčených odkazovanou judikaturou.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vede skutečnost, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené). Srov. R 83/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“).

Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a R 45/2014.

V usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročníku 2013, pod číslem 114, Nejvyšší soud vysvětlil, že k tomu, aby soud mohl insolvenčnímu navrhovateli, jehož splatná pohledávka byla pravomocně přiznána soudem, upřít aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany spočívající na tvrzení, že věřitelova pohledávka po zahájení insolvenčního řízení zanikla započtením (mít zánik pohledávky za doložený). Závěr o tom, že zatím není jisté, zda dlužník vůči insolvenčnímu navrhovateli pohledávku způsobilou k započtení vůbec má (že to musí být podrobeno dalšímu dokazování), ve skutečnosti potvrzuje, že dlužník s obranou, že řádně doložená pohledávka zanikla, neuspěl a na jeho základě insolvenční návrh pro nedostatek aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele zamítnout nelze. Uvedené závěry se přitom uplatní i tehdy, nedisponuje-li sice insolvenční navrhovatel pohledávkou přiznanou vykonatelným soudním rozhodnutím, avšak vznik jeho pohledávky je řádně doložen a dlužník se brání (pouze) tvrzeným započtením vzájemné pohledávky.

V poměrech posuzované věci odvolací soud založil závěr o úpadku dovolatele ve formě platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního zákona na tom, že je dána domněnka jeho platební neschopnosti (věřitelé mají peněžité pohledávky vůči dovolateli, které jsou více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti, a současně dovolatel nepředložil řádný seznam závazků ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 písm. b/, odst. 3 insolvenčního zákona); dlužník přitom domněnku své platební neschopnosti nevyvrátil. S výše uvedenou judikaturou je souladný i závěr odvolacího soudu o pluralitě dlužníkových věřitelů (insolvenčního navrhovatele a společnosti X), neboť dlužník neuspěl s obranou, že jejich řádně doložené pohledávky zanikly jednostranným zápočtem.

Argumentace dovolatele k otázce předlužení je bez právního významu již z toho důvodu, že odvolací soud (na rozdíl od insolvenčního soudu) své rozhodnutí postavil výlučně na tom, že je osvědčen úpadek dovolatele ve formě platební neschopnosti.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku (jímž insolvenční soud ustanovil insolvenčního správce) a v bodě III. výroku (jímž insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dovolatele), dovolatel žádnou argumentaci způsobilou samostatně založit přípustnost dovolání neuplatňuje. K tomu srov. závěry formulované např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč. Uvedené s sebou nutně nese závěr, že dovolání je nepřípustné jako celek.