29 NSCR 74/2023 – Nejvyšší soud

KSBR 56 INS 12380/2013 29 NSČR 74/2023-B-114 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníků K. T., a J. T., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 56 INS 12380/2013, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání dlužníka J. T., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2023, č. j. KSBR 56 INS 12380/2013, 3 VSOL 215/2023-B-101, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 20. února 2023, č. j. KSBR 56 INS 12380/2013-B-84, Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) schválil návrh Ing. Lukáše Nožičky, insolvenčního správce dlužníků K. a J. T., z 26. září 2022 týkající se vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí dlužníka zajištěnému věřiteli (ČESKÉ ÚVĚROVÉ POKLADNĚ a. s.) tak, že: [1] „Výše zpeněžení“ činí 1.611.000 Kč (písmeno a/ výroku). [2] Náklady spojené se zpeněžením majetku činí 76.488 Kč, z čehož představuje částka 3.800 Kč náklady na znalecký posudek, částka 72.495 Kč odměnu (soudního) exekutora, částka 163 Kč poštovné a částka 30 Kč náklady na ověřování (písmeno b/ výroku). [3] Náklady spojené s udržováním a správou majetku činí 0 Kč (písmeno c/ výroku). [4] „Výtěžek zpeněžení“ po odečtení „nákladů“ činí 1.534.512 Kč (písmeno d/ výroku). [5] Odměna insolvenčního správce za zpeněžení činí 90.439,20 Kč, tedy 109.431,43 Kč včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty (písmeno e/ výroku). [6] „Výtěžek zpeněžení“ určený zajištěnému věřiteli činí 1.010.979,91 Kč (písmeno f/ výroku). [7] Hyperocha ve výši 414.100,66 Kč se vydává dlužníkům (písmeno g/ výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje především z ustanovení § 286, § 293, § 295 a § 298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl k následujícím závěrům: 3. Námitka dlužníka, že nemělo dojít ke zpeněžení, jelikož zajištěný věřitel udělil insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení zajištění až po uplynutí 5 let trvání oddlužení, není důvodná vzhledem k závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2020, sen. zn. 29 NSČR 140/2018 [jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročníku 2021, pod číslem 118, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 4. Nedůvodná je rovněž námitka dlužníka, že zpeněžením bylo porušeno předkupní právo spoluvlastníka [jelikož v době zpeněžení nebylo ukončeno „dědické řízení“ po spoluvlastnici – zemřelé D. T. (dále jen „D. T.“)], jakož i námitka dlužníka, že před konáním elektronické dražby projevil o nemovitosti zájem jeho syn (coby možný dědic po D. T.), jehož předkupní právo bylo porušeno. Podmínky zpeněžení zajištění určuje zajištěný věřitel (§ 293 insolvenčního zákona) a v situaci, kdy se osoba blízká (dlužníkův syn) neobrátí na insolvenční soud s návrhem na udělení výjimky podle § 295 odst. 3 insolvenčního zákona, není přání dlužníka podstatné. 5. Lhůta 6 měsíců určená k uplatnění zákonného předkupního práva spoluvlastníka v § 1124 o. z. se nevztahuje na nedobrovolné zcizení podílu dlužníka, s výjimkou zákonného předkupního práva, které zde bylo již v době dražby podílu na nemovitosti a jehož uplatnění je předvídáno zákonem. 6. I kdyby v době dražby existovalo předkupní právo, pro jeho uplatnění je nutné respektovat zákonná ustanovení určená ke zcizení ideálního podílu v dražbě. U (soudního) exekutora provádějícího dražbu majetku dlužníka nebylo uplatněno předkupní právo ve smyslu § 336j odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a vzhledem k výsledkům „dědického řízení“ ani nemohlo dojít k porušení předkupního práva (třetí osoby) [(nezpeněžený) podíl na nemovitostech vlastněný zůstavitelkou D. T. zdědil dlužník]. 7. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. května 2023, č. j. KSBR 56 INS 12380/2013, 3 VSOL 215/2023-B-101, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 8. Odvolací soud – vycházeje z § 2 písm. g/ a § 167 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013, z § 293 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. července 2019 a z § 298 a § 413 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 9. Odvolací soud (shodně s insolvenčním soudem) nemá dlužníkem uplatněné námitky za důvodné. 10. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že lhůta 5 let, stanovená insolvenčním zákonem dlužníkům ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení. Tento závěr, obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013 sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod číslem 77/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 77/2013“), se však týká pouze způsobu oddlužení plněním splátkového kalendáře (tedy uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů). 11. Vyplývá-li z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 140/2018 možnost zpeněžit předmět zajištění a vypořádat nárok zajištěného věřitele na vydání výtěžku zpeněžení zajištění až po uplynutí pětileté lhůty určené k uspokojení nezajištěných věřitelů, pak nemůže být zpochybněna ani možnost zajištěného věřitele udělit (za trvání insolvenčního řízení) insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění. 12. Dalšími námitkami dlužníka se odvolací soud nezabýval pro nadbytečnost, jelikož těmito námitkami uplatněné okolnosti samy o sobě nevedou k závěru o nezákonnosti soudním exekutorem provedené dražby. 13. Odvolací soud také podotýká, že v posuzované věci insolvenční správce zpeněžoval předmět zajištění podle pokynu zajištěného věřitele (jímž je vázán) v dražbě provedené soudním exekutorem podle § 76 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které se nemohou zúčastnit (podle § 66 odst. 6 exekučního řádu) ani osoby, u kterých platí zákaz nabývání majetku z majetkové podstaty podle § 295 insolvenčního zákona. II. Dovolání a vyjádření k němu 14. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive, která „má být dovolacím soudem posouzena jinak“, konkrétně otázky: Lze provést v rámci oddlužení podle právní úpravy účinné do 31. května 2019 zpeněžení předmětu zajištění, jestliže zajištěný věřitel nedal insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění jeho pohledávky do uplynutí pětileté lhůty počítané ode dne právní moci usnesení o schválení oddlužení? 15. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu poukazuje dovolatel na to, že podle příslušných ustanovení insolvenčního zákona lze kroky vedoucí ke zpeněžování majetkové podstaty provádět pouze po dobu 5 let od schválení oddlužení, tedy ve lhůtě 5 let stanovené dlužníku insolvenčním zákonem ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. K řečenému dodává, že podle § 408 insolvenčního zákona se tak mohlo stát „jen na žádost zajištěného věřitele“. V dané věci pak uplynula pětiletá lhůta pro plnění oddlužení v březnu 2019 a pokyn ke zpeněžení zajištění vydal zajištěný věřitel až 1. července 2021. Dražba zajištění proto proběhla nezákonně, takže výtěžek zpeněžení by neměl být vydán zajištěnému věřiteli. 17. Dále dovolatel uvádí, že závěry usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 140/2018 nejsou v této věci použitelné, jelikož v oné věci vydal zajištěný věřitel pokyn ke zpeněžení zajištění před uplynutím pětileté lhůty. Položenou otázku má proto primárně za neřešenou dovolacím soudem; pro případ, že tomu tak není, míní, že jsou důvody k tomu, aby Nejvyšší soud vyřešil předmětnou otázku jinak (než v usnesení sen. zn. 29 NSČR 140/2018). 18. Tím, že byl proveden pokyn zajištěného věřitele vydaný po uplynutí pětileté lhůty, se insolvenční řízení neúměrně prodloužilo. Takový postup má dovolatel za protiústavní a jeho osobu poškozující, neboť je vystaven negativním účinkům insolvenčního řízení více než 10 let. Míní, že lhůtou 5 let je vázán nejen on, nýbrž i zajištěný věřitel, který se zbavil možnosti uspokojit svou pohledávku z dlužníkova majetku tím, že v rozporu se zásadou „vigilantibus iu