3 Tdo 1210/2011 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1210/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g 265b/1l Datum rozhodnutí:7. 12. 2011 Spisová značka:3 Tdo 1210/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1210.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 3. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1210/2011-39 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. prosince 2011 dovolání, které podala obviněná A. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 10 To 139/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 96/2009, a rozhodl takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. Ch. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 17. 1. 2011. sp. zn. 1 T 96/2009, byla obviněná A. Ch. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustila dle skutkových zjištění tím, že „dne 20. 02. 2007, v 11:46 hodin, jako výpravčí železniční stanice v M. p. B., okr. P., vypravila mimořádný nákladní vlak řízený strojvedoucím M. M., dále obsazený vedoucím doprovodu P. Š., a členem doprovodu B. V., ze železniční stanice M. p. B. do železniční stanice Č., aniž o tom, v rozporu s předpisem ČD, a. s., vyrozuměla vedoucího prací společnosti Vekra, s. r. o., P. N., který s dalšími čtyřmi zaměstnanci prováděl, na základě smlouvy o dílo, údržbu železničního svršku, spočívající ve výměně podkladnic, přebitím bez posunu pražce tak, že při průjezdu vlaku místem prací byly v pravém kolejovém pásu uvolněny tři vedle sebe ležící pražce, čímž došlo k vykolejení vlaku, následkem čehož utrpěl poškozený P. Š. pohmoždění měkkých tkání bederní krajiny, podkožní krevní výron a otok měkkých tkání levého kolene a další drobná zranění, jejichž následkem byl omezen v běžném způsobu života po dobu čtyř týdnů a poškozený B. V. utrpěl krevní výrony a pohmoždění, jejichž následkem byl omezen v běžném způsobu života po dobu tří týdnů“. Za to byla odsouzena podle § 223 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ČD, a. s., se sídlem N., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ podala obviněná odvolání zaměřené do všech výroků napadeného rozsudku. O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2011, sp zn. 10 To 139/2011, a to tak, že odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Proti citovanému Krajského soudu v Praze podala obviněná A. Ch. prostřednictvím právního zástupce dovolání (č. l. 626 - 638), přičemž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na porušení ustanovení o právním posouzení skutku a zejména na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a rovněž také, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněná v rámci dovolání uvedla, že popírá, že by se dopustila trestné činnosti, která jí je kladena za vinu, kdy má za to, že zásadní pochybení soudu spočívají v nesprávném právním posouzení skutku odvislého od nesprávných skutkových zjištění, na nichž spočívají napadená rozhodnutí. Konkrétně obviněná poukazuje na nesprávné posouzení předpisů na úseku dopravy, jmenovitě dopravního řádu drah vyhlášky č. 173/1995 Sb., článků 28 a 32 služebního předpisu ČD Op 16, při souběžné absenci použití článků 456 a 457 služebního předpisu ČD D2 o organizování a provozování drážní dopravy. Je přesvědčena, že soud významně pochybil v judikování a to v její neprospěch, když si jako předběžnou otázku nevyřešil obsah základních pojmů převzatých z Dopravního řádu drah, tj. „dopravna“ a „širá trať“, neboť jak podle předpisů ČD, a. s., tak i podle obsahu školení, kterých se účastnila, je nesporné, že pro každou tuto kategorii platí jiný, tj. rozdílný režim právních povinností a odpovědnosti výpravčího, a proto je nutno je od sebe lišit a nikoliv směšovat tak, jak bylo učiněno soudy. Obviněná připomněla, že článek 28 předpisu ČD Op 16 se zabývá bezpečností v železniční stanici (železniční stanice = dopravna), což při vzniku předmětné mimořádné události nebyl v dané situaci její případ, když nehodový