29 NSCR 89/2022 – Nejvyšší soud

KSBR 40 INS 22284/2012 29 NSČR 89/2022-B-148 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice E. N., zastoupené Mgr. Stanislavem Požárem, advokátem, se sídlem v Brně, Sukova 49/4, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS 22284/2012, o návrhu dlužnice na vynětí majetku z majetkové podstaty, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2021, č. j. KSBR 40 INS 22284/2012, 4 VSOL 522/2021-B-128, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 2. září 2021, č. j. KSBR 40 INS 22284/2012-B-119, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) vyhověl návrhu dlužnice (E. N.) ze dne 25. června 2020 na vynětí pohledávky ve výši 100 200 Kč vůči pojišťovně Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (dále jen „pojišťovna“), z titulu pojistného plnění z majetkové podstaty. 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1/ Pojišťovna vyplatila na základě zákonného pojištění zaměstnavatele dlužnice (Litobal s. r. o.) do majetkové podstaty dlužnice z důvodu pojistné události ze dne 28. června 2016 náhradu za ztrátu na výdělku, náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčbou a bolestné. 2/ Z této (první) části výplaty pojistné události insolvenční správkyně (Ing. Jana Polachová) vyplatila dlužnici částku 31 308 Kč (bolestné, vynaložené náklady na léčbu a poměrná část ztráty na výdělku). 3/ Dne 18. listopadu 2019 bylo na účet majetkové podstaty vyplaceno další plnění z téže pojistné události ve výši 100 200 Kč, jež představuje náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 100 000 Kč a 200 Kč za uhrazený poplatek za posudek. 3. Insolvenční soud – cituje § 207 a § 226 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 258 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – nejprve uzavřel, že návrh dlužnice je včasný. Přestože dlužnice nejpozději od 21. listopadu 2019 věděla, že částka z pojistného plnění byla vyplacena na účet majetkové podstaty, nebylo prokázáno, že by jí před podáním návrhu (tj. před 23. červencem 2020; B-101) bylo insolvenční správkyní sděleno ve smyslu § 226 insolvenčního zákona, že pojistné plnění ani jeho část jí nebude vyplaceno. Dlužnici tedy nemohlo být zřejmé, jak insolvenční správkyně naloží s druhou výplatou pojistného plnění z titulu ztížení společenského uplatnění. 4. Insolvenční soud dále uvedl, že na vyplacenou částku pojistného plnění jako odškodnění za ztížení společenského uplatnění po pracovním úrazu se nevztahuje žádná zákonná výluka, jež je taxativně stanovena ve výčtu v § 317 o. s. ř. Plnění je postižitelné výkonem rozhodnutí, a to přikázáním jiné peněžité pohledávky, či jinak, a není již považováno za ryze osobní právo, které zaniká smrtí poškozeného, proto pohledávka z něj vzniklá může být postoupena. 5. Přesto insolvenční soud dospěl k závěru, že návrh dlužnice je důvodný. Dovodil totiž, že na pohledávku lze nahlížet jako na věc nehmotnou, u které výkon rozhodnutí podléhá korektivu dobrých mravů podle § 322 odst. 1 o. s. ř. Smyslem výplaty ztížení společenského uplatnění je kompenzace trvalých následků a psychosociálních dopadů, které danou osobu omezují nebo mění její společenské uplatnění v životě, a to v důsledku trvalého a nepříznivého poškození zdraví. Ponechání těchto prostředků v majetkové podstatě a jejich vydání věřitelům by tak popíralo smysl zákonem zřizovaného pojištění, jehož cílem je ochrana zaměstnanců při práci, a šlo by tedy o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. 6. K odvolání věřitele č. 2 ENDEKA, s. r. o. a insolvenční správkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se zamítá návrh dlužnice na vynětí pohledávky z majetkové podstaty. 7. Odvolací soud – cituje § 206 odst. 1, § 207 a § 226 insolvenčního zákona, § 496 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a § 322 odst. 1 o. s. ř. – nejdříve přezkoumal závěr insolvenčního soudu, že na pohledávku lze pohlížet jako na věc nehmotnou, přičemž dospěl k závěru, že pohledávka na náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění není věcí, ale tzv. relativním majetkovým právem, jehož právní režim je upraven v části čtvrté (nikoli v části třetí) občanského zákoníku. Takovou pohledávku tedy nelze považovat za věc nehmotnou a její ponechání v majetkové podstatě nepodléhá korektivu dobrých mravů. 8. Dále odvolací soud zkoumal, zda jde o pohledávku, která nepatří do majetkové podstaty podle § 207 odst. 1 insolvenčního zákona. Cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2019, sp. zn. 20 Cdo 3624/2019, uzavřel, že pohledávka má v procesním právu svůj vlastní režim postižení, který je odlišný od postižení „movitých věcí“. Jelikož exekuční (procesní) právo přistupuje k pohledávce jako ke zvláštní majetkové hodnotě, nepoužije se § 322 o. s. ř. Označená judikatura Nejvyššího soudu je na daný případ aplikovatelná podle § 207 odst. 1 ve spojení s § 7 insolvenčního zákona. Pohledávka tak je exekučně postižitelná, neboť na ni nedopadají výjimky podle § 317 a násl. o. s. ř. a nejde o pohledávku, která do majetkové podstaty nepatří, takže se nelze úspěšně domáhat jejího vynětí podle § 226 odst. 1 insolvenčního zákona. 9. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, jež nebyly dovolacím soudem dosud řešeny. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 10. Konkrétně dovolatelka formuluje tyto otázky: [1] Lze pohledávku na náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění považovat za nehmotnou věc ve smyslu § 496 odst. 2 o. z., jejíž (ne)vyjmutí z majetkové podstaty podléhá korektivu dobrých mravů podle § 322 odst. 1 o. s. ř.? [2] Patří pohledávka na náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění podle § 207 a § 208 insolvenčního zákona do majetkové podstaty podle § 226 odst. 1 insolvenčního zákona? 11. Dlužnice má za nesprávný závěr odvolacího soudu, že pohledávka podle § 2958 o. z. není nehmotnou věcí podle § 496 odst. 2 o. z., takže nepodléhá korektivu dobrých mravů. Zpochybňuje též závěr, že pohledávka patří do majetkové podstaty a že se nelze úspěšně domáhat jejího vynětí z majetkové podstaty. 12. Podle dlužnice není usnesení Nejvyššího soudu, na nějž odvolací soud odkazuje, na danou věc uplatnitelné, neboť se týká exekučního řízení. Dlužnice má za to, že jde o pohledávku, která je přímo spojena s její osobou. 13. Závěrem dlužnice namítá, že § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona je použitelný i na konkursní řízení. Není totiž rozumného a ospravedlnitelného důvodu rozlišovat při nakládání s uvedenými plněními mezi oddlužením a konkursem. 14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 15. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení jeho přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., přičemž v posouzení dovoláním předestřených otázek jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou. 16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující zákonná ustanovení: Podle § 7 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Podle § 207 odst. 1 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak, do majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí; věci sloužící k podnikání dlužníka však z majetkové podstaty vyloučen