29 Odo 956/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 956/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 5. 2004 Spisová značka:29 Odo 956/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.956.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 373 předpisu č. 513/1991Sb. § 420 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 420 odst. 2 předpisu č. 309/1991Sb. § 135 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 956/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně L. C. S. a. s., zastoupené, advokátem, proti žalované O. s. spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 187/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2002, č. j. 2 Cmo 557/2000-95, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. července 2000, č. j. 11 Cm 187/98-72, zamítl návrh, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 200.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. března 1997 do zaplacení, a žalobkyni uložil zaplatit žalované na nákladech řízení 33.145,- Kč. V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobkyně se domáhá náhrady škody za majetkovou újmu, která jí vznikla v důsledku nesplnění povinnosti vyplývající z ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami - dále jen „zákon o ovzduší“ - K. M. (zaměstnancem žalované), který při přečerpávání pohonných hmot u čerpací stanice P. neměl zapnutou rekuperaci. Zdůraznil, že žalobkyni samotným nezapnutím rekuperace škoda nevznikla a naopak vznikla tím, že „orgán životního prostředí nesplnění povinností vyplývajících z předpisů o životním prostředí a rovněž z předpisů o povinnostech při přepravě nebezpečných látek zjistil a ve správním řízení uložil provozovateli cisterny pokutu“. Aby se mohla po žalované úspěšně domáhat náhrady škody - pokračoval soud prvního stupně - musela by žalobkyně prokázat, že žalovaná jako právnická osoba porušila smluvní, resp. „jakoukoli“ povinnost, kterou stanoví přímo smlouva nebo zákon, a že toto porušení povinnosti je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Práva a povinnosti byly mezi účastníky dohodnuty ve smlouvě č. 05/96-LC z 8. května 1996 (dále jen „smlouva“). Přestože je smlouva koncipovaná jako smlouva o přepravě věcí, nejde - podle soudu prvního stupně - o smlouvu podle ustanovení § 610 a násl. obchodního zákoníku, nýbrž o smlouvu innominátní podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, když obsahem vzájemných práv a povinností mezi smluvními partnery bylo poskytnutí osob oprávněných převážet pohonné hmoty dle pokynů žalobkyně. Z hlediska právních vztahů žalobkyně, žalované a řidiče K. M. „šlo o dočasné přidělení k výkonu práce k jiné právnické osobě“ (§ 38 odst. 4 zákoníku práce) a smlouva tak měla řešit pouze vzájemné nároky mezi „původním zaměstnavatelem pracovníka“ a organizací, k níž byl dočasně přidělen (žalobkyní). Vznikla-li žalobkyni škoda v době, kdy k ní byl řidič K. M. dočasně přidělen, nešlo o porušení povinnosti ze závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu ustanovení § 373 obchodního zákoníku, nýbrž o porušení právní povinnosti podle ustanovení § 420 občanského zákoníku, když řidič, přestože si byl vědom své povinnosti vyplývající „z přílohy B k evropské dohodě o mezinárodní silniční přepravě (dohoda ADR), nepostupoval tak, jak mu to ukládá bod 211 174 citované dohody, ač pro přepravu nebezpečných nákladů byl proškolen, a s tímto proškolením pro práci u žalobkyně přidělen“. Zastávaje závěr, že žalobkyně neprokázala, že by jí žalovaná způsobila škodu, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem z 18. července 2002, č. j. 2 Cmo 557/2000-95, rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Ostravě změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 200.000,- Kč s 17% úrokem z prodlení od 1. března 1997 do zaplacení a na nákladech řízení před soudy obou stupňů 74.823,- Kč. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal, zopakoval důkaz smlouvou č. 05/96 ze dne 8. května 1996, zápisem s řidičem z 19. července 1996 a opětovně vyslechl svědka K. M., přičemž dospěl „k odlišnému právnímu posouzení“. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně prokázala existenci předpokladů, s nimiž obchodní zákoník spojuje vznik odpovědnosti za škodu, neboť žalovaná porušila svou povinnost vyplývající ze smlouvy (rozuměj povinnost zajistit přepravu ropných produktů dle dispozic přepravce a podle požadavků čerpacích stanic P.) tím, že její zaměstnanec K. M., kterého použila při plnění svých smluvních povinností vůči žalobkyni, při přečerpávání pohonných hmot nezapnul zpětné odsávání par (rekuperaci). V důsledku tohoto protiprávního jednání žalované byla žalobkyni uložena Českou inspekcí životního prostředí pokuta ve výši 200.000,- Kč (srov. rozhodnutí o uložení pokuty ze dne 19. srpna 1996, zn. 7/00/1230/Ca/96), kterou žalobkyně 24. ledna 1997 zaplatila, čímž jí vznikla škoda, za kterou žalovaná podle ustanovení § 373 obchodního zákoníku odpovídá. Námitku žalované (akceptovanou soudem prvního stupně), podle níž za vzniklou škodu nenese odpovědnost, neboť K. M. byl dočasně přidělen k výkonu práce k žalobkyni, neshledal důvodnou. Svědek K. M. existenci takové dohody (rozuměj dohody o dočasném přidělení k výkonu práce k jinému zaměstnavateli) popřel a jiné důkazy podporující tvrzení žalované v tomto směru předloženy nebyly, přičemž tvrzení žalované je rovněž v přímém rozporu s obsahem smlouvy, v níž se žalovaná zavázala zajistit přepravu ropných produktů technikou žalobkyně. Byl-li K. M. zaměstnancem žalované (a nebyl-li dočasně přidělen k výkonu práce k žalobkyni), je osobou, kterou žalovaná použila ke své činnosti, a za škodu jím způsobenou odpovídá ve smyslu ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku. Výhradu žalované, že žalobkyně K. M. řádně neproškolila o povinnosti zapnout rekuperaci, odvolací soud považoval za „zcela irelevantní“. Akcentoval, že žalovaná měla podle smlouvy přepravu realizovat vycvičenou osádkou splňující podmínky dohody ADR a zákona č. 111/1994 Sb. O povinnosti zapínat rekuperaci jsou řidiči proškolováni v rámci zvláštního školení pro řidiče přepravující nebezpečné věci podle bodu 211 174 dodatku B 1a k Evropské dohodě o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR), přičemž v řízení „bylo nesporným“, že K. M. toto školení absolvoval a v době, kdy dovezl pohonné hmoty do čerpací stanice, měl oprávnění k převážení nebezpečných věcí, tedy i pohonných hmot. V situaci, kdy bylo prokázáno, že o povinnosti zapnout rekuperaci byl K. M. poučen v rámci školení ADR, považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se otázkou, zda a jaké proškolení tomuto řidiči poskytla žalobkyně. Jelikož v řízení bylo prokázáno splnění všech předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Dovolatelka zpochybňuje zejména závěr odvolacího soudu o nevýznamnosti její námitky, že žalobkyně řádně neproškolila řidiče K. M. o povinnosti zapnout rekuperaci. Poukazujíc na „dodatek B. 4 přílohy B Dohody ADR“ a „dodatek B. 1a přílohy B Dohody ADR“, namítá, že nelze ztotožňovat zde vymezená školení s konkrétním odborným zacvičením a proškolením u konkrétních přeprav, které bylo po žalobkyni požadováno v čl. 4 smlouvy. Vybudoval-li odvolací soud své rozhodnutí na odlišném právním názoru, je takové rozhodnutí „poznamenáno vadou“ ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., když řidič K. M. nebyl s výše uvedenými předpisy řádně seznámen (jak