29 Odo 760/2006 — Nejvyšší soud

29 Odo 760/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 2. 2008 Spisová značka:29 Odo 760/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.760.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 760/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY              Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně M. I. L., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. r. – M. f., o zaplacení 121,293.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 39 Cm 139/2002, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 16. června 2005, č. j. 14 Cmo 67/2005 – 127, takto: Dovolání žalobkyně se zamítá. Dovolání žalované se zamítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v P. ze dne 18. srpna 2004, č. j. 39 Cm 139/2002 – 69, ve znění opravného usnesení ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 39 Cm 139/2002 – 95 tak, že zamítl žalobu na zaplacení 20% úroku z prodlení z částky 121,293.000,- Kč za dobu od 4. července 2002 do 4. srpna 2002 a 16% úroku z prodlení z částky 121,293.000,- Kč za dobu od 5. srpna 2002 do zaplacení; co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 121,293.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 5. srpna  2002 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a nákladech řízení státu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. ).  Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. V projednávané věci je podle odvolacího soudu klíčovou otázkou, zda žalovaného (F. n. m. Č. r., právního předchůdce nynější žalované), který zvýšil základní jmění společnosti nepeněžitým vkladem, stíhá povinnost doplatit skutečnou hodnotu vkladu, která je nižší, než účetní ohodnocení podle § 44 zákona č. 92/1991 Sb. Věc je přitom podle odvolacího soudu třeba posuzovat podle obchodního zákoníku ve znění účinném v době zvýšení základního jmění, tedy ve znění před 1. lednem 2001. Odvolací soud shledal nesprávným závěry žalované, že ustanovení § 59 odst. 6 obchodního zákoníku  v tehdy platném znění (dále též jen „obch. zák.“) na projednávanou věc nedopadá. Předchozí znění § 59 odst. 5 obch. zák. účinném do 1. července 1996, vázalo odpovědnost za doplacení hodnoty jenom na poskytnutí vkladu před vznikem společnosti. Novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 142/1996 Sb. výslovně upravila povinnost k doplacení hodnoty vkladu i na dobu po vzniku společnosti, tj. i při zvýšení základního jmění (dnes základního kapitálu).  Odvolací soud rovněž uvedl, že žalované nelze přisvědčit ani v tom, že ho nemůže stíhat povinnost doplatit hodnotu vkladu proto, že rejstříkový soud rozhodl o zápisu zvýšení základního jmění nepeněžitým vkladem s tím, že vklad byl splacen ze 100 %. V tomto sporu nejde o splacení vkladu, ale o doplacení jeho skutečné hodnoty. Ostatně – pokračoval odvolací soud – nepeněžitý vklad musí být podle § 59 odst. 2 obch. zák. splacen před zápisem výše základního jmění do obchodního rejstříku. Jiná je pak otázka, zda nebyl nadhodnocen.  Stejně tak, dle názoru odvolacího soudu, z hlediska případné povinnosti podle § 59 odst. 6 obch. zák. na věci nic nemění ani obsah notářského zápisu o rozhodnutí o zvýšení základního jmění. Notářským zápisem NZ 778/99, N 763/99 ze dne 22. prosince 1999 je doloženo, že „zvýšení základního jmění společnosti celkem o částku 108,300.000,- Kč je stanoveno na základě generálního souhlasu ve smyslu § 20a odst. 2 zákona č. 171/1991 Sb. v platném znění, vydaného Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 12. března 1996 pod č. j. 260/32/96/Fiš, a na základě § 44 zákona č. 92/1991 Sb., z účetní hodnoty části předmětného podniku dle rozvahy ke dni 30. září 1999, obsažené v ekonomické analýze  auditorské firmy A. P. s. r. o.  (str. sedmá notářského zápisu)“. V něm je výslovně uvedeno, že předchozí generální souhlas ze dne 12. března 1996 tvoří jako příloha č. 4 nedílnou součást tohoto notářského zápisu. K opisu notářského zápisu, založenému ve spisu, žádná příloha č. 4  připojena není (podle ověřovací doložky šlo o notářský zápis včetně příloh 1, 2, 3 – mezi nimiž generální souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci není). Odvolací soud neshledal důvod pro doplňování dokazování vyžádáním uvedeného souhlasu dnes již neexistujícího ministerstva od jeho právního nástupce a uvedl, že by tuto listinu měla mít v prvé řadě žalovaná, když na jejím základě zvyšovala základní jmění. S ohledem na charakter notářského zápisu jako veřejné listiny lze mít podle odvolacího soudu existenci tohoto souhlasu za prokázanou.  Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda se nakládání s majetkem F. n. m., který na něj přešel odstoupením od kupní smlouvy uzavřené s vítězem veřejné soutěže, považuje za nakládání s majetkem podle rozhodnutí o privatizaci. Uzavřel, že ustanovení § 20a odst. 3 zákona č. 171/1991 Sb. vyjmenovává případy, které se považují za nakládání s majetkem podle rozhodnutí o privatizaci. Vložení tohoto majetku do již existující společnosti pod žádný z tam uvedených případů nespadá a na nakládání s tímto majetkem tak nelze vztáhnout pravidla pro privatizaci. Odvolací soud tak přitakal závěru soudu prvního stupně, že ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., upravující  privatizaci, se nevztahují na veškerou činnost prováděnou F. n. m. v souvislosti s tzv. doprivatizací, ale pouze na převody práv a závazků a poplatkových a daňových povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Odvolací soud proto uzavřel, že ustanovení § 44 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro ocenění majetku při zvyšování základního jmění nepeněžitým vkladem užít nelze. Shodně se soudem prvního stupně dospěl  odvolací soud k závěru, že byl-li majetek, který se po odstoupení od kupní smlouvy privatizovaného majetku, vrátil zpět F. n. m.“, po několika letech vkládán jako nepeněžitý vklad na zvýšení základního jmění společnosti, která již existuje (a kterou F. n. m. jako zakladatel založil dokonce až  o vrácení tohoto majetku), je třeba postupovat podle ustanovení obchodního zákoníku upravujících postup při zvýšení základního jmění. V projednávané věci však tomu tak nebylo, když nepeněžitý vklad nebyl oceněn posudky znalců, ale jeho ocenění vychází z účetní hodnoty a byl tak oproti jeho skutečné hodnotě nadhodnocen. Ustanovení § 59 odst. 6 obch. zák. míří podle odvolacího soudu k naplnění zásady zachování základního jmění, která u kapitálových obchodních společností představuje jednu ze zásad chránících třetí osoby, které vstupují do právních vztahů se společností. Vytváření fiktivního základního kapitálu by bylo rovněž v rozporu se základním cílem Druhé směrnice Rady č. 77/91 EHS ze dne 13. prosince 1976, ve znění směrnice Rady č. 92/101/EHS ze dne 23. listopadu 1992. Ustanovení § 59 odst. 6 obch. zák. dopadá na případy nesprávného určení hodnoty nepeněžitého vkladu, a to i v situaci, kdy byl majetek oceněn v souladu se zvláštním zákonem pro účely privatizace ve schváleném privatizačním projektu. Odvolací soud odkázal na to, že tento závěr vyslovil již Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 1657/99 (správně 2657/99), a uvedl, že nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit. Dále odvolací soud uzavřel, že jestliže žalobkyně na základě znaleckého posudku Doc. Ing. K. K., CSc. požadovala částku nižší, než jaká by na dorovnání hodnoty vkladu vycházela z posudku soudem jmenovaného znalce Ing. J. G., nelze úvahám, které vedly soud prvního stupně k přisouzení požadované částky, nic vytknout. Požadavek žalobkyně na zaplacení částky 121,293.000,- Kč tak shledal odvolací soud po právu, když vyplývá z § 59 odst. 6 obch. zák. v rozhodném znění, přičemž skutečnost, že během řízení došlo k postoupení pohledávky původní žalobkyně vůči žalované na věci nic nezměnila. K počátku prodlení a výši úroku z prodlení odvolací soud uvedl, že původní žalobkyně vyzvala žalovanou k doplacení hodnoty ve výši žalované částky dopisem jí doručeným dne 4. července 2002, v němž byla stanovena lhůta splatnosti do 30 dnů od doručení. Žalovaná se tak ve smyslu § 365 obch. zák. dostala do prodlení až 5. srpna 2002. Požadavek žalobkyně na úrok z