3 Tdo 1395/2006 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1395/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1b,265b/1l Datum rozhodnutí:3. 1. 2007 Spisová značka:3 Tdo 1395/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1395.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1395/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. ledna 2007 o dovolání podaném J. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 483/2005 ze dne 13. 12. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 100/2004, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 483/2005, ze dne 13. 12. 2005. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 3 T 100/2004 ze dne 20. 10. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.). Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že dne 23. 11. 2003 v 10:30 hod. oznámil OO PČR K.n.Č.l. do protokolu o trestním oznámení pod č. j. ORKO – 872/KT-TČ-2003, že mu neznámý pachatel odcizil v době od 19:00 hod. dne 22. 11. 2003 do 10:00 hod. dne 23. 11. 2003 osobní motorové vozidlo zn. BMW, které zaparkoval před hotelem P. v obci V., okr. K., ačkoliv věděl, že se toto nezakládá na pravdě, neboť dne 22. 11. 2003 ve 22:45 hod. způsobil dopravní nehodu na silnici č., z místa utekl a věc byla šetřena DI K. pod č. j. ORKO-1388/DN-VON-2003, na základě trestního oznámení OO PČR K.n.Č.l. tak nadbytečně zahájilo úkony trestního řízení ve věci krádeže motorového vozidla pod č. j. ORKO-872/KT-TČ-2003, provedlo ohledání místa činu, byla pořízena fotodokumentace, bylo vyhlášeno pátrání po vozidle, provedeno šetření v hotelu P. v obci V., vytěžen nájemce hotelu, vyhotoveno usnesení o odložení věci a odcizením vozidla se zároveň zabývali kriminalisté SKPV K., kteří ověřovali nahlášená odcizená vozidla a znovu vyslechli oznamovatele, který se doznal, že trestní oznámení podal v úmyslu vyhnout se odpovědnosti za dopravní nehodu, kterou způsobil dne 22. 11. 2003. O odvolání, které proti tomuto rozsudku J. M. podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 10 To 483/2005 ze dne 13. 12. 2005, a to tak, že jej podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl jako nedůvodné. Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal J. M. dovolání, a to včas prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s písm. g) (nesprávně uvedeno písm. b/) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesouhlasí s trestněprávní kvalifikací svého jednání popsaného v obžalobě. V průběhu celého trestního řízení poukazoval na to, že skutkově obdobná věc byla již řešena judikaturou vyšších soudů, konkrétně rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 3 Tz 238/2000, kterým bylo rozhodováno o jednání obžalovaného, který nahlásil odcizení osobního vozidla na obvodním oddělení policie, ačkoliv to nebyla pravda, když do tohoto vozidla naložil odcizenou dlažbu a byl vyrušen policejní hlídkou. Nejvyšší soud v tomto případě vyslovil, že k následku vážné újmy „nemůže dojít, pokud obviněný v podvodném úmyslu na svou obhajobu sice oznámí spáchání jiného trestného činu, ale v relativně krátké době se k trestné činnosti dozná.“ Podobnost spatřuje v tom, že i v jeho případě došlo v relativně krátké době k doznání pravého stavu věcí, postavení dovolatele je však oproti zmiňovanému případu příznivější v tom, že nenahlásil odcizení vozidla v úmyslu zakrýt trestný čin. Hrozilo mu tak v krajním případě postižení za přestupek, neboť dle argumentu „a maiore ad minus“, pokud v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyl shledán trestný čin, nemůže být shledán ani v jeho případě, když byl veden mnohem méně závažnými pohnutkami – nikoliv snahou zakrýt vlastní trestnou činnost, ale pouze zmatkem a nezvládnutím situace, již pociťoval jako vysoce stresující. Dále poukázal na to, že soudy nesprávně hodnotily naplnění znaku skutkové podstaty spočívajícím ve způsobení vážné újmy na právech poškozeného