29 Odo 990/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 990/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2006 Spisová značka:29 Odo 990/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.990.2003.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 6 předpisu č. 328/1991Sb. § 14 odst. 1 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb. § 6 odst. 1 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb. § 14 odst. 1 písm. d) předpisu č. 328/1991Sb. § 133 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb. § 14 odst. 3 písm. d) předpisu č. 6/2002Sb. § 28 odst. 3 písm. d) předpisu č. 335/1991Sb. § 229 odst. 3 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 2 odst. 3 písm. c) předpisu č. 265/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 990/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) J. K. a b) E. K., proti žalovanému JUDr. M. N., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce Z. d. „M.“ v D. Ch. - v likvidaci, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 40/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č. j. 13 Cmo 4/2003-66, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného Mgr. Ing. T. H. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 13. května 2003, sp. zn. 13 Cmo 4/2003-66, Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 9. října 2002, č. j. 58 Cm 40/2002-25, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení garáže na stavební parcele č. 127, zapsané v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu v K. pro obec a katastrální území D. Ch. na listu vlastnictví číslo 829 (dále jen „garáž“) a zemědělské stavby na stavební parcele č. 123, zapsané v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu v K. pro obec a katastrální území D. Ch. na listu vlastnictví číslo 817 (dále jen „stavba“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce Z. d. „M.“ v D. Ch. - v likvidaci (dále též jen „úpadce“). Odvolací soud především neshledal důvodnou námitku odvolatelů, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, uzavíraje, že skutečnost, že o vylučovací žalobě rozhodl týž soudce, který prohlásil konkurs na majetek úpadce, důvod pochybovat o nepodjatosti soudce nezakládá. Nepřitakal ani závěru, že soud prvního stupně odvolatelům odňal možnost uvést všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti, když včas žádali o odročení jednání nařízeného na 2. října 2002. Cituje článek 96 odst. 1 Ústavy, článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) poukázal na to, že žádost o odročení jednání nebyla soudu předána včas, ačkoliv se zástupce žalobců dozvěděl o termínu jednání s měsíčním předstihem a o kolizi s úkonem v trestním řízení v pátek 27. září 2002. K požadavku na vyloučení garáže odvolací soud uvedl, že žalobci měli podle svého tvrzení nabýt od pozdějšího úpadce (kupní smlouvou z 20. října 1995) vlastnictví toliko jedné ideální pětiny garáže, takže právo domáhat se vyloučení zbývajících čtyř ideálních pětin garáže jim již proto nepřísluší. Posléze odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že odvolatelé se v souvislosti s účinky prohlášení konkursu na majetek úpadce nestali vlastníky nemovitostí (jedné ideální pětiny garáže a stavby). Konkurs byl prohlášen 19. prosince 1995, čímž se ke stejnému datu přerušilo i řízení o zápis vkladu vlastnického práva žalobců ke stavbě a jedné ideální pětině garáže do katastru nemovitostí (dále též jen „vkladové řízení“) podle kupní smlouvy z 20. října 1995. Pokud katastrální úřad přesto rozhodl o vkladu vlastnického práva po prohlášení konkursu, nemá takové rozhodnutí (vydané v přerušeném řízení) účinky vkladu práva a kupní smlouva nenabyla věcněprávních účinků. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíce, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost závěru, že ve věci v prvním stupni nerozhodoval vyloučený soudce, s tím, že skutečnost, že stejný soudce prohlásil konkurs na majetek úpadce a ustanovil žalovaného do funkce správce konkursní podstaty úpadce, důvodem k jeho vyloučení z rozhodování o excindační žalobě je. Dále dovolatelé poukazují na to, že odvolací soud ve svém „usnesení“ (správně rozsudku) uvádí, že zjistil z přípisu Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2003, že roztřídění ranní doručené pošty a její předání na jednotlivé úseky je dokončeno po 13.00 hodině. Jednání u soudu prvního stupně dne 2. října 2002 skončilo již v 9.45 hod. Je sice pravdou, že zástupce žalobců se o konání jednání (2. října 2002) dozvěděl s více než měsíčním předstihem, že o kolidujícím úkonu v řízení se dozvěděl v pátek 27. září 2002 a že soud může o věci jednat i v nepřítomnosti řádně obeslaného účastníka řízení, v daném případě se však soud měl vypořádat s tím, zda není potřebné provést důkazy ke zjištění skutkového stavu věci (např. výslechem účastníka řízení). Dovolatelé se dále podivují nad tím, že žádost o odročení jednání byla odeslána 30. září 2002 a soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že k žádosti právního zástupce žalobce ze dne 30. září 2002 o odročení jednání nařízeného na den 30. září 2002 nebylo možné přihlédnout v situaci, kdy byla tato žádost doručena do soudního oddělení až po skončení jednání. Soud prvního stupně měl podle dovolatelů jednání odročit, když důvody odročení byly uvedeny stručně a určitě. Průběh jednání navíc ukazoval, že rozsah dokazování přesáhne časový rámec jednání, které bylo dne 30. září 2002 nebo 2. října 2002, což dovolatelé činí s poukazem na rozsudek soudu prvního stupně záhadným. Nebylo tedy vhodné pokračovat v jednání, a to i s ohledem na žádost o odročení jednání, která soudu prvního stupně došla řádně a včas. Dovolatelé rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního provedl v potřebném rozsahu dokazování a skutkový stav vymezený tvrzením účastníků zjistil úplně a ze svých zjištění dovodil správné skutkové závěry. Konečně dovolatelé polemizují se závěrem odvolacího soudu, že prohlášení konkursu způsobuje i přerušení řízení o zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, zdůrazňujíce, že tento úsudek vychází ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98 (uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) - dále též jen „stanovisko“ a pokládajíce za významné, že toto stanovisko bylo přijato později, než došlo ke vkladu vlastnického práva v této věci, takže katastrální úřad nepochybil tím, že vkladové řízení pravomocně ukončil. Dovolatelé vyslovují přesvědčení, že vyjma stanoviska (jež není právně závazné) zákonodárce nenalezl jednoznačné a přiléhavé formulace a „v rozporu se stanoviskem Evropské komise pro lidská práva u evropského soudu“ se uchýlil pouze k vágním ustanovením. Kupní smlouva z 20. října 1995 nabyla téhož dne obligačněprávních účinků, přičemž názor Nejvyššího soudu uvedený ve stanovisku mají dovolatelé za rozporný s doktrínou o titulu a modu, když smlouvu a provedení vkladu nelze od sebe oddělovat. Přitom (s poukazem na specialitu zákona o konkursu a vyrovnání) uvádějí, že translační účinky vkladu nastaly již 23. října 1995 a délka vkladového řízení zde není rozhodná. Z uvedeného dovolatelé uzavírají, že úpadce nebyl v době prohlášení konkursu vlastníkem nemovitostí. Nadto namítají - ve smyslu ustanovení § 101 a § 102 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - promlčení nároku, s tím, že k odstoupení od smlouvy došlo po uplynutí promlčecí doby. Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření zpochybňuje přípustnost dovolání, uváděje, že z jeho textu není patrno, kterou otázku řešenou v napadeném rozhodnutí pokládají dovolatelé za otázku zásadního právního významu. K dovoláním tvrzené podjatosti soudu prvního stupně žalovaný uvádí, že v tom, že soudce soudu prvního stupně prohlásil konkurs na majetek úpadce a ustanovil žalovaného do funkce správce konkursní podstaty úpadce, důvod k jeho vyloučení z rozhodování o vylučovací žalobě nespatřuje. Opodstatněnou neshledává žalovaný ani námitku do