29 NSCR 137/2018 – Nejvyšší soud

MSPH 95 INS 5822/2017 29 NSČR 137/2018-B-72 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka Healthcare Construction a. s., se sídlem v Praze 9, Stulíková 1392, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 05398673, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 5822/2017, o návrhu na povolení reorganizace, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Ing. Evou Fryšovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, 8. května 451/10, PSČ 779 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2018, č. j. MSPH 95 INS 5822/2017, 1 VSPH 181/2018-B-55, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: [1] Usnesením ze dne 29. listopadu 2017, č. j. MSPH 95 INS 5822/2017-B-25, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] zamítl dlužníkův návrh na povolení reorganizace (bod II. výroku), maje za to, že jím je sledován nepoctivý záměr. [2] K odvolání dlužníka (proti bodu II. výroku), věřitele (Centrum Onkologii Ziemi Lubelskiej im. Św. Jana z Dukli) a insolvenčního správce (proti dalším výrokům) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu též v bodě II. výroku. [3] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 316 až § 320, § 325 a § 326 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 1/ Ve shodě s insolvenčním soudem a státním zastupitelstvím i odvolací soud dovodil, že dlužník sledoval návrhem na povolení reorganizace nepoctivý záměr. 2/ Insolvenční zákon neobsahuje žádné omezení aplikace § 326 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona i na případy tzv. předjednané reorganizace; insolvenční soud je povinen zamítnout návrh na povolení reorganizace, dojde-li k závěru, že nesplňuje zde uvedené podmínky. Závěr dlužníka, že insolvenční soud mu musí povolit reorganizaci bez dalšího, splňuje-li návrh na povolení reorganizace podmínky § 148 odst. 2 insolvenčního zákona, ostatně odmítl již Ústavní soud v nálezu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. III. ÚS 2849/17, uveřejněném pod číslem 221/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. 3/ Nepoctivý záměr dlužníka je zřejmý jak z okolností předcházejících zahájení insolvenčního řízení, z okolností spojených s podáním insolvenčního návrhu a návrhu na povolení reorganizace, tak i z průběhu samotného insolvenčního řízení, když (i) jmění dlužníka tvoří kancelářské vybavení, osobní automobil, finanční prostředky na bankovních účtech, obtížně dobytné pohledávky za společností BBUD Sp. z o. o., bezcenný obchodní podíl v uvedené společnosti; závazky částečně převzaté od věřitele č. 12 a částečně nové, (ii) dlužník nevykonává žádnou činnost a nemá žádné zakázky, (iii) reorganizace má být provedena tak, že pohledávky za majetkovou podstatou budou uhrazeny zcela a další pohledávky (dlužníkem vybraných věřitelů) budou uhrazeny v rozsahu 20 %, zbývající pohledávky zaniknou, (iv) majetkové propojení dlužníka s věřitelem č. 12 je zjevné, byť zde nejsou zřejmé žádné formalizované vazby, (v) není ničeho známo o osobách ve vlastnické struktuře dlužníka, zejména zda a jaký zájem mají tyto osoby na reorganizaci dlužníka navrženým způsobem a (vi) ze zdůvodnění uznání pohledávky věřitele č. 12, věřitele č. 14 a popření pohledávky věřitele č. 3 je zjevné, že dlužník v rámci přezkoumávání přihlášených pohledávek selektivně popřel pohledávky těch věřitelů, u nichž neměl zajištěno vstřícné stanovisko k jím navrhovanému způsobu řešení úpadku. 4/ Přestože dlužník má „obchodní závod“ ve smyslu § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jenž odpovídá pojmu „podnik“ dle § 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nejde o podnik provozuschopný, když dlužník nemá žádné zakázky a kromě správy vlastního majetku nevykonává žádnou činnost. [4] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. jednak argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. [5] Jde o tyto otázky: 1/ Je postoj státního zastupitelství významnější než postoj ostatních přihlášených věřitelů, navzdory tomu, že jen přebírá závěry soudu a nekoná žádné vlastní šetření? 2/ Je okolnost, že dlužník je vlastněn zahraničními osobami, důvodem pro závěr o nepoctivosti záměru dlužníka? 3/ Může insolvenční soud při splnění formálních podmínek (dlužníkem) nevyhovět návrhu na povolení tzv. předjednané reorganizace? 4/ Může jít o nepoctivý záměr dlužníka, není-li reorganizací poškozen žádný z věřitelů? 5/ Je přípustné, aby závěr o údajném nepoctivém záměru dlužníka (založený též na dohadech jednoho z věřitelů) sloužil k upřednostnění zájmu tohoto věřitele? Jinak řečeno, je zabezpečena dostatečná ochrana společného zájmu věřitelů před zneužitím institutu „nepoctivého záměru“ k upřednostnění zájmu jiných věřitelů? 6/ Může insolvenční soud odložit rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (při splnění formálních podmínek tzv. předjednané reorganizace) s tím, že je nutné znát postoj věřitelů, a následně (aniž vyšly najevo nové skutečnosti nebo hlasovala schůze věřitelů) zamítnout návrh na povolení reorganizace pro nepoctivý záměr dlužníka? 7/ Může insolvenční soud „vnutit určitý způsob řešení úpadku“ proti vůli většiny věřitelů? 8/ Jaké náležitosti musí mít odůvodnění závěru soudu o nepoctivém záměru dlužníka? [6] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil v rozsahu, v němž rozhodly o návrhu na povolení reorganizace a věc (potud) vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. [7] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od závěru dovolacího soudu, že odvolací soud je povinen zrušit napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, je-li nepřezkoumatelné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004), a že se musí dostatečně vypořádat (v důvodech rozhodnutí) s argumentací účastníků řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009). [8] Insolvenčnímu soudu pak dovolatel vytýká, že se nedržel záměru [byť odporujícímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněnému pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2011“)] vyčkat s rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka do rozhodnutí schůze věřitelů o povolení reorganizace a zamítl návrh na povolení reorganizace (po přezkumném jednání a první schůzi věřitelů), aniž věřitelům umožnil hlasovat o způsobu řešení úpadku dlužníka. [9] Následně dovolatel polemizuje s důvody, pro které odvolací soud shledal jeho návrh na povolení reorganizace nepoctivým, namítaje jejich rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněným pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“). [10] S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). [11] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolání v dané věci (pro něž neplyne žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.) může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. Důvod připustit dovolání podle uvedeného ustanovení Nejvyšší soud nemá ohledně otázek ad 1/ a 2/, jelikož na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá; není založeno ani na argumentaci, že stanovisko státního zastupitelství má zvláštní či zvýšený význam pro řízení (otázka ad 1/), ani na závěru, že nepoctivost záměru dlužníka plyne z toho, že má zahraničního vlastníka (otázka ad 2/) [pro odvolací soud byla významná nejasná vlastnická struktura dlužníka]. [12] Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným (dle § 237 o. s. ř.) pro zodpovězení otázek ad 3/ až 7/ (pro rozhodné znění insolvenčního zákona dovolacím soudem neřešených). Otázkou ad 8/ vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázek ad 3/ až 7/) samostatně přípustností dovolání k otázce ad 3/; s námitkami vzn