29 Odo 966/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 966/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 7. 2004 Spisová značka:29 Odo 966/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.966.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 66 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb. § 571 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb. § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 966/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. P. V., zastoupeného, advokátem, proti žalované B. B. CZ, a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 127/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2003, č.j. 14 Cmo 43/2003-79, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2003, č.j. 14 Cmo 43/2003-79, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25.11.2002, č.j. 5 Cm 127/2001-61, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobci 2,000.000,- Kč z titulu odměny člena představenstva. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, nikoli však s jeho právním posouzením. Podle § 66 odst. 2 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2000 (dále též jen „obch. zák.“), se vztah mezi společností a členem statutárního orgánu řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud z jeho ujednání se společností nebo z jiných ustanovení obchodního zákoníku upravujících povinnosti členů orgánů nevyplývá jiné určení práv a povinností. Odvolací soud uzavřel, že žalobci nepříslušela odměna za výkon funkce člena statutárního orgánu podle § 571 obch. zák. v obvyklé výši. Dovodil, že mezi účastníky existovalo ujednání, že odměnu dostávat nebude. K ujednání dospěli mlčky, srozuměním žalobce s podmínkami, za nichž funkci v představenstvu nastoupil a následně vykonával. Žádná odměna mu nikdy nebyla ani slíbena, ani přiznána, nikdy žádnou nežádal a společnost odměny členům představenstva, kteří byli současně nejvyššími manažery banky, za což pobírali mzdu, nevyplácela. Se stavem, kdy dostával za své působení v bance jenom plat v rámci pracovního poměru za funkci náměstka generálního ředitele (od 1.4.1994 …,- Kč měsíčně, od 1.5.1996 …,- Kč měsíčně) a odměnu za účast v představenstvu již nikoli, byl žalobce nepochybně srozuměn. K datu 1.7.1997, od něhož žádá odměnu za výkon funkce člena představenstva, tento stav trval tři a půl roku, do konce působení žalobce u žalované společnosti více než šest let. Jde jistě o dobu dost dlouhou, aby bylo možno uzavřít, že k předmětnému konkludentnímu ujednání o odměňování žalobce jako člena představenstva došlo. Proto je žaloba nedůvodná. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. K dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel uvádí, že ačkoli se odvolací soud ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na rozdíl od tohoto soudu, který vzal za prokázané, že mezi účastníky neexistovala žádná smlouva o výkonu funkce člena představenstva, uzavřel, že mezi účastníky existovalo ujednání, ke kterému došlo konkludentně a na jehož základě měl žalobce vykonávat funkci bezplatně. Tím se dle žalobce odvolací soud dopustil významného pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Existence uvedeného skutkového zjištění je zcela novým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel konstatuje, že mezi účastníky nebylo sporné, zda byl výkon funkce člena představenstva úplatný či nikoli. Žalovaná od počátku tvrdila, že v měsíčně vyplácené odměně žalobce byla obsažena i odměna za výkon funkce člena představenstva. Žalovaná rovněž tvrdila, že pracovní smlouva uzavřená mezi účastníky v roce 1997 je smlouvou o výkonu funkce. Jestliže žalovaná uplatnila námitku promlčení nároku žalobce na odměnu, vyplývá z toho, že nepopírá „toto právo samotné“. Žalovaná též tvrdila, že jmenování do funkce člena představenstva bylo příčinou zvýšení odměny žalobce. Odvolací soud uvedené skutečnosti pominul, „čímž dochází k logickým rozporům mezi přednesy a tvrzeními účastníků a jeho skutkovým závěrem.“ Dále dovolatel namítá, že odvolací soud vzal v úvahu i skutečnost, že žalobce na žalované nikdy žádnou odměnu nepožadoval, tato skutečnost však nebyla předmětem dokazování. Z toho plyne, že nebylo možno učinit ani závěr, jak dlouho žalobce na žalované „ničeho nežádal.“ Odvolací soud tedy vzal v úvahu skutečnosti, které nebyly v řízení prokázány a ani jinak nevyšly v řízení najevo. Naopak odvolací soud pominul důkaz - dopis žalobce ze dne 19.1.2001 adresovaný žalované - který je založen ve spisu a svědčí o tom, že se žalobce domáhal svého nároku, a to ještě před podáním žaloby. Odvolací soud uzavřel, že žalobce byl srozuměn s podmínkami, za nichž do funkce člena představenstva nastoupil a vykonával ji. Z provedených důkazů však nevyplývá, že by podmínkou přijetí funkce byl její bezplatný výkon. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud přihlédl k novým skutečnostem, ačkoli je žádný z účastníků neuplatnil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 205a o. s. ř. Veškerá tvrzení jak žalobce tak žalované však, podle dovolatele, existenci soudem konstatovaného ujednání mezi účastníky popírají. To, že k takovému ujednání došlo, „vnesl“ do řízení pouze odvolací soud, a to bez provedení jakýchkoli důkazů odlišných od těch, které provedl soud prvního stupně a bez opakování důkazů provedených před soudem prvního stupně. K vadě řízení došlo tím, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 212a odst. 3 o. s. ř. přihlédl k novým skutečnostem, jež nebyly v řízení uplatněny ani jinak nevyšly najevo. Podle názoru dovolatele jsou výše uvedené důvody postačující ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. I kdyby však mělo teoreticky k tzv. konkludentnímu ujednání o nepožadování odměny dojít, bylo by neplatné. Podle ustanovení § 35 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) lze učinit projev vůle konkludentně pouze způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěli účastníci projevit. Nepožadování odměny v době, kdy byl žalobce zaměstnancem žalované a byl na ní svým příjmem závislý, rozhodně nemůže vést samo o sobě k závěru, že žalobce projevil způsobem nevzbuzujícím pochybnost vůli, že odměnu nepožaduje. Žalobce nemá jako věřitel povinnost odměnu žádat, bylo to pouze jeho právo. Proto i kdyby žalobce odměnu nepožadoval, není to bez dalšího relevantní pro závěr, že se tohoto nároku vzdal. Dále dovolatel dovozuje, že jakékoli ujednání, kterým se vylučuje podstatná náležitost smluvního typu - mandátní smlouvy, jejíž použití na vztah mezi společností a členem jejího představenstva nařizuje obchodní zákoník, je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Podstatnou náležitostí mandátní smlouvy je nepochybně její úplatnost. I když ustanovení § 263 odst. 2 obch. zák. se stalo účinným teprve 1.1.2001, vyplýval stejný závěr již z ustanovení § 269 obch. zák. Žalobce dovozuje, že „vyloučením úplatnosti by došlo k tak závažnému zásahu do režimu právní úpravy mandátní smlouvy upravené v obchodním zákoníku, že by bylo zcela vyloučeno dále jakékoli ustanovení mandátní smlouvy použít.“ To však odporuje ustanovení § 66 odst. 2 obch. zák. Navíc ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. určuje, že míru odpovědnosti, která vzniká členu představenstva ze zákona, nelze smluvně ani vyloučit ani omezit. Dle názoru žalobce toto ustanovení implicitně vyjadřuje i nemožnost zbavit člena představenstva odměny za výkon funkce či vylučuje jeho případné vzdání se odměny. Opačný výklad by umožňoval nastolení zjevného nepoměru a nerovnosti v postavení společnosti a člena jejího představenstva a společnost by jednostranně a neodůvodněně zv