29 Odo 409/2006 – Nejvyšší soud

29 Odo 409/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně O. n. K. a. s., zastoupené JUDr. V. M., advokátem proti žalované V. z. p. České republiky, zastoupené Mgr. B. K., advokátkou o zaplacení částky 10,399.234,60,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 302/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 29 Co 495/2005-416, takto: I.    Dovolání se zamítá. II.   Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 108.385,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalované Mgr. B. K. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 24. května 2005, č.j. 16 C 302/2004-348, zamítl Okresní soud v Kladně žalobu, kterou se žalobkyně (N. K.) domáhala po žalované (V. z. p. Č. r.) zaplacení částky 10,399.234,62,-Kč s příslušenstvím - specifikovaným devatenáctiprocentním úrokem z prodlení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud dospěl po provedeném dokazování  mimo jiné k závěru, že: 1/ Dodatek č. 38 ze dne 16. května 1996, ke smlouvě číslo 1/22-101 000/94/39, uzavřené mezi původní žalobkyní a žalovanou  dne   21. prosince 1993 (dále též jen „smlouva“) není neplatný (podle § 37 zákona č.  40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) pro namítanou nesvobodu vůle „statutárního zástupce“ původní žalobkyně. Podle soudu zde nebylo  přímé ani nepřímé  fyzické nebo psychické donucení. 2/ Dodatek č. 38 není neplatný pro neurčitost či nesrozumitelnost (mající původ v článku 1 odst. 4 písm. a/ dodatku č. 38). Článek I. dodatku  č. 38 nejprve stanovuje způsob výpočtu omezení úhrady poskytnuté zdravotní péče, včetně korekčních koeficientů, z čehož lze podle soudu dovodit, že medicínsky odůvodněné poskytnutí zdravotní péče nemůže být důvodem pro překročení stanovené výše úhrady. V souvislosti s realizací smluvního ujednání měla žalovaná zejména povinnost informovat žalobkyni o průběžných výsledcích omezení úhrady a žalobkyně byla povinna poskytovat pojištěncům žalované zdravotní péči i v případě omezení  úhrady. Dodatek č. 38 stanovil dále postup při provedení úhrady a zároveň konstruoval korekční pravidla pro již vypočtené omezení úhrady dle předchozích částí smluvního ujednání. Za korekční pravidlo tak smluvní ujednání obecně označilo případy, kdy zdravotnické zařízení odůvodňuje překročenou maximální výši úhrad dle článku I. odst. 1. „Odůvodněným překročením“ maximální výše úhrad dle článku I. odst. 1 v tomto směru jsou případy uvedené v článku I. odst. 4 písm. b/ a c/ (tam smluvní strany popsaly, kdy žalovaná přihlédne při omezení úhrady k určité skutečnosti nebo kdy dokonce žalovaná omezení nemůže  provést). Smluvní strany - uvádí soud - tedy v této části negativně vymezily pojem „neodůvodněné překročení výše  úhrady“, tak, že za neodůvodněná se považují všechna překročení, která žalovaná ve smyslu článku I. odst. 4 písm. b/ a c/ není povinna považovat za odůvodněná. Jde o případy,  kdy s ohledem na nějakou objektivní okolnost, kterou musí žalobkyně  žalované oznámit a prokázat (např. epidemie či rozšíření činnosti), by bylo nespravedlivé omezit zdravotnickému zařízení  vyšší úhrady výpočtem, jenž tuto okolnost není schopen zohlednit. Za odůvodněné překročení výše úhrady pak ve smyslu uvedeného ujednání nemůže  považována medicínsky oprávněná indikace zdravotního výkonu; na úhradu jiného než medicínsky oprávněně indikovaného  zdravotního výkonu totiž žalobkyně (bez ohledu na smluvené omezení)  nemá nárok. 3/ Dodatek č. 38 není neplatný pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, ve smyslu § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).  V rozporu s těmito zásadami totiž nemůže být jednání, které není šikanou. Zneužitím práva není, navrhl-li žalovaný původní žalobkyni uzavření dodatku za podmínek majících oporu v konkrétním zákonném ustanovení (v § 13 odst. 3 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění). K odvolání žalobkyně (v plném rozsahu)  a žalované (jen proti výroku o nákladech řízení)  Krajský soud v Praze (jednaje již jako se žalobkyní  s O. n. K. a. s.,) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud v rovině právní uzavřel, že: 1/ Dodatek č. 38 není neplatný podle § 37 obč. zák. pro absenci svobody vůle. Upozornění žalované na usnesení vlády České republiky ze dne 28. února 1996, číslo 162,  za způsobilou výhrůžku   nepokládal. Podpis dodatku č. 38 byl podle odvolacího soudu učiněn svobodně. 2/ Dodatek č. 38 není neplatný pro neurčitost či nesrozumitelnost (mající původ v článku 1 odst. 4 písm. a/ dodatku č. 38). K pojmu „neodůvodněné překročení“ uvedl odvolací soud (přitakávaje nejprve výkladu podanému soudem prvního stupně), že strany si vlastně dohodly, že o „neodůvodněném překročení   úhrady“ bude rozhodovat sama zdravotní pojišťovna - smluvní strana. To, že žalovaná sama stanovovala výši regulační srážky (ale že též reagovala na připomínky a snižovala výši regulační srážky a že jí byl zřejmý mechanismus výpočtu), plyne podle odvolacího soudu i z korespondence účastníků. Odvolací soud dodal, že o samotné výši regulační srážky dnes není mezi stranami spor  (strany ji učinily nespornou). 3/ Dodatek č. 38 není neplatný pro rozpor se zásadami, na kterých stojí obchodní zákoník.  Potud odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně k výkladu § 265 obch. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení těchto otázek: 1/ Může být obsahem usnesení vlády, konkrétně jeho přílohy, vyvolán stav nesvobody, či tísně při rozhodování statutárního zástupce státní příspěvkové organizace, jíž se vládní usnesení týká? 2/ Může obstát rozhodnutí nalézacího soudu, které nerespektuje právní názor dovolacího soudu v souzené věci ohledně kriterií hodnocení srozumitelnosti právního úkonu? 3/ Lze za úkon učiněný v souladu se zásadami, na kterých stojí obchodní zákoník (§ 265 obch. zák.) považovat takovou smlouvu, která dává jedné ze smluvních stran na posouzení, zda bude druhé straně plnit, nebo plnění proti vůli druhé strany krátit? V rovině právního posouzení věci dovolatelka kritizuje soudy nižších stupňů především za to, že srozumitelnost dodatku č. 38 neposuzovaly podle kriterií stanovených  ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci (ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002). Soudy podle dovolatelky nezkoumaly, zda dodatek č. 38 je, či byl bez rozumných pochybností pochopitelný typickému účastníkovi v postavení adresáta úkonu, ale hodnotily jeho srozumitelnost samy.  V této souvislosti podotýká, že žádný z pěti slyšených svědků (bez ohledu na to, která strana jejich výslech navrhla) pojmu „neodůvodněné překročení úhrady“ nerozuměl a neuměl jej vyložit, popřípadě jej interpretovali rozdílně, včetně osoby, která dodatek č. 38 za žalovanou podepsala. Závěr odvolacího soudu o významu uvedeného pojmu do té doby neuplatnil nikdo, z čehož dovolatelka  usuzuje, že uvedené jednání není srozumitelné nikomu. Soudy podle dovolatelky opakovaly chyby, které  Nejvyšší soud vedly k vydání zrušujícího rozsudku a přivodily tak nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí, jestliže  vůbec nezmínily, proč nevzaly v potaz svědecké výpovědi prokazující, že svědci nebyli schopni interpretovat sporný text shodně se soudem a neuvedly-li, jakými úvahami se řídily při hodnocení výpovědí MUDr. L., Ing. Š., Mgr. K. a JUDr. F. Nevysvětlily rovněž, proč se nezabývaly korespondencí účastníků, z níž plyne, že sporný výraz neuměl spolehlivě vyložit ani odborný management  žalované. Soudy podle dovolatelky pochybily i při hodnocení svobody vůle „statutárního zástupce“ původní žalobkyně při podpisu dodatku č. 38, jakož i při hodnocení souladu tohoto dodatku se zásadami, na nichž spočívá obchodní zákoník (§ 1 odst. 2 obch. zák.) a se zásadami poctivého obchodního styku. Vynucení úkonu podle ní vyplývalo z  usnesení vlády (nikoli ze strany zřizovatele původní žalobkyně). Hrozba obsažená v usnesení byla dle dovolatelky natolik konkrétní a způsobilá vzbudit důvodnou obavu, že zakládala stav omezující svobodu konání „statutárního zástupce“ žalobkyně. K souladnosti dodatku č. 38 se zásadami poctivéh