29 NSCR 68/2024 – Nejvyšší soud

KSOS 31 INS 4184/2021 29 NSČR 68/2024-B-547 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, PSČ 708 00, identifikační číslo osoby 25872117, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Optátova 874/46, PSČ 637 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 4184/2021, o návrhu dlužníka na zproštění insolvenčního správce funkce a na ustanovení odděleného insolvenčního správce, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2024, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021,4 VSOL 84/2024-B-434, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 5. 12. 2023, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-B-359, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka na zproštění insolvenčního správce Mgr. Petra Brože funkce (bod I. výroku), ustanovil odděleného insolvenčního správce Mgr. Martina Kopčila, a to ke všem úkonům souvisejícím s přezkumem a popřením pohledávky (P1) věřitele CREDITEX HOLDING, a. s. (dále též jen „společnost C“), insolvenčním správcem, včetně vedení incidenčního sporu (resp. pokračování v incidenčním sporu sp. zn. 11 ICm 2658/2022) s tímto věřitelem, uplatňování práv vůči němu, či oprávnění podat návrh na pokračování dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 26 Cdo 1655/2021 (bod II. výroku), a zamítl návrh dlužníka, aby byl ustanoven oddělený insolvenční správce také pro všechny další incidenční spory, v nichž vystupuje insolvenční správce jako účastník řízení (bod III. výroku). 2. Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. a III. výroku. 3. Odvolací soud – vycházeje z § 5 písm. a/, § 7, § 24 odst. 1, § 32 odst. 1, § 36 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 6 odst. 1 písm. f/ zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích – nepovažoval dlužníkem tvrzené porušení povinnosti, spočívající v nepodání písemné zprávy o stavu insolvenčního řízení, za natolik závažné porušení povinnosti, které by odůvodňovalo zproštění insolvenčního správce funkce. 4. Následně – zabývaje se dalšími námitkami dlužníka a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014, 29 NSČR 80/2015, uveřejněné pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 47/2016“) – zdůraznil, že jen z toho, že insolvenční správce byl do funkce zvolen hlasy společnosti C nelze dovozovat jeho osobní poměr k tomuto věřiteli. Poměr insolvenčního správce dle odvolacího soudu dále neprokazuje ani to, že nepodal návrh na pokračování v dovolacím řízení či ve způsobu vedení incidenčního sporu o pohledávce společnosti C. 5. Konečně odvolací soud vyhodnotil jako správný závěr insolvenčního soudu, podle něhož není důvod rozšiřovat působnost odděleného správce i na všechny další (incidenční) spory, v nichž vystupuje jako účastník řízení insolvenční správce. Zdůvodnil-li dlužník svůj návrh na ustanovení odděleného insolvenčního správce ve všech incidenčních sporech poměrem insolvenčního správce ke společnosti C, který nebyl osvědčen (prokázán), bylo by v rozporu s principem rychlosti a hospodárnosti řízení (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona) v těchto dalších sporech ustanovovat odděleného insolvenčního správce. 6. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno dle obsahu dovolání) ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil rovněž rozhodnutí insolvenčního soudu v bodě I. a III. výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Dovolatel zejména namítá, že insolvenční správce s ohledem na vztah ke společnosti C má být od počátku vyloučen z některých úkonů, čemuž odpovídá jeho zákonná povinnost informovat insolvenční soud o tom, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení (dle § 24 a § 34 insolvenčního zákona). Insolvenční správce však tuto povinnost porušil. Existence důvodů pro jeho vyloučení je dle dovolatele potvrzena postupem insolvenčního soudu, který bodem II. výroku vyhověl (pouze) návrhu dovolatele na ustanovení odděleného insolvenčního správce. K tomuto dovolatel dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, uveřejněné pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 114/2014“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sen. zn. 29 NSČR 179/2016, a na (v dovolání) označenou odbornou literaturu, týkající se nemožnosti řešit podjatost insolvenčního správce z důvodu vztahu k věřiteli pouze jmenováním odděleného správce s ohledem na charakter pohledávky věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení. 8. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť mu dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 9. Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu § 24, § 31 a § 32 insolvenčního zákona ustálena v následujících závěrech: [1] Ustanovení § 24, § 31 a § 32 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není ustanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Srov. R 114/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněné pod číslem 48/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2016“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněné pod číslem 58/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2016“), či R 47/2016. [2] Podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§ 24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě poměřovat s podmínkami určenými § 14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku – § 14 odst. 1 insolvenčního zákona), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (§ 16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský (k tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“. Srov. R 114/2014, nebo R 47/2016. [3] Ohledně tvrzené podjatosti insolvenčního správce jsou mutatis mutandis uplatnitelné i závěry, jež Nejvyšší soud (k otázkám podjatosti soudce) zformuloval (vycházeje též z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01) v důvodech usnesení ze dne 17. 7. 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tyto závěry lze shrnout tak, že „důvod“ pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce. Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sen. zn. 29 NSČR 7/2020. [4] Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s § 225 odst. 4 nebo s § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud