29 NSCR 13/2009 – Nejvyšší soud

KSPL 29 INS XY 29 NSČR 13/2009-B-36 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka V. H., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS XY, o návrhu dlužníka na povolení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2008, č. j. KSPL 29 INS XY, 1 VSPH XY, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2008, č. j. KSPL 29 INS XY 1 VSPH XY a v bodu II. výroku o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a v bodu V. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka i usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2008, č. j. KSPL 29 INS XY, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Usnesením ze dne 5. února 2008, č. j. KSPL 29 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále též jen „insolvenční soud“) zjistil na základě insolvenčního návrhu dlužníka V. H. úpadek dlužníka (bod I. výroku), zamítl dlužníkův návrh na povolení oddlužení (bod II. výroku), ustanovil insolvenčního správce (bod III. výroku), určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku (bod IV. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod V. výroku) a určil, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod VI. výroku). Insolvenční soud - poté, co uzavřel, že dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - v úpadku ve formě platební neschopnosti, posuzoval dlužníkův návrh na povolení oddlužení, vycházeje z ustanovení § 389 odst. 1, § 395 odst. 1 písm. a/ a § 396 insolvenčního zákona. Přitom uvedl, že právní úprava oddlužení je určena osobám, které nejsou podnikateli a oddlužením by měly být řešeny pouze závazky dlužníka, které nepochází z jeho podnikatelské činnosti. Dodal, že dlužníku, jenž by chtěl dosáhnout oddlužení k vyřešení (i) závazků z předchozí podnikatelské činnosti, bude jeho návrh na povolení oddlužení zamítnut s odkazem na nepoctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. S poukazem na pohledávky věřitelů V. S., Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, ALUMISTR s. r. o., LANIT PLAST Praha, Omega Finance Olomouc, Zdravotní pojišťovny METAL ALIANCE, J. U. a O. Z., jež měl za vzešlé z podnikatelské činnosti dlužníka, pak insolvenční soud zamítl návrh na povolení oddlužení podle § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku tak, že návrh na povolení oddlužení odmítl. Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona - přitakal závěrům insolvenčního soudu potud, že účelu sledovanému úpravou obsaženou v označeném ustanovení odpovídá výklad, podle nějž se může oddlužení úspěšně domáhat jen taková fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele, a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání. Z toho podle odvolacího soudu plyne, že řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením je zapovězeno jak dlužníku, na nějž se podle norem hmotného práva stále pohlíží jako na podnikatele (srov. např. § 2 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku), a to i kdyby v době podání návrhu na povolení oddlužení již fakticky nepodnikal a ani neměl žádné dluhy z podnikání, tak i dlužníku, který již svou podnikatelskou činnost formálně ukončil (např. tím, že živnostenský úřad na jeho žádost zrušil živnostenské oprávnění postupem dle § 58 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání /živnostenského zákona/), má však dluhy z podnikání. Takovými dluhy je třeba rozumět i závazky z podnikání, jež dlužník nenabyl vlastní podnikatelskou činností. Odtud odvolací soud dovodil, že nepřípustným je oddlužení i v případě dlužníka, který podnikatelem není ani jím nikdy nebyl, leč má dluhy z podnikání jiné osoby, jež nabyl na základě svého dispozitivního právního úkonu (např. jím uzavřené smlouvy o prodeji podniku), jímž se dobrovolně ocitl v postavení osoby, jež má dluhy z podnikání, a nese tak všechna rizika z toho plynoucí, včetně nepřípustnosti oddlužení. Takové důsledky by zřejmě nebylo možno dovodit jen ve vztahu k závazkům z podnikání, jež dlužník nabyl děděním. Pro konkrétní věc pak podle odvolacího soudu z listinných příloh dlužníkova návrhu na povolení oddlužení vyplývá, že ačkoli již není podnikatelem, závazky, jež v návrhu uvedl, tvoří i závazky vzešlé z jeho předchozí podnikatelské činnosti, a tato skutková zjištění soudu prvního stupně dlužník v odvolání nikterak nezpochybnil. Na základě shora uvedených úvah tak nelze dospět k jinému závěru, než že ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona není dlužník osobou, jež by byla oprávněna domáhat se řešení svého úpadku oddlužením. Takové zjištění však nezakládá důvod pro závěr o nepoctivém záměru dlužníka opodstatňujícím zamítnutí návrhu dle § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, jak dovodil insolvenční soud, ale musí vést k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona. Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel namítá: K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., že: 1/ Nebyly splněny předpoklady pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 insolvenčního zákona, když v době podání návrhu na povolení oddlužení již dlužník několik let (od roku 2005) nebyl podnikatelem. Soudy měly zkoumat, zda jsou ve smyslu § 395 insolvenčního zákona důvody návrh na povolení oddlužení zamítnout, přičemž dlužník míní, že ani takové důvody nejsou dány. 2/ Skutečnost, že v návrhu na povolení oddlužení uvedl i závazky z předchozí podnikatelské činnosti, nezakládá důvod pro závěr o jeho nepoctivém záměru a je splněn i předpoklad, že nezajištění věřitelé obdrží při oddlužení alespoň 30 % svých pohledávek. 3/ Soudy prvního stupně připouštějí oddlužení i za situace, kdy dluhy z ukončené podnikatelské činnosti představují tzv. nepatrnou část nezajištěných závazků. U dovolatele činí závazky (dluhy) z ukončených podnikatelských vztahů přibližně 9 % přihlášených závazků (pohledávek). 4/ Rozlišování závazků - bez opory v zákoně - na podnikatelské a nepodnikatelské zakládá nerovné zacházení a výklad odvolacího soudu jde mimo rámec insolvenčního zákona a je v rozporu s jeho účelem. 5/ Věřitelé by neměli být připraveni o možnost sami rozhodnout, že umožní schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., že: Zamýšlel-li insolvenční soud posoudit věc jinak než podle dlužníkova názoru, měl jej vyzvat k doplnění vylíčení rozhodujících skutečností postupem podle § 118a o. s. ř.; nápravu v tomto ohledu nezjednal ani odvolací soud. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř., že: Oporu v provedeném dokazování nemá skutkové zjištění soudů, že vyjmenované dlužníkovy závazky pocházejí z jeho podnikatelské činnosti. Dovolatel současně připouští, že část závazků (tvořící přibližně 9 % přihlášených pohledávek) vznikla při jeho podnikání. V té souvislosti (ve vazbě na výše popisovanou praxi insolvenčních soudů) klade dovolatel otázku, co je tzv. nepatrnou částí nezajištěných závazků. Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení (13. března 2008) se rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 30. června 2009) podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Insolvenční zákon je na danou věc uplatnitelný ve znění účinném do 31. prosince 2008 (tj. naposledy ve znění zákona č. 362/2007 Sb.). Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. K dovolací argumentaci uvádí Nejvyšší soud následující: K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.: Závěr, podle kterého návrh na povolení oddlužení podaný dlužníkem, jenž nesplňuje podmínku formulovanou v § 389 odst. 1 insolvenčního zákona (slovy „dlužník, který není podnik