29 Odo 1149/2003 – Nejvyšší soud

29 Odo 1149/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně O. ČR, s. r. o., proti žalovanému Ing. B. Ch., jako správci konkursní podstaty úpadkyně J. P. a. s., o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 3/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2003, č. j. 4 Cmo 276/2002-51, takto: I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 12. září 2003, č. j. 4 Cmo 276/2002-51, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dále v rozsahu, v němž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, se odmítá. II. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 12. září 2003, č. j. 4 Cmo 276/2002-51, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného JUDr. K. U. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. července 2002, č. j. 22 Cm 3/2002 - 28, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (tehdy ještě pod obchodní firmou P. - F. s. r. o.) domáhala vyloučení pozemku – ostatní plochy, parcelní číslo 12623/32, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo 9276 pro katastrální území P. 4, u Katastrálního úřadu P.-m., ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně J. P. a. s. (bod I. výroku) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 6.350,- Kč (bod II. výroku). Soud prvního stupně - cituje ustanovení § 6 odst. 2 a § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - uzavřel, že úpadkyně byla ke dni prohlášení konkursu na její majetek (11. března 1998) stále vlastnicí pozemku, který kupní smlouvou z 23. února 1998 převedla na obchodní společnost J. S. s. r. o. (dále též „J. S.“). Řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (dále též jen „vkladové řízení“) totiž bylo ukončeno až rozhodnutím ze dne 12. června 1998, byť s právními účinky vkladu ke dni 2. březnu 1998. S přihlédnutím ke stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněnému pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko“) měl za to, že vkladové řízení se prohlášením konkursu na majetek úpadkyně přerušilo. Společnost J. S. tudíž k 17. červnu 1998, kdy pozemek převedla kupní smlouvou na manžele Š., nebyla jeho vlastnicí. Manželé Š., kteří pozemek kupní smlouvou z 23. února 2000 převedli na žalobkyni, nebyli (stejně jako žalobkyně) v dobré víře, což plyne z článku VI. posledně zmíněné kupní smlouvy. Nadto účastníci uvedené kupní smlouvy věděli o zákazu dispozice s pozemkem vysloveném předběžným opatřením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. srpna 1998, č. j. 26 K 35/98-38, jež bylo pravomocně zrušeno až 15. dubna 2000. Z pochybení katastrálního úřadu nelze podle soudu dovodit žádné závěry ve prospěch přechodu vlastnického práva. K odvolání žalobkyně (jež směřovalo proti oběma výrokům rozsudku) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2003, č. j. 4 Cmo 276/2002-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.457,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že vkladové řízení se přerušilo prohlášením konkursu na majetek úpadkyně. Úpadkyně byla ke dni prohlášení konkursu vlastnicí pozemku a rozhodnutí o povolení vkladu ze dne 12. června 1998 (byť s právními účinky vkladu ke dni 2. března 1998) nemělo být vydáno. Oprávnění nakládat s majetkem úpadce přecházejí prohlášením konkursu na správce konkursní podstaty úpadce a „i další případné úkony směřující ke změnám vlastnických vztahů k tomuto majetku jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné“. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatňujíc tak dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Konkrétně dovolatelka tvrdí, že ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV nelze aplikovat na vkladové řízení, které bylo zahájeno dříve, než byl prohlášen konkurs na majetek prodávajícího. Je třeba poukázat - pokračuje dovolatelka - na významná specifika vkladového řízení, kdy příslušný katastrální úřad rozhoduje o povolení vkladu vlastnického práva, obsahuje-li takový návrh, a zejména pak k němu přiložené listiny, zákonem stanovené náležitosti. Je-li předložený nabývací titul po právní stránce perfektní, musí katastrální úřad návrhu na vklad vlastnického práva vyhovět. Je rovněž zcela netypické, že rozhodnutí o povolení vkladu práva provádí příslušný katastrální úřad pouhým zápisem ve spisu; nevydává se tedy žádné zvláštní rozhodnutí a účastníkům řízení se takové rozhodnutí dokonce ani neoznamuje. Rozhodnutí o povolení vkladu práv nabývá právní moci pouhým vyznačením příslušné poznámky do spisu, přičemž proti takovému rozhodnutí není přípustný žádný řádný opravný prostředek ani žaloba ve správním soudnictví. Nejvýznamnějším specifikem vkladového řízení - uvádí dovolatelka - jsou však zpětné účinky vkladu ke dni podání návrhu na vklad. Tato právní konstrukce je zcela ojedinělá a je zřejmé, že jejím jediným účelem je posílení právní jistoty a ochrany dobré víry účastníků smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti, zejména pak každého nabyvatele nemovitosti. Ten tak má možnost k určitému dni, a to konkrétně ke dni podání návrhu na zahájení vkladového řízení, prověřit právní stav převáděné nemovitosti a stejně tak i poměry prodávajícího, s tím, že právě k tomuto dni se vztahují i právní účinky nabytí vlastnického práva. Závěry odvolacího soudu vyslovené v napadeném rozhodnutí jsou tak podle dovolatelky v přímém rozporu s účelem právní úpravy a záměrem zákonodárce. Ve svém důsledku jsou závěry odvolacího soudu průlomem do zásady ochrany dobré víry, neboť každý nabyvatel nemovitosti by byl i po podání návrhu na vklad vlastnického práva postaven do značně nejisté situace, zda převod vlastnického práva nebude následně ohrožen s ohledem na případnou změnu osobních poměrů na straně prodávajícího, ke které by došlo v mezidobí od podání návrhu na vklad do vydání rozhodnutí o povolení vkladu práva, a to právě ve smyslu prohlášení konkursu na majetek prodávajícího, což podle dovolatelky není akceptovatelné. Navíc by v takovém případě byl každý převod vlastnického práva závislý na rychlosti postupu příslušného katastrálního úřadu, což by ve svých důsledcích stavělo účastníky smlouvy o převodu vlastnictví do nerovného postavení co do jejich právní jistoty; časová náročnost vkladového řízení je totiž v jednotlivých regionech rozdílná. Soudy nižších stupňů se též nevypořádaly s tím, že prvotním převodem vlastnického práva z úpadkyně na společnost J. S. nedošlo ke zkrácení konkursní podstaty a postup žalovaného tak není důvodný. Odtud dovolatelka dovozuje, že postup katastrálního úřadu byl správný a společnost J. S. se stala platně vlastníkem nemovitosti ještě před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně, zdůrazňujíc, že její argumentace vychází z předpokladu, že účastníci kupní smlouvy o převodu nemovitostí projevili svou vůli ještě před prohlášením konkursu a následným návrhem na vklad vlastnického práva završili proceduru, která byla v jejich kompetenci. Soudy nižších stupňů se podle dovolatelky přesvědčivě nevypořádaly se skutečností, že navzdory jimi tvrzeným účinkům prohlášení konkursu na vkladové řízení bylo rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva vydáno. Podle dovolatelky je třeba takové rozhodnutí respektovat, i kdyby bylo vydáno po přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV. Pokračování v přerušeném řízení by bylo možné vnímat jako vadu řízení před správním orgánem, přičemž je věcí správce konkursní podstaty, aby se s takovou situací vypořádal. Na podporu svých závěrů dovolatelka rovněž argumentuje tím, že v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva ke spornému pozemku, tj. dne 12. června 1998, neměl katastrální úřad ještě žádnou informaci o tom, že na majetek prodávající byl již dne 11. března 1998 prohlášen konkurs. Konečně dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/98 (tento rozsudek byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy číslo 2, ročník 2000, str. 70-71), uvádějíc, že ačkoli uvedené rozhodnutí se týká případu, kdy dodatečně odpadl právní důvod nabytí nemovitostí pro oprávněné odstoupení od kupní smlouvy původním vla