29 NSCR 35/2024 – Nejvyšší soud

KSPA 44 INS 21657/2017 29 NSČR 35/2024-B-43 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníků M. T., a T. T., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 44 INS 21657/2017, o osvobození od placení pohledávek, o dovolání věřitele č. 5 D. M., zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. ledna 2024, č. j. KSPA 44 INS 21657/2017, 1 VSPH 1189/2023-B-29, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 7. září 2023, č. j. KSPA 44 INS 21657/2017-B-16, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníků (M. a T. T.) [bod I. výroku], schválil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce (CURATORES v. o. s.) [body II. a III. výroku], zprostil insolvenčního správce funkce (bod IV. výroku) a osvobodil dlužníky od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (bod V. výroku). 2. Insolvenční soud – cituje ustanovení § 413 a § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), „v platném znění“ – (mimo jiné) uvedl, že oddlužení dlužníků „bylo úspěšně splněno“, neboť z podání insolvenčního správce (B-15) a z „obsahu soudního spisu“ plyne, že dlužníci uspokojili 30,80 % pohledávek nezajištěných věřitelů. 3. K odvolání věřitele č. 3 (České republiky – České správy sociálního zabezpečení) a věřitele č. 5 (D. M.) [dále též jen „věřitel M“] Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. ledna 2024, č. j. KSPA 44 INS 21657/2017, 1 VSPH 1189/2023-B-29, zastavil řízení o odvolání věřitele č. 3 (pro zpětvzetí odvolání) [první výrok] a na základě odvolání věřitele M potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadených bodech II., III. a V. výroku (druhý výrok). 4. Odvolací soud – cituje zejména ustanovení § 413, § 414 odst. 1 a § 416 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019 – dospěl k závěru, že věřitelem M namítané vady řízení (pochybení insolvenčního správce a insolvenčního soudu při přezkumu jeho pohledávky) nemohou mít vliv na správnost napadeného usnesení, neboť je nelze považovat za porušení povinností dlužníků podle schváleného způsobu oddlužení. Nelze tak ani dovozovat, že dlužníci „nedosáhli“ hranice uspokojení 30 % nezajištěných pohledávek, protože věřitel M přihlásil pohledávku ve vyšší částce, než v jaké byla přezkoumána a zjištěna. Pro závěr o „splnění“ této hranice je podstatné, v jaké výši insolvenční správce zahrnul zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů do distribučního schématu „připojeného“ ke zprávě pro oddlužení; zpráva pro oddlužení byla „řádně zveřejněna vyhláškou“ a nebyly vůči ní podány námitky. Dlužníkům tak nelze přičítat k tíži, že věřitel M „zcela rezignoval“ na kontrolu toho, v jakém rozsahu byla jeho pohledávka přezkoumána a zjištěna a jakého plnění se mu na ni dostalo; námitky ohledně „nesprávného přezkumu“ měl uplatnit nejpozději na základě výzvy insolvenčního soudu k podání námitek proti zprávě o oddlužení a navrženému distribučnímu schématu; na tom nic nemění skutečnost, že dne 7. září 2013 doručil insolvenčnímu soudu opravu své přihlášky (P6-2). 5. Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal věřitel M dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, kterou dovolací soud dosud neřešil (případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má být posouzena jinak). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 6. Konkrétně dovolatel (podle obsahu dovolání) předestřel Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda insolvenční soud mohl vydat rozhodnutí o splnění oddlužení a osvobození dlužníků od placení pohledávek za situace, kdy v průběhu insolvenčního řízení nepostupoval ve vztahu k jeho pohledávce podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona. 7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel zejména poukazuje na chybný postup insolvenčního správce a insolvenčního soudu, v jehož důsledku byla jeho pohledávka přezkoumána a zjištěna (pouze) co do částky 1 059 719,10 Kč, přestože ji přihlásil ve výši 1 539 241,10 Kč. Dovolatel nebyl vyzván k opravě přihlášky pohledávky, ačkoliv byla vnitřně rozporná (obsahovala „chybu písemného vyhotovení“ ohledně výše jistiny jedné z dílčích pohledávek); nesouhlasí proto se závěrem, že měl námitky směřující vůči výši, v níž byla jeho pohledávka zjištěna a zařazena do distribučního schématu, uplatnit již v rámci námitek proti zprávě pro oddlužení. 8. Za rozhodující pro účely rozhodování o osvobození od placení pohledávek považuje dovolatel výši své přihlášené pohledávky, která nebyla odmítnuta ani popřena; v takovém případě činí míra uspokojení nezajištěných pohledávek věřitelů toliko 21,21 %. Není přitom podstatné, v jaké fázi insolvenčního řízení upozornil na nesprávnost (nezákonnost) postupu insolvenčního správce, neboť právě správný a zákonný postup je podle dovolatele „předpokladem“ jakéhokoliv soudního řízení (v každé jeho fázi). 9. Dlužníci ve vyjádření navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, maje za to, že napadené usnesení je správné; zdůrazňují, že uspokojili nezajištěné věřitele „nad 30 % dlužné částky“. 10. Insolvenční správce ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné. 11. Dovolatel v replice k vyjádření dlužníků a insolvenčního správce setrvává na dovolání. 12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 13. Pro poměry této věci je i v rovině posouzení přípustnosti dovolání s ohledem na dobu vydání rozhodnutí o úpadku (14. prosince 2017) rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. čl. II (Přechodné ustanovení), části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. 14. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 15. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech: 16. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“). 17. Lhůta 5 let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 77/2013“). V R 77/2013 dále Nejvyšší soud uzavřel, že je možné uvažovat o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů i u dlužníka, u nějž hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je ni