děj se odehrál na širé trati, a když tzv. širá trať není totéž co dopravna, resp. železniční stanice. Odvolací soud zaujal nesprávný hmotněprávní závěr vztažmo i k místopisnému rozlišení, neboť i tyto interní normy ČD, a. s., mají svoji místní působnost. Dále namítla nesprávnou interpretaci pojmu „obvod pro zjišťování volnosti kolejí“, kdy uvedla, že soud se skutečným právním významem tohoto pojmu tak, jak je chápán, vykládán a také aplikován samotnými ČD, a. s., vůbec nezaobíral, takže se s ním nemohl ani vypořádat a následně nemohl svůj postup ani odůvodnit. Termín nebyl soudem interpretován v duchu jeho předpisového obsahu a to ve spojení s články 456 a 457 služebního předpisu ČD D2 - Předpis pro organizování a provozování drážní dopravy. V celém spisovém materiálu projednávané věci o těchto dvou předpisových ustanoveních není jediná zmínka. Soudy opětovně chybovaly, když nerozlišovaly, že místo vzniku mimořádné události bylo na trati a tam se nejednalo o případ zjišťování volnosti kolejí ve smyslu předpisu ČD D2 ve spojení s předpisem ČD Op 16. Obviněná proto namítá chybnou, laickou a povrchní interpretaci základních pojmů, s nimiž dotčené podzákonné normy pracují a jež v předmětném trestním řízení opakovaně vyložil jak soud nalézací, tak i soud odvolací. Je přesvědčena, že soud pochybil, když své rozhodnutí opřel jen o závěr z pohledu svého laického nahlížení na právní podstatu obsahu drážního termínu a následně povrchního dovozování svého právního závěru, aniž by vyslechl gestory těchto předpisů nebo školící zaměstnance ČD, a. s. Obdobné výhrady vznesla obviněná i pro článek 32 služebního předpisu ČD Op 16, který na předmětnou situaci vůbec nedopadá. Pochybení obou soudů podle obviněné pak vzešlo i z nedostatečného a nesprávného vymezení povinností, jimiž byla ve svém zaměstnání vázána (jejichž porušení jsou jí kladena za vinu). Pokud by soud správně judikoval ve smyslu obsahu uváděných pojmů a výkladové praxe aplikované v ČD, a. s., nepochybně by musel dovodit, že článek 28 předpisu ČD Op 16 dopadá na problematiku informování, resp. zpravování zaměstnanců v dopravně, tj. pouze v železniční stanici, a to při činnosti v kolejišti a v případě obvodů pro zjišťování volnosti kolejí, tedy nikoliv zajištění bezpečnosti na trati. Pokud proto soud vycházel ze své představy o aplikaci drážních norem výše citovaných, pak ovšem zcela nezákonně v rozporu s duchem předpisu rozšířil rozsah jejích právních povinností, aniž by takový postup i řádně a zejména přezkoumatelně odůvodnil. Obviněná je přesvědčena, že postupovala plně v souladu s tím, jak byla proškolena svým zaměstnavatelem a s uvedenými drážními předpisy, a nemůže jí proto být kladeno za vinu zavinění železniční nehody, neboť mezi jejím jednáním a vzniklým následkem není příčinná souvislost. Uvedla, že ona sama nebyla jako výpravčí v právní pozici osoby odpovědné za činnosti a bezpečnosti pracovní čety na trati, včetně role tzv. osamělého zaměstnance. V podaném dovolání obviněná odvolacímu soudu vytýká též nesplnění procesních podmínek, zejména pak, že odvolací soud se nezabýval všemi důkazy a způsoby jejich provedení v procesu dokazování před soudem prvního stupně, dále jejich hodnocením a zejména pak s kvalifikovaným odůvodněním, proč některé důkazy přijal a některé nikoliv. Zejména není z odůvodnění rozsudku patrno, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení důkazů, jak je z odůvodnění soudu patrné jeho vypořádání se s obhajobou, proč soud nevyhověl návrhům na doplnění dokazování dalšími důkazy a zejména jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a následně trestu. Provedený přezkum ji proto nepřesvědčuje o opodstatněnosti úsudku z hlediska jeho věcné správnosti, zákonnosti a spravedlnosti. Podstata nesprávnosti takovéhoto postupu pak dle jejího názoru tkví v tom, že odvolací soud přehlíží, stejně jako soud nalézací, stanoviska Inspektorátu bezpečnosti železniční dopravy ČD, a. s., a Drážní inspekce, která v souzen