29 Odo 717/2002 – Nejvyšší soud

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 717/2002-156 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce D., d. p. ch. v. a s., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti žalovanému M. D., o zaplacení částky 70.119,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 17/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2002, č. j. 28 Co 240/2000-135, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2002, č. j. 28 Co 240/2000-135 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 1999 čj. 37 C 17/97-51, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 70.119,90 Kč se 14 % úrokem z prodlení od 15. června 1994 do zaplacení a náklady řízení v částce 6.769,60 Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí, tak, že „žaloba se zamítá“ a současně žalobci uložil zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 13.000,- Kč a náklady odvolacího řízení v částce 10.608,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jeho právní zástupkyně. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně při aplikaci právní úpravy kupní smlouvy obsažené v ustanovení § 409 a násl. obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších změn a doplnění – dále též jen „obchodní zákoník“) učinil správný závěr, že žalovanému vznikl závazek k zaplacení kupní ceny zboží uvedeného v dodacím listu žalobce č. 901146 ze dne 31. května 1994, ve výši 70.119,90 Kč. Přes výše uvedenou shodu však odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru co do pasivní věcné legitimace žalovaného. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že zakladatelskou smlouvou sepsanou dne 26. května 1994 byla založena obchodní společnost M., a. s. (dále též jen „akciová společnost“), a jedním z jejich zakladatelů byl i žalovaný. Základní jmění společnosti tvořily vklady zakladatelů, mimo jiné nepeněžitý vklad žalovaného ve výši 402,737.793,12 Kč, tvořený vlastním podnikem žalovaného, jehož součástí, pokud jde o majetek nemovitý, byl i skladovací areál v Ú. u B. Osvědčení o rozhodnutí zakladatelů o založení akciové společnosti podle § 172 obchodního zákoníku bylo sepsáno formou notářského zápisu JUDr. D. M., notářkou v Brně (dne 26. května 1994), a na základě návrhu podaného u rejstříkového soudu 16. června 1994 byla tato obchodní společnost dnem 1. července 1994 zapsána do obchodního rejstříku a vznikla jako subjekt práva (§ 19 odst. 2 občanského zákoníku, § 62 odst. 1 věta první obchodního zákoníku). Proces vzniku této akciové společnosti tak vycházel z právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku v jeho tehdy platném znění, to jest ve znění změn a doplňků naposledy provedených zákonem č. 286/1993 Sb. S odkazem na ustanovení § 53 odst. 3 obchodního zákoníku a ustanovení § 477 obchodního zákoníku odvolací soud uzavřel, že dnem 1. července 1994 (dnem, kdy obchodní společnost M., a.s. byla zapsána do obchodního rejstříku) přešla na akciovou společnost všechna práva a závazky (povinnosti) vztahující se ke vkládanému podniku žalovaného, to jest práva a závazky (povinnosti) ze závazkových vztahů, jejichž účastníkem byl žalovaný, jakož i z účasti žalovaného v jiných vztazích, právním důvodem vzniku kterých byla jiná skutečnost než smlouva (s výjimkou závazků veřejnoprávní povahy). Na akciovou společnost tak shora uvedeným dnem přešel i závazek žalovaného k zaplacení částky 70.119,90 Kč za dodání zboží uvedeného na dodacím listu č. 901146 ze dne 31. května 1994, jehož zaplacení je předmětem tohoto řízení. Ohledně vzniku závazku žalovaného k úhradě dodaného zboží a jeho existence k 1. červenci 1994, odvolací soud odkazoval na skutková zjištění a právní závěry učiněné soudem prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil. Současně poukázal na tvrzení samotného žalobce, obsažená v podání z 25. října 1999, dle kterých žalobce plnil žalovanému dne 31. května 1994 dodáním zboží dle dodacího listu č. 901146 z téhož data, a to na základě telefonické objednávky tohoto zboží žalovaným ze dne 12. května 1994. Tvrzení žalobce podle odvolacího soudu nasvědčují tomu, že k navázání obchodního vztahu, na základě kterého bylo dne 31. května 1994 dodáno žalovanému zboží, došlo mezi žalovaným a žalobcem ještě před sepsáním zakladatelské smlouvy akciové společnosti datované 26. května 1994, a údaje uvedené na dodacím listu žalobce (otisk obchodního razítka žalovaného a k němu připojený nečitelný podpis) prokazují dodání zboží žalovanému (zboží bylo žalovanému, označenému IČ 11 47 52 77, adresováno a místem určení byl sklad drogerie v Ú. u B.). Jelikož k přechodu závazku k úhradě kupní ceny dodaného zboží na akciovou společnost došlo dnem 1. července 1994, to jest před zahájením soudního řízení, žaloba datovaná 9. října 1996 podaná u soudu prvního stupně 16. října 1996 směřující proti M. D., byla podána vůči subjektu, jehož věcná pasivní legitimace nebyla dána, neboť k datu zahájení soudního řízení již nebyl nositelem závazku, o jehož zaplacení šlo. Žalobce, byť se nejpozději v průběhu řízení před soudem prvního stupně dověděl o vkladu podniku žalovaného do obchodní společnosti M., a. s., tuto skutečnost, a to ani v řízení odvolacím, nepromítl do odpovídajícího procesního návrhu, jímž by se domáhal zaplacení žalované částky po žalovaném jako po ručiteli z titulu jeho zákonného ručení za závazky akciové společnosti, do níž vložil před zahájením soudního řízení svůj podnik. Takový procesní návrh žalobce (postavený na jiném skutkovém základu) byl, dle odvolacího soudu, v řízení nezbytný proto, aby o něm soud mohl rozhodnout jako o změně žaloby (§ 95 o. s . ř.) a v případě jejího připuštění, aby mohl o takto změněném návrhu jednat a rozhodnout. Absence procesního návrhu žalobce, jímž by vzhledem ke zmíněným skutečnostem navrhoval uložení povinnosti žalovanému jako ručiteli za splnění závazku akciové společnosti (§ 477 odst. 3 ve spojení s § 306 a násl. obchodního zákoníku), byl rovněž důvodem, pro který nedošlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 – dále též jen „o. s. ř.“), a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Aniž zpochybňoval skutková zjištění soudu obou stupňů, dovolatel zdůrazňoval, že ve smyslu tehdy účinné právní úpravy [§ 163 odst. 1 písm. e) obchodního zákoníku] musel žalovaný do zakladatelské smlouvy akciové společnosti exaktně upřesnit svá aktiva vyplývající z předešlých podnikatelských aktivit fyzické osoby, a to zjištěním dle znaleckého posudku, který musel dni 24. května 1994 předcházet. Podnikal-li žalovaný i po tomto datu jako fyzická osoba (jak bylo prokázáno v odvolacím řízení, žalovaný podnikal do června 1995), byl „zavázán sám“. Akceptace právního názoru vysloveného odvolacím soudem pak dle dovolatele znamená, že nově vzniklá společnost by se ocitla v postavení dlužníka a pokud by závazek nesplnila a plnil by ručitel, mohl by po primárním dlužníkovi (v daném případě po akciové společnosti) požadovat to, co sám jako ručitel zaplatit, přestože předtím např. odebrané a nezaplacené zboží sám zpeněžil. Jednání žalovaného žalobce považoval za spekulativní a účelové a jako takové v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, pročež by nemělo požívat právní ochrany, když poškodilo nejen zájem žalobce jako věřitele, ale také ostatní akcionáře M., a.s., a navíc šlo o jednání odporující ustanovení § 65 obchodního zákoníku. I při úvaze, že zakladatelská smlouva je platná dnem sepsání notářského zápisu a účinná dnem vzniku společnosti, to jest dnem zápisu společnosti do obchodního rejstříku, nelze dovozovat, že by zahrnovala i závazky z podnikání žalovaného jako fyzické osoby vzniklé po založení obchodní společnosti. Navíc zakladatelé do vzniku společnosti mohli jednat pouze v mezích stanovených § 64 obchodního zákoníku, avšak „za společnost M., a.s“. V dalším dovolatel brojil proti postupu odvolacího soudu, který, dle právního názoru dovolatele, do vyhlášení rozsudku skrýval svůj právní názor a opomenul např. poučovací povinnost vůči účastníku řízení. Důvodem pro zamítnutí žaloby odvolacím soudem pak byla pouze „vadná právní kvalifikace“, přičemž na základě prokázaných skutečností a okolností bylo žalobě možno vyhovět (podle hmotného práva) i z titulu případného ručení žalovaného za závazky obchodní společnosti M.