29 Odo 1020/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 1020/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 3. 2004 Spisová značka:29 Odo 1020/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1020.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 1020/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně G. S. a. s., zastoupené, advokátem, proti žalované E. – E. C. C. s. r. o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 1,312.389,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 296/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2003, č. j. 3 Cmo 142/2002-41, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 11. března 2002, č. j. 20 Cm 296/2000-19, kterým Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni 1,312.389,- Kč a nahradit náklady řízení ve výši 80.883,10 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně vychází z důkazů, jež byly tímto soudem provedeny, přičemž odvolací soud po částečném doplnění a opakování dokazování listinami dospěl „v podstatě ke stejným skutkovým zjištěním“. Odvolací soud uzavřel, že 4. února 1997 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spolupráci při šíření softwarových produktů C. X. (tj. o převodu užívacího práva k němu, jeho údržbě a implementaci - dále též jen „smlouva o spolupráci“) na území České republiky a Slovenské republiky, v níž se žalobkyně zavázala mimo jiné vyhledat koncové uživatele (zákazníky), uzavírat s nimi smlouvy o distribuci programů, vytvořit implementační tým a žalovaná se zejména zavázala poskytnout žalobkyni odměnu vyjádřenou v procentech z objemu cen vyplacených z distribučních smluv, popř. určitým procentem z ceny programů při vyškolení určitého počtu pracovníků. Účastníci se současně dohodli, že na základě této smlouvy bude žalobkyně písemnými objednávkami (jež budou obsahovat smlouvou určené náležitosti) u žalované příslušné programy objednávat a žalovaná se zavázala ve sjednané lhůtě objednávku potvrdit a program v dohodnutém místě do patnácti dnů od potvrzení objednávky dodat. Cena měla být žalobkyní zaplacena předem, popř. při předání kódů. Koncový zákazník pak měl podepsat licenční smlouvu, s tím, že bez jejího podpisu produkt (systém) nebude objednán ani předán. Smlouva byla sjednána na dobu neurčitou s možností písemné výpovědi a pro případ jejího porušení a neodstranění tohoto porušení, včetně jeho důsledku, v dohodnuté lhůtě od vyzvání druhou stranou, byla dohodnuta možnost od smlouvy odstoupit. Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno (a mezi účastníky nesporné), že na základě smlouvy o spolupráci dne 16. ledna 1998 objednala žalobkyně u žalované konkrétní systém, který byl následně dodán (srov. instalační protokol ze 17. března 1998 a protokol o převzetí z 24. března 1998) a cena za systém, kódy k němu a příslušná média ve výši 1,132.389,- Kč (správně 1,312.389,- Kč) byla zaplacena. Následně v průběhu měsíců června až srpna 1998 žalobkyně žalované oznámila chyby, které se v nainstalovaném informačním systému vyskytly, a jelikož vytčené vady nebyly odstraněny, dopisem ze dne 16. srpna 1999 od smlouvy odstoupila. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná podle smlouvy o spolupráci, aniž by byla povinna uzavírat smlouvu další (o dodávce programu), žalobkyni dodala pro jejího zákazníka informační systém C. X. a žalobkyně jí zaplatila sjednanou cenu. Protože dodaný program nebyl „bezvadný“, žalobkyně jej, a to na základě reklamace od svého zákazníka, reklamovala u žalované a ve smlouvě dohodnutým způsobem mu sdělila vytčené vady programu. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná vytčenou vadu odstranila, žalobkyně poté, co žalované program vrátila, od smlouvy odstoupila. Smlouvu o spolupráci odvolací soud právně kvalifikoval jako smlouvu kombinovanou, a to z části smlouvu zprostředkovatelskou a z části smlouvu mandátní (na rozdíl od soudu prvního stupně, který v rámci svého hodnocení „nevystihl podstatu smlouvy“). Připustil, že soud prvního stupně, pokud jde o „ukončení“ smlouvy nepřesně sloučil výpověď a odstoupení, nicméně jeho závěr o možnosti odstoupení od smlouvy, o zániku všech vzájemných práv a povinností smluvních stran v důsledku odstoupení a vzniku povinnosti poskytnutá plnění vrátit (včetně závěru o splnění této povinnosti žalobkyní), shledal správným. V této souvislosti odvolací soud dále akcentoval (na rozdíl od soudu prvního stupně, který, zastávaje názor o oprávnění smluvních stran kdykoli od smlouvy odstoupit, se důvody odstoupení nezabýval), že pokud pro vady programu odstoupil konečný uživatel (rozuměj zákazník ve vztahu k žalobkyni), neměla ani tato jinou možnost, než od smlouvy se žalovanou též odstoupit. Nepovažoval při tom za „správnou“ námitku žalované, že odpovídala pouze za takové vady systému, které jej činily zcela nefunkčním, když dle smlouvy o spolupráci to byla žalovaná, kdo byla oprávněna šířit softwarové produkty C. X. a byla také odpovědna za řádné a bezvadné dodávky. Za nepodloženou považoval rovněž výhradu žalované, že žalovaná částka představuje licenční poplatek „za licenci systému“, jehož autorem a majitelem je třetí subjekt, když v tomto směru odkázal na argumentaci soudu prvního stupně, podle které částka 1,312.389,- Kč představovala cenu za systém, kódy k němu a média, a nikoli licenční poplatky, o kterých ve faktuře (rozuměj faktuře na shora uvedenou částku) nebyla zmínka. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odvozujíc jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a majíc za to, že toto rozhodnutí řeší „věc“, která má po právní stránce zásadní význam, neboť nebyla dosud dostatečně judikována, případně „ji“ řeší v rozporu s hmotným právem, a to zejména pokud jde o „posouzení“ smlouvy zakládající vztah mezi účastníky a posouzení možnosti uplatnění vad počítačového programu (jakožto autorského díla), jakož i otázky důkazního břemene při prokazování existence vad počítačového programu. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka spatřuje zejména v právní kvalifikaci smlouvy o spolupráci. Odkazujíc na ustanovení § 566 obchodního zákoníku a na ustanovení § 642 obchodního zákoníku zejména zdůrazňuje, že smlouva o spolupráci neobsahuje podstatné části smluvních typů těmito ustanoveními obchodního zákoníku upravených, přičemž sama dovozuje, že jde o „smlouvu jinou“. Protože (ne)správné právní posouzení smlouvy o spolupráci je rozhodující pro určení práv a povinností stran smlouvy, dovolatelka shledává z tohoto důvodu právní posouzení smlouvy v rozporu s hmotným právem. Pokud jde o uplatnění vad počítačového programu a odstoupení od smlouvy dovolatelka argumentuje, že počítačový program je autorským dílem a z hlediska možnosti a rozsahu reklamace je rozhodující licenční smlouva uzavřená mezi autorem programu a koncovým uživatelem (rozuměj zákazníkem žalobkyně). Žalobkyně tak mohla uplatňovat vůči žalované jen ta práva, který mohl uplatňovat po žalobkyni koncový uživatel (rozuměj jen podstatné chyby bránící fungování programu - viz licenční smlouva). Citujíc ustanovení § 15 odst. 6 a § 28 zákona č. 35/1965 Sb., o literárních, vědeckých a uměleckých dílech (dále jen „autorský zákon“) dovolatelka namítá, že převod užívacích práv k počítačovému programu musel být úplatný, tj. že za tento převod musela být poskytnuta „autorská odměna, resp. licenční poplatek“. Jelikož autorský zákon nezná pojem řádného plnění (plnění bez vad), ale požaduje pouze takové dodání, aby program mohl být užíván dohodnutým způsobem, je podstatné pouze aby byla uživateli věc, na níž je program zachycen, odevzdána, resp. aby byl program nainstalován do počítače uživatele. Autorský zákon rovněž nestanoví žádnou odpovědnost za vady počítačového programu a nelze užít ani obecnou odpo