29 NSCR 4/2015 – Nejvyšší soud

KSUL 46 INS XY 29 NSČR 4/2015-B-39 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka M. P., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS XY, o odvolání insolvenčního správce z funkce, o dovolání JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Konviktská 297/12, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2014, č. j. KSUL 46 INS XY, 1 VSPH XY, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2014, č. j. KSUL 46 INS XY, 1 VSPH XY, se mění takto: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 2014, č. j. KSUL 46 INS XY, se v bodech I. a II. výroku potvrzuje. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze dne 28. května 2014, č. j. KSUL 46 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“): [1] Odvolal Institut pro řešení úpadku v. o. s. (dále jen „veřejná obchodní společnost“) z funkce insolvenčního správce dlužníka M. P. (bod I. výroku). [2] Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D. (dále jen „M. L.“) [bod II. výroku], [3] Uložil povinnosti odvolanému insolvenčnímu správci (body III. a IV. výroku) a novému insolvenčnímu správci (bod VI. výroku). [4] Odročil první přezkumné jednání a schůzi věřitelů na 22. července 2014 (bod V. výroku). Insolvenční soud vyšel z toho, že veřejná obchodní společnost požádala o ustanovení odděleného správce pro přezkum pohledávky věřitele č. 6 Stavební spořitelny České spořitelny, a. s. (dále jen „věřitel S“), s tím, že tohoto věřitele zastupuje v insolvenčním řízení společník veřejné obchodní společnosti. Dále poukázal na to, že insolvenční navrhovatel [Česká spořitelna, a. s. (dále jen „věřitel Č“)] tvoří koncern s věřitelem S. Na tomto základě insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 31 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl k závěru, že účast společníka veřejné obchodní společnosti v (insolvenčním) řízení coby právního zástupce věřitele S není důvodem podjatosti pouze ve vztahu k přezkumu pohledávky tohoto věřitele, ale zakládá takový poměr insolvenčního správce a věřitele S k věci, který může zatěžovat (insolvenční) řízení po celou dobu jeho trvání. K odvolání veřejné obchodní společnosti Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. září 2014, č. j. KSUL 46 INS XY, 1 VSPH XY, změnil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že veřejná obchodní společnost se neodvolává z funkce insolvenčního správce dlužníka, a v bodě II. výroku tak, že M. L. se neustanovuje insolvenčním správcem dlužníka. Odvolací soud shrnul, že při přezkoumání usnesení insolvenčního soudu vychází ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, tedy z toho, že: [1] Věřitel S, zastoupený JUDr. Pavlem Hráškem (dále jen „P. H.“) přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku, která svým rozsahem představuje 13,97 % z celkového objemu přihlášených pohledávek. [2] Do insolvenčního řízení přihlásil pohledávku též věřitel Č, který „je v koncernovém vztahu“ s věřitelem S. [3] Pohledávky věřitele S a věřitele Č společně představují 34,14 % všech přihlášených pohledávek. [4] P. H. je podle výpisu z obchodního rejstříku společníkem veřejné obchodní společnosti. Jediným ohlášeným společníkem veřejné obchodní společnosti je (však) Mgr. Ing. Jakub Mašek (dále jen „J. M.“). Na tomto základě odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 24 odst. 1 a § 34 insolvenčního zákona - dospěl k následujícím (od insolvenčního soudu odlišným) závěrům: [1] Odvolací soud vyšel při posouzení odvolání z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, „č. j. 29 NSČR 107/2013-B-77“ [správně jde o usnesení „č. j. MSPH 79 INS 24023/2011, 29 NSČR 107/2013-B-77“, uveřejněné pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 114/2014“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], kde dovolací soud dovodil, že mezi skutečnosti, které se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení zakládají důvod pochybovat, že tento vztah (ne)ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce (a které proto nedovolují řešit možnou podjatost insolvenčního správce pouhým ustanovením odděleného insolvenčního správce), typově patří skutečnost, že pohledávka je takového rozsahu, že věřitel má rozhodující vliv na průběh insolvenčního řízení, jakož i skutečnost, že stejný věřitel vede (byť v jiném procesním postavení) další spory, jež se významně týkají majetkové podstaty dlužníka, ať již jde o incidenční spor (např. o spor na základě vylučovací žaloby), o spor o pohledávku za majetkovou podstatou nebo o pohledávku postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou, anebo o spor, v němž vystupuje jako dlužníkův dlužník. [2] Z výše uvedených zjištění vyplývá, že společník veřejné obchodní společnosti správce zastupuje věřitele, jehož pohledávka činí pouze 13,97 % všech přihlášených pohledávek; proto tento věřitel nemůže ovlivnit celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, a to ani ve spojení s věřitelem Č, s nímž je koncernově propojen (jejich pohledávky představují celkem 34,14 % všech přihlášených pohledávek). Tento společník není (ani) ohlášeným společníkem, proto v insolvenčním řízení nemůže vykonávat žádné úkony za insolvenčního správce. [3] Z uvedeného je zřejmé, že pohledávka věřitele S je v insolvenčním řízení „celkem marginální“, co do své výše i co do své (nepřednostní) povahy; jde o běžného nezajištěného věřitele, jenž není členem ani náhradníkem věřitelského výboru a svými úkony nijak neovlivňuje průběh insolvenčního řízení. [4] Odvolací soud tak uzavírá, že s přihlédnutím k charakteru pohledávky věřitele S, k jeho postavení v insolvenčním řízení, je insolvenční správce vyloučen jen z některých úkonů vůči tomuto věřiteli a jeho zástupci, a nikoliv z celého insolvenčního řízení, neboť vztah mezi insolvenčním správcem a věřitelem S nebo jeho zástupcem není s to ovlivnit celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce. Proti usnesení odvolacího soudu podal M. L. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od závěrů vyslovených v R 114/2014). argumentem, že napadené rozhodnutí závisí (zčásti) na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že usnesení insolvenčního soudu se potvrzuje. V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vytýká dovolatel odvolacímu soudu (poukazuje na ustanovení § 24 odst. 1 a § 34 odst. 1 insolvenčního zákona) že závěry obsažené v R 114/2014 aplikoval na danou věc nesprávně (schematicky), jelikož vycházel jen z úvahy o poměru problémových pohledávek (34,14 %) k celkové výši pohledávek a nevypořádal se se vzájemnými vztahy insolvenčního správce (veřejné obchodní společnosti), dlužníka a věřitele S, které jsou důvodem pro pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce. Podle dovolatele odvolací soud přehlédl, že J. M. (ohlášený společník) i P. H. (společník) mají (společný) zájem na výsledcích hospodaření veřejné obchodní společnosti, což svědčí o konkrétní vazbě mezi společníkem insolvenčního správce a zástupcem věřitele. Odvolací soud se (podle dovolatele) nezabýval ani tím, že věřitel S je koncernově propojen s věřitelem Č (jenž je zajištěným věřitelem a jehož pohledávku při přípravě na přezkumné jednání popřel, včetně zajištění, „odvolaný insolvenční správce“). Veřejná obchodní společnost ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, s tím, že odvolací soud se zabýval všemi pro věc podstatnými skutečnostmi a správně dovodil, že byly splněny jen podmínky pro ustanovení odděleného insolvenčního správce. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (dovolatelem nastolené), která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla beze zbytku vyřešena, tj. otázky výkladu ustanovení § 24 a § 34 insolvenčního zákona ve vazbě na důvod pochybovat o