29 NSCR 55/2023 – Nejvyšší soud

KSOL 10 INS 17564/2016 29 NSČR 55/2023-B-1031 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka HOPR TRADE CZ, s. r. o., se sídlem v Olomouci, Třída Jiřího Pelikána 1389/5, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 26869306, zastoupeného JUDr. Kateřinou Martínkovou, LL.M., MBA, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 17564/2016, o přeměně reorganizace v konkurs, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2023, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016, 2 VSOL 99/2023-B-775, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 2. února 2023, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-741, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl, že se reorganizace dlužníka (HOPR TRADE CZ, s. r. o.) přeměňuje v konkurs. 2. Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí insolvenčního soudu po povolení reorganizace. Prvním usnesením ze dne 30. října 2017, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-133, insolvenční soud schválil reorganizační plán dlužníka ze dne 18. července 2017. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. února 2018, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016, 2 VSOL 1150/2017-B-160, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. října 2017. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. července 2020, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016, 29 NSČR 160/2018-B-464, usnesení odvolacího soudu ze dne 2. února 2018 i usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. října 2017 zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Druhým usnesením ze dne 7. září 2020, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-469, insolvenční soud zamítl reorganizační plán dlužníka a přeměnil reorganizaci v konkurs. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. listopadu 2020, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016, 2 VSOL 451/2020-B-485, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. září 2020. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. prosince 2022, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016, 29 NSČR 10/2021-B-729, usnesení odvolacího soudu ze dne 19. listopadu 2020 i usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. září 2020 zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Insolvenční soud – cituje § 149 odst. 1 a 2, § 316 odst. 1 a 2, § 363 odst. 1 a § 149 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl k závěru, že v průběhu řízení se u dlužníka stala reorganizace objektivně nepřípustnou, neboť ze zpráv insolvenční správkyně, soupisu majetkové podstaty a dalšího obsahu insolvenčního spisu plyne, že dlužníku chybí podnik (závod), který by bylo možné reorganizovat. Po zpeněžení podstatného rozsahu majetku a veškerého nezbytného pro provoz podniku včetně ukončení zaměstnaneckých pracovněprávních vztahů chybí objekt reorganizace coby sanačního způsobu řešení úpadku. 4. Insolvenční soud dále dovodil, že reorganizaci lze přeměnit v konkurs bez dalšího [bez svolání schůze věřitelů k případnému určení osoby, která by měla přednostní právo sestavit reorganizační plán podle § 363 odst. 6 insolvenčního zákona (správně § 339 odst. 6 insolvenčního zákona)] analogicky podle § 149 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, jelikož se dlužník v průběhu insolvenčního řízení stal osobou, u které zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací. 5. Insolvenční soud doplnil, že s ohledem na § 243f odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (tj. k 19. listopadu 2020), není vázán závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 10/2021. Dovolací soud nemůže reagovat na změny ve skutkovém stavu či v právních vztazích účastníků, k nimž v mezidobí došlo a které mohou mít vliv na další rozhodnutí insolvenčního soudu. Proto insolvenční soud rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs bez dalšího, neboť po datu vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo k zastavení provozu podniku dlužníka, ukončení pracovních poměrů se zaměstnanci, prodeji rozhodující části majetkové podstaty, a tedy i k zániku podniku dlužníka, čímž se stala reorganizace dlužníka objektivně nemožnou. Poukázal i na to, že majoritní věřitelé nenavrhli svolání schůze věřitelů a naopak deklarovali, že na případné schůzi věřitelů budou hlasovat proti určení osoby s právem předložit reorganizační plán. 6. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 7. Odvolací soud, cituje § 149 odst. 1 a 2 a § 363 odst. 1 insolvenčního zákona, přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že insolvenční správkyně zpeněžila všechny podstatné složky majetku dlužníka. Dlužník tak již nemá obchodní závod, zaměstnance a nevykonává žádnou činnost. K námitce dlužníka, že doposud byla zpeněžena jen část jeho závodu, odvolací soud vysvětlil, že vyjmenované položky se nepovažovaly pro účely zpeněžení v rámci dražby za součást části závodu. Tato zbylá část pak zjevně není způsobilá další hospodářské činnosti. Dlužník tedy již nemá žádný závod ani část závodu, které by bylo možno provozovat, což brání další reorganizaci. 8. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, případně otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení a spolu s ním i rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 9. Dovolatel úvodem namítá, že soudy nesplnily podmínky dalšího řízení, které byly určeny a závazně stanoveny v kasačním usnesení Nejvyššího soudu. Nesouhlasí s tím, že soudy nebyly povinny se řídit postupem, který Nejvyšší soud uvedl a který měly zvolit již v roce 2020 při rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu. 10. Rovněž se domnívá, že rozhodnutí soudů jsou nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná, neboť z nich není patrné, na základě čeho soudy použily analogii, a tedy které konkrétní písmeno z § 363 odst. 1 insolvenčního zákona uplatnily na danou skutkovou situaci. 11. Dovolatel má dále za to, že pro posouzení otázky, zda je u dlužníka přípustná reorganizace, je třeba více zkoumat možnosti dlužníkova závodu a jeho provozu, zachování jeho existence apod. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval povahou zbývajících složek závodu a vycházel čistě ze soupisu majetkové podstaty, respektive ze sdělení insolvenční správkyně, přičemž závod není ze své podstaty tvořen jen majetkem a závazky, ale náleží do něj zpravidla i osobní složka (zaměstnanci) a nehmotná složka (know-how). 12. Konečně dovolatel uvádí, že je schopen obnovit podnikatelskou činnost, neboť má stále know-how potřebné k provozu podniku a jednatele, který má potřebné kontakty na obchodní partnery z minulosti, se kterými nepřerušil vztahy a je s nimi schopen okamžitě navázat spolupráci, a spravovat tak majetek v rámci své podnikatelské činnosti. Zdůrazňuje, že k ukončení provozu závodu došlo činností insolvenční správkyně, nikoliv jeho činností, a nejde o trvalý stav. 13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. 15. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.). 16. Nejvyšší soud nemá důvod připustit dovolání pro řešení otázky spočívající v (ne)respektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu formulovaného v (předchozím) kasačním usnesení. 17. K tomu v prvé řadě připomíná, že jeho judikatura je dlouhodobě ustálena v závěru, podle něhož právní názor dovolacího soudu vyjádřený v rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě též rozhodnutí soudu prvního stupně, je pro soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.), jen jestliže se skutkový základ věci nezmění natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr ve věci [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2005, pod číslem 18 (včetně odkazu na Rozbor a zhodnocení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudu prvního stupně ze dne 23. listopadu 1967, sp. zn. Prz 36/67, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím I, SEVT Praha 1974, s. 96-97), jehož závěry se uplatní i v poměrech občanského so