29 Odo 415/2001 — Nejvyšší soud

29 Odo 415/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2002 Spisová značka:29 Odo 415/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.415.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 415/2001-99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovanému S. Č. B., a. s. , zast. JUDr. J. M., advokátem, o Kč 708.776,55, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 125/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2001 čj. 9 Cmo 601/00-73, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (K. b. P., s. p. ú.) se domáhala žalobou zaplacení dlužné částky úvěru na trvale se obracející zásoby („TOZ“), poskytnutého právnímu předchůdci žalovaného, a to na základě smlouvy o narovnání ze dne 6. 4. 1995, uzavřené podle ust. § 585 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Rozsudkem ze dne 2. 5. 2000, čj. 53 Cm 125/99-42, rozhodl Krajský obchodní soud v Praze, že žaloba na zaplacení částky Kč 708.276,50 s příslušenstvím se zamítá (bod I. výroku) a že žalobkyně je povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného na náhradu nákladů právního zastoupení Kč 36.500,- do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod II. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, k odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze podle ust. § 212 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění předpisů účinných ke dni 31. 12. 2000, dále jen „o. s. ř.“) po přezkoumání napadeného rozsudku dovodil, že odvolání je důvodné. Na tomto základě výše označeným rozsudkem odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že: Žalovanému uložil zaplatit žalobci Kč 708.776,55 s 16 % úrokem z prodlení z částky Kč 681.678,41 od 1. 3. 1999 do 11. 3. 1999 a se 14,5 % úrokem z prodlení z téže částky od 12. 3. 1999 do zaplacení a dále náhradu nákladů řízení Kč 28.352,- to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. odvolací soud uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci Kč 28.352,- na náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud především provedl důkaz smlouvou ze dne 6. 4. 1995 „o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. 1. 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obch. zákoníku a o narovnání vzájemných vztahů“ (dále jen „smlouva o narovnání“) a dále dodatkem č. 1 k této smlouvě ze dne 22. 9. 1997 a vyšel z právního závěru, že předmětem řízení je nárok ze smlouvy o narovnání, nikoliv nárok jiný, plynoucí z předchozích hospodářskoprávních vztahů. Odvolací soud neakceptoval námitku žalovaného, že smlouva o narovnání byla na straně žalovaného uzavřena neexistujícím subjektem. Ve smlouvě je obsaženo náležité označení žalovaného jeho obchodním jménem včetně právní formy a sídla a okolnost, že v rubrice „klient“ je uvedeno označení „S. Č. B. S.“ je jen chybou v psaní, která nezpůsobuje neplatnost právního úkonu (ust. § 37 odst. 3 obč. zák.). Z obsahu smlouvy je zcela nepochybné, kdo je účastníkem smlouvy, přičemž za žalovaného je smlouva podepsána ředitelem Ing. S. J., jehož oprávnění činit za žalovaného právní úkony nebylo zpochybněno. Odvolací soud zhodnotil smlouvu o narovnání podle jejího obsahu a dovodil, že strany projevily svou vůli nahradit dosavadní hospodářskoprávní závazky žalovaného závazky obchodními, při čemž došlo k zániku dosavadního (hospodářskoprávního) závazku. V souladu s ust. § 125 odst. 1 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, dále též „hosp. zák.“) se účastníci dohodli na zrušení původních hospodářských závazků a na vzniku zcela nového závazku, kterýžto právní vztah se řídí obchodním zákoníkem (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obch. zák.“), když na tom se účastnící ve smyslu ust. § 262 odst. 1 obch. zák. dohodli. Ve smlouvě o narovnání konkretizovaný peněžitý závazek byl žalovaným ihned podle ust. § 323 odst. 1 obch. zák. uznán ke dni 1. 4. 1995. Smlouva je podle názoru odvolacího soudu platná, platností dodatku č. 1 se odvolací soud jako otázkou pro daný spor irelevantní nezabýval. Odvolací soud proto uzavřel, že i když se práva mezi účastníky neřídila občanským nebo obchodním zákoníkem, neboť šlo o hospodářskoprávní závazek, nic nebránilo stranám při narovnání těchto práv analogicky aplikovat ust. § 585 an. obč. zák. Námitky žalovaného ohledně tvrzené lsti žalobce, která měla vyvolat omyl žalovaného, dále ohledně neurčitosti narovnávaného dluhu a konečně i ohledně promlčení, shledal odvolací soud nedůvodnými. Žaloba byla podána v rámci čtyřleté promlčecí doby podle ust. § 397 obch. zák., nehledě na opakovaná uznání závazku z 8. 1. 1996, 6. 1. 1997 a 5. 1. 1998. Odvolací soud proto uznal žalobu za oprávněnou co do důvodu i rozsahu. Žalovaná částka sestává ze dvou splátek jistiny po Kč 277.000,-, splátek úroků Kč 127.678,41 a úroků z prodlení Kč 27.098,14 k 28. 2. 1999. Odvolací soud shledal oprávněnými i požadované úroky, a to v souladu s ustanoveními smlouvy o narovnání. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odkazem na ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pokud jde o přípustnost a na ust. § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. pokud jde o důvodnost (ve znění platném k 31. 12. 2000). Dovolatel v prvé řadě namítá, že odvolací soud měl posoudit platnost původního hospodářskoprávního závazku, neboť ten je obsahem smlouvy nové (tj. smlouvy o narovnání). Proto také odvolací soud dle názoru dovolatele nemohl správně rozhodnou o platnosti předmětné smlouvy o narovnání z 6. 4. 1995, totiž zda šlo o uznání dluhu „nevzniklého“ či prekluzí zaniklého. Článek II. odst. 1 obsahuje uznání pohledávky co do důvodu a výše, uvádějí se tu pohledávky z úvěrových smluv na TOZ v celkové výši Kč 2,770.000,-, aniž by tyto smlouvy byly konkretizovány a toto uznání je proto neurčité a ve smyslu § 37 obč. zák. neplatné, resp. právně bezvýznamné. Žalovaný nadále tvrdí, že žádné finanční prostředky z úvěru na TOZ jemu či právnímu předchůdci v roce 1990 poskytnuty nebyly. 100 Dovolatel rovněž uvádí, že pouze převzal privatizovaný majetek se všemi právy a povinnostmi, aniž by znal obsah předmětného převzatého závazku. Nezná ani právní důvod závazku, přičemž to, že jej uznal neznamená, že by závazek byl určitý a nepochybný. U odvolacího soudu nebyl proveden ani důkaz úvěrovou smlouvou z 28. 12. 1990, kterou uzavřel s. p. S. Praha , (vymazaný k 30. 12. 1990 na základě rozhodnutí ministra výstavby a stavebnictví ČR z 20. 12. 1990 z obchodního rejstříku), dva dny po uzavření úvěrové smlouvy). Dnem 30. 12. 1990 podle názoru dovolatele přestala existovat i úvěrová smlouva. Až dnem 1. 1. 1991 vznikl nový státní podnik S. Č. B. Dovolatel dále namítá, že žalobce až v písemném odůvodnění odvolání nově tvrdil, že se nejednalo o smlouvu o poskytnutí úvěru na TOZ, ale o poskytnutí střednědobého úvěru na OP – zásoby, což je pouze účelovým tvrzením. Jako důkaz, že z předmětné smlouvy bylo žalovaným čerpáno, předložil žalobce příkaz k úhradě z 20. 12. 1990 na částku Kč 73, 279.000,-, pro neotevření účtu opakováno dne 8. 1. 1990 (zjevně má být „1991“), tento důkaz však u odvolacího soudu proveden nebyl. Žalovaný tento úvěr v lednu 1991 nečerpal, žalobce čerpání nedoložil, ač se o to lstivě snažil a při jednání u soudu prvního stupně lstivě předložil zcela jinou úvěrovou smlouvu na TOZ. Pokud byl tento úvěr poskytnut, muselo se tak stát někdy koncem roku 1989 nebo počátkem roku 1990 zcela jinou hospodářskou smlouvou, u níž však žalovaný namítá zánik závazku prekluzí. Podle dovolatele je nepochybné, že předmětem smlouvy o narovnání z 6. 4. 1995 je právě smlouva o úvěru z 28. 12. 1990, neboť ve všech listinách žalobce je uvedeno, že žalobce přebíral 80 % celkové pohledávky z úvěrů na TOZ. V úvěrové smlouvě z 28. 12. 1990 je uvedena částky Kč 73,279.000,-, 80 % z této je Kč 58,629.200,-, což je přesně zaokrouhlená částka v potvrzení o převzetí pohledávky z úvěrů na TOZ z 2. 4. 1991, která jako důkaz rovněž u odvolacího soudu provedena nebyl