3 Tdo 1037/2024 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1037/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 12. 2024 Spisová značka:3 Tdo 1037/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:3.TDO.1037.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Loupež Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku Spolupachatelství Dotčené předpisy:§ 173 odst. 1 tr. zákoníku § 134 odst. 1 tr. zákoníku § 23 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:27. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1037/2024-388 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný T. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 215/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 46/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného T. S. odmítá. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 39 T 46/2024, byl obviněný T. S. společně se spoluobviněným P. Č. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že „dne 24. 2. 2024 v době kolem 1:10 hodin v Praze XY, na chodníku vedoucím do atria budovy XY, kam společně vylákali pod záminkou zájmu o část zakoupeného pervitinu poškozeného O. L., nejprve obžalovaný Č. kopl do obličeje předkloněného poškozeného L. a následně jej zezadu srazil na zem, kde jej oba obžalovaní začali prohledávat, přičemž při pokusu poškozeného vstát jej opětovně obžalovaný Č. kopl do obličeje a udeřil pěstí, poté poškozenému stáhl ze zad batoh žluté barvy značky Sprayground a vzal mu z pravé přední kapsy kalhot mobilní telefon značky Apple iPhone 14 Plus, IMEI XY, červené barvy, v červeném pouzdře, s telefonním číslem XY, v hodnotě 13 990 Kč a z pravé zadní kapsy kalhot peněženku s doklady, finanční hotovostí ve výši 1 600 Kč a platební kartou číslo XY, vydanou spol. Raiffeisenbank a.s. na jméno O. L., a následně oba obžalovaní společně z místa odešli, přičemž obžalovaný Č. dále téhož dne v době od 7:04 hodin do 11:14 hodin pomocí platební karty poškozeného L. provedl platební transakce, konkrétně v prodejně XY Potraviny v částce 349,90 Kč, 4 krát v prodejně Potraviny, Praha XY, v částkách 185 Kč, 299 Kč, 143 Kč a 299 Kč, 3 krát u spol. Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, po částkách 30 Kč, 2 krát v benzinové čerpací stanici MOL, Praha XY, v částkách 179 Kč a 299 Kč, v provozovně McDonald’s v částce 338 Kč a 2 krát v provozovně GECO v částkách 300 Kč a 499 Kč, čímž poškozenému O. L., způsobili krvácivé zranění rtu a nosu, a dále škodu ve výši 15 590 Kč na odnesených věcech a obžalovaný Č. škodu ve výši 2 181,90 Kč neoprávněnými transakcemi platební kartou.“ 2. Za to byl obviněný T. S. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 (dvaceti sedmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému T. S. a spoluobviněnému P. Č. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému O. L., škodu ve výši 14 300 Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, škodu ve výši 12 379 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 379 Kč od 31. 5. 2024 do zaplacení. 4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 39 T 46/2024, podal obviněný T. S. odvolání směřující do všech výroků jeho se týkajících. 5. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 215/2024, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného T. S. zamítl. II. 6. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 215/2024, podal obviněný T. S. dovolání (č. l. 371–372 spisu), ve kterém jako důvod dovolání označil to, že „usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, přestože byl v řízení předcházejícím zamítnutí odvolání dán důvod odvolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.“ 7. Obviněný T. S. se vymezoval vůči závěrům soudů o vzájemné dohodě jeho a spoluobviněného P. Č. na provedení loupeže, kterou soudy dovodily z kamerových záznamů. Z provedených důkazů však takový závěr nevyplývá. Spoluobviněný Č. gesty za zády poškozeného naznačil údery pěstí a vzápětí poškozeného napadl. Jestliže na toto naznačení obviněný pouze nahlížel, tak z toho nelze dovodit ani v hrubých obrysech domluvu. Obviněný uvedl, že byla noc a jistě trvá nějaký čas takovou informaci zpracovat. Spoluobviněný Č. však svůj útok započal de facto okamžitě. Obviněný poukázal na povinnost soudu dodržovat zásadu in dubio pro reo s tím, že na základě skutkových zjištění nebylo možné dospět k závěru o dohodě mezi ním a spoluobviněným Č. Z jeho strany nedošlo k žádné reakci na gesta spoluobviněného Č., a to, že využil situace, nemůže svědčit o existenci předchozí domluvy. Obviněný přiznal, že hledal u poškozeného drogy, a jeho jednání by proto nemělo být kvalifikováno jako loupež, ale jako krádež. Soudy v projednávané věci však nesprávně posoudily jeho jednání jako zločin loupeže spáchaný ve spolupachatelství. 8. Stejně tak obviněný brojil proti závěru soudů o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu „nebezpečného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku“ ve vztahu ke své osobě. O žádné dohodě jeho a spoluobviněného Č. nelze v tomto směru vůbec uvažovat. Sám obviněný totiž s platebními kartami nikterak nemanipuloval, neprojevil o ně žádný zájem, ani z jejich použití neměl žádný prospěch. Pouze spoluobviněný Č. platební kartu odcizil a použil způsobem popsaným v obžalobě. Soud prvního stupně se tak podle obviněného dopustil nesprávného hmotněprávního posouzení věci a nesprávně posoudil jeho trestní odpovědnost. Stejného pochybení se dopustil i odvolací soud, který z podnětu odvolání obviněného neodstranil zásadní pochybení nalézacího soudu, sám uvedené vady nenapravil či alespoň neučinil k nápravě potřebné relevantní kroky. 9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 215/2024, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. 10. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 22. 11. 2024, sp. zn. 1 NZO 836/2024. 11. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, poukázala na to, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho obhajoby uplatňované v předchozích fázích řízení. S těmi se už dříve ve věci činné soudy vypořádaly správným a dostatečným způsobem se závěrem, že se jedná o námitky nedůvodné. Již z tohoto lze podle státní zástupkyně indikovat neopodstatněnost podaného dovolání, což potvrzuje i rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. 12. K námitce obviněného, že se nepodílel na fyzickém kontaktu s poškozeným a jeho jednání by tedy mělo být kvalifikováno jako krádež, státní zástupkyně uvedla, že obviněný svou námitkou primárně napadá oblast skutkových zjištění za účelem prosazení vlastního skutkového závěru, podle kterého by jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako loupež. Ve vztahu k těmto skutkovým námitkám státní zástupkyně odkázala na body 13. a 14. rozsudku soudu prvního stupně a body 3. až 13. usnesení odvolacího soudu (pozn. ve vyjádření nesprávně uvedeno „str.“), kde se soudy s námitkami obviněného vypořádaly v souvislosti s úvahami o právní kvalifikaci jeho jednání a dospěly ke správnému a odůvodněnému závěru, že obviněný naplnil svým jednáním veškeré znaky předmětné trestné činnosti, a to včetně subjektivní stránky trestného činu, kterou implikuje především komunikace mezi obviněným a spoluobviněným P. Č. zachycená kamerovým záznamem. Soudy přitom dostatečně vysvětlily, proč obhajobě obviněného, že útok nebyl proveden po vzájemné dohodě, neuvěřily. Státní zástupkyně se plně ztotožnila se stanoviskem