29 NSCR 55/2021 – Nejvyšší soud

KSPH 81 INS XY 29 NSČR 55/2021-A-75 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka P. K., narozeného XY, bytem XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ L. Z., narozeného XY, bytem XY, 2/ Z. A., narozené XY, bytem XY, 3/ R., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 4/, R. H., narozeného XY, bytem XY, a 5/ M. V., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Pavlem Kormanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 81 INS XY, o dovolání insolvenčních navrhovatelů a věřitele Českomoravské stavební společnosti s. r. o., se sídlem v Brně, Novobranská 526/14, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 18828094, zastoupeného JUDr. Pavlem Kormanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021, č. j. KSPH 81 INS XY, 2 VSPH XY takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Insolvenčním návrhem doručeným Krajskému soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 8. února 2021 se věřitel L. Z. (první insolvenční navrhovatel) domáhal zjištění úpadku dlužníka P. K.. 2. Podáními doručenými insolvenčnímu soudu dne 10. února 2021 přistoupili do insolvenčního řízení Z. A. (druhá insolvenční navrhovatelka), společnost R. (třetí insolvenční navrhovatel) a R. H. (čtvrtý insolvenční navrhovatel). 3. Usnesením ze dne 23. února 2021, KSPH 81 INS XY, insolvenční soud zastavil insolvenční řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení (dále též jen „nařízení o insolvenčním řízení“). 4. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Dlužník je občanem Slovenské republiky (dále jen „SR“). [2] Na území České republiky (dále jen „ČR“) měl dlužník hlášen trvalý pobyt od 26. května 2004 do 5. září 2020, s tím, že adresou pobytu byla od 21. dubna 2016 do 5. září 2020 adresa XY. Ke dni zahájení insolvenčního řízení nemá dlužník na území ČR hlášen žádný druh pobytu. [3] Nejméně od července 2020 se dlužník zdržuje na území SR, na adrese svého trvalého pobytu XY, na níž přebírá zásilky a dlouhodobě tuto adresu uvádí jako svou korespondenční. [4] Na území ČR dlužník vlastní nemovitost v katastrálním území XY. [5] Na Slovensku dlužník působí v sedmi společnostech, z nichž dvě I. T., a H. jsou v likvidaci. Ve společnosti G. R., je dlužník od ledna 2017 členem dozorčí rady. Ve společnosti K. G. I.. je od března 2019 předsedou představenstva, kdy jediným akcionářem je společnost K. G. I., se sídlem v ČR. Ve společnosti P. S. je dlužník od února 2019 jejím jediným společníkem, společníkem T., je od listopadu 2006 a ve společnosti W. G., je od 14. prosince 2020 členem představenstva. [6] V ČR došlo na přelomu září a října 2020 u společností E. B. A., Č. L., B., P. E.., a K. G. I. k výmazu adresy dlužníka v ČR z obchodního rejstříku a k jejímu nahrazení adresou v SR. V uvedených společnostech a dále ve společnosti A. C. B., a OH. působí dlužník jako statutární orgán. [7] V listinách, kterými první až čtvrtý navrhovatel dokládali svou pohledávku vůči dlužníku, je dlužník označen adresou v SR (XY). 5. Na takto ustaveném základě insolvenční soud, cituje § 426 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nejdříve zkoumal, zda jde o řízení s evropským mezinárodním prvkem. Dlužník je občanem SR, v ČR nemá ke dni zahájení insolvenčního řízení jakýkoliv druh pobytu, zdržuje se v SR a insolvenční navrhovatelé mají bydliště v ČR, proto insolvenční soud dospěl k závěru, že jde o řízení s evropským mezinárodním prvkem a zabýval se dále tím, kde jsou umístěny hlavní zájmy dlužníka (tzv. COMI). 6. Cituje čl. 3 bod I. a body 28, 30 a 32 preambule nařízení o insolvenčním řízení, § 7 odst. 2 insolvenčního zákona, a § 85a, § 86 odst. 2, § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), usnesení Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 24. května 2016, ve věci Leonmobili a Leone, C-353/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 NSČR 139/2016, insolvenční soud uzavřel, že hlavní zájmy dlužníka nejsou soustředěny v ČR, ale v SR, kde dlužník žije, je zde zaměstnán, je to místo, ze kterého spravuje své zájmy, které je dlouhodobě zjistitelné třetími osobami a zároveň jde o místo jeho trvalého pobytu i pobytu jeho rodinných příslušníků. 7. Insolvenční soud se dále zabýval tím, zda třetí osoby mohly SR vnímat jako místo, ze kterého dlužník spravuje své zájmy. Odkazuje na listiny, jimiž insolvenční navrhovatelé dokládají své pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení dlužníka, uzavřel, že věřitelé již několik let před zahájením insolvenčního řízení mohli důvodně předpokládat, že se dlužník zdržuje na adrese v SR a z tohoto místa spravuje své zájmy. Navíc dlužník informoval (prvního) insolvenčního navrhovatele dopisem ze dne 31. srpna 2020, že již nemá na území ČR trvalý ani přechodný pobyt a požádal, aby mu veškerá korespondence byla doručována výlučně na adresu trvalého pobytu v Bratislavě. 8. Rovněž bylo možné vycházet z domněnky, že za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, se považuje jeho obvyklé místo pobytu. Ačkoliv se domněnka uplatní pouze v případě, že v období šesti měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu obvyklého místa pobytu do jiného členského státu, nařízení o insolvenčním řízení nespecifikuje, jak vykládat okamžik „přesunu obvyklého místa pobytu“. V projednávané věci sice bylo zrušení trvalého pobytu dlužníka na území ČR vyznačeno v základních registrech až k 5. září 2020, o zrušení však Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo nepravomocně již 24. července 2020 a dlužník podal žádost o zrušení pobytu již 22. června 2020, tedy více než šest měsíců před zahájením insolvenčního řízení. 9. Insolvenční soud uvedl, že ani účast dlužníka ve společnostech založených podle českého právního řádu nemůže bez dalšího založit mezinárodní příslušnost českých insolvenčních soudů. Pouhá účast v těchto společnost totiž nic nevypovídá o místě hlavních zájmů dlužníka; navíc je dlužník účasten v řadě společností na území SR, jejichž předmět činností je svým rozsahem nepopiratelně větší než společností na území ČR. Sama účast dlužníka v těchto společnostech, bez přihlédnutí k dalším zjištěním, o místě jeho hlavních zájmů ničeho nevypovídá. 10. K odvolání prvního až čtvrtého insolvenčního navrhovatele a M. V., jež přistoupila do insolvenčního řízení (pátá insolvenční navrhovatelka), Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 11. Odvolací soud, cituje čl. 3, čl. 4 a body 5, 9, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31 a 33 preambule nařízení o insolvenčním řízení a dále rozsudek Soudního dvora (devátého senátu) ze dne 16. července 2020, ve věci Novo Banco SA, C-253/19, se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry insolvenčního soudu. 12. Doplnil, že otázka určení členského státu Evropské unie příslušného k zahájení insolvenčního řízení je toliko otázkou předběžnou, čemuž odpovídá i míra a způsob zjišťování rozhodných skutečností, dle nichž se určuje. 13. Za nerozhodné pro určení mezinárodní příslušnosti považoval odvolací soud dlužníkovy dřívější podnikatelské aktivity (finanční transakce), jeho stávající angažmá v obchodních korporacích, jakož i tvrzení, že se dlužník účastnil v průběhu roku 2020 různých jednání v ČR, valných hromad, dozorčích rad nebo soudního jednání. Rovněž za bezvýznamnou měl odvolací soud prezentaci dlužníka v českých médiích v minulosti. Taktéž odmítl, že lze ztotožňovat místo hlavních zájmů dlužníka s místem hlavních zájmů společnosti A., (dále jen „společnost A“), v níž navíc dlužník již od roku 2018 nepůsobí. 14. Proti usnesení odvolacího soudu podali insolvenční navrhovatelé a dále (přihlášený) věřitel Č. (dále jen „společnost Č“) dovolání, jež mají za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek dovolacím soudem neřešených, a dále pro zodpovězení otázky, která má být řešena odchylně od existující judikatury dovolacího soudu; uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhují, aby dovolací soud usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 15. Dovolacímu soudu předkládají k řešení následující otázky: [1] Zakládá zápis bydliště osoby ve veřejném rejstříku nemožnost dlužníka namítat, že jeho skutečné bydliště je jinde? [2] Ukládá bod 32 preambule nařízení o insolvenčním řízení ve spojení s čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení insolvenčním soudům povinnost umožnit věřitelům dlužníka reagovat na tvrzení dlužníka ohledně jeho C., a to vycházeje z předpokladu, že insolvenční zákon insolvenčnímu soudu nezakazuje, aby věřitelům umožnil vyjádřit se k této otázce? [3] Co