29 Odo 935/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 935/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 2. 2004 Spisová značka:29 Odo 935/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.935.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 544 předpisu č. 40/1964Sb. § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 935/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně Z. s.r.o., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému L. S., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 888/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 2003, č.j. 22 Co 556/2003-84, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 15. listopadu 2002, č.j. 6 C 888/2001-66, kterým Okresní soud v Písku zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty v částce 100.000,- Kč s 8 % úrokem od 5. května 2001 do zaplacení a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení 24.907,- Kč (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že již v kasačním usnesení z 30. dubna 2002, č.j. 22 Co 490/2002-58, jímž zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. listopadu 2001, č.j. 6 C 888/2001-42, kterým bylo žalobě vyhověno, zavázal soud prvního stupně právním závěrem, že ujednání obsažené v bodě 6.3.1. smlouvy účastníků z 15. června 1998 (dále též jen „smlouva“) „je možné“ považovat za rozvazovací podmínku, na jejímž základě může smlouva za určitých podmínek pozbýt platnosti. Současně vyloučil možnost aplikace ustanovení § 667 obchodního zákoníku, když smlouva nebyla uzavřena na dobu určitou, a tudíž nemohlo dojít k jejímu prodloužení. Odvolací soud dále zdůraznil, že rozsudek soudu prvního stupně vychází ze správně a úplně zjištěného skutkového stavu, přičemž s odkazem na závěry formulované v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že soud prvního stupně v souvislosti se svými skutkovými zjištěními nevybočil z rámce hodnocení důkazů vymezeného shora uvedeným rozhodnutím, a proto nelze učinit závěr „o vadném skutkovém zjištění“. Za správné považuje i právní hodnocení věci soudem prvního stupně, pokud jde o právní kvalifikaci smlouvy jakožto smluvního typu dle ustanovení § 652 a násl. obchodního zákoníku (rozuměj smlouvy o obchodním zastoupení). Ujednání obsažené v bodě 6.3.1. smlouvy, podle kterého „… smlouva pozbývá automaticky platnost, pokud zprostředkovatel nevyprodukuje měsíčně min. 20 vlastních bodů nebo 60 bodů za čtvrtletí …“, odvolací soud neshledal (shodně se soudem prvního stupně) neurčitým a nesrozumitelným (a z těchto důvodů neplatným), přičemž dále zkoumal, zda k naplnění uvedené podmínky pro zánik „platnosti“ smlouvy skutečně došlo. Termín „produkce“ vyložil - s odkazem na „vlastní text smlouvy“ a skutečnost, že sama žalobkyně její vyhodnocení prováděla a v závislosti na něm stanovila výši provize - tak, že představuje bodové ohodnocení činnosti „zprostředkovatele“, přičemž současně zdůraznil, že počet bodů v měsíčních vyúčtováních nadepsaných „vyhodnocení produktu za období …“ je jediným směrodatným hlediskem i pro účinky předvídané v bodě 6.3.1. smlouvy. Ze žádného z provedených důkazů se pak nenaznačuje a ze žádného ujednání ve smlouvě se nepodává, že by byla vedena, popř. že by bylo mezi účastníky předvídáno vedení evidence sjednaných návrhů či uzavřených smluv „zprostředkovatele“ v jednotlivých měsících. Jestliže žalovaný v prosinci 1998 nesplnil stanovený počet bodů (dle vyhodnocení produkce dosáhl pouze 3,5 přímých bodů), smlouva o obchodním zastoupení zanikla k 31. prosinci 1998. Založil-li žalovaný následně 4. prosince 2000 obchodní společnost L. F. CZ, s.r.o., neporušil svůj závazek dle bodu 3.12 smlouvy (rozuměj závazek, že během smluvního vztahu k žalobkyni ani šest měsíců po skončení jeho platnosti nebude provádět samostatnou nebo nesamostatnou činnost u konkurenčního podniku a nezřídí si a ani nezahájí samostatnou činnost, která by žalobkyni konkurovala) a „nárok na zaplacení jednané smluvní pokuty není opodstatněný“. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a co do jeho důvodnosti na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupů vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Nesprávnost skutkových zjištění spatřuje v tom, že soudy vzaly za prokázané, že žalovaný nevyprodukoval „v měsíci 1998“ počet bodů uvedených v bodě 6.3.1. smlouvy (tj. 20 bodů). K prokázání této skutečnosti byl - dle dovolatelky - proveden jediný důkaz, a to listinou nazvanou „vyhodnocení produkce“, přičemž z dalších provedených důkazů (rozuměj výslechů účastníků, svědkyně M. a svědka M.) jednoznačně vyplynulo, že „produkcí“ obchodních zástupců se vždy rozumí smlouvy, které v příslušném období obchodní zástupce zprostředkuje pro zastoupeného a odevzdá mu jejich písemné vyhotovení, a že odměna obchodního zástupce neodpovídá v určitém konkrétním období jeho produkci za toto období. Tím, že soudy obou stupňů počítačovou sjetinu „vyhodnocení produkce“ ztotožnily s produkcí žalovaného, nesprávně posoudily skutkový stav věci, z něhož vyvodily nesprávný právní závěr o splnění podmínky podle bodu 6.3.1. smlouvy. Jiný důkaz o své produkci než „vyhodnocení produkce“ žalovaný v řízení nenavrhl ani nepředložil, přestože si musel vést vlastní evidenci produkce (odevzdaných smluv), a přestože prokázat „námitku zániku smlouvy“ musel on a nikoli žalobkyně. Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka považuje, že soud nepřihlédl k její námitce, podle které svědek M. není nestranný, když se žalobkyní vedl obdobný spor, a má tak nepochybně zájem na zamítnutí žaloby. Jeho výpověď je přitom jediným novým důkazem provedeným v řízení před soudem prvního stupně po zrušení jeho původního rozsudku odvolacím soudem a na základě tohoto důkazu soud rozhodl odlišně od svého předchozího rozsudku. Proto dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil; není však důvodné. Existence zmatečnostích vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovoláním namítána (s výjimkou níže uvedenou) není a z obsahu spisu se nepodává. Výhradou, podle níž soud nepřihlédl (ani se nevyjádřil) k námitce nevěrohodnosti svědka M., přestože na základě jeho svědecké výpovědi jakožto jediného nového důkazu provedeného po zrušení původního rozsudku odvolacím soudem dospěl k závěru opačnému, dovolatelka neuplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nýbrž zpochybňuje správnost hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Nejvyšší soud tak podrobil dovolacímu přezkumu v prvé řadě ty argumenty, jimiž dovolatelka - prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. - zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacím soudem. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěného skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné ty námitky, jež jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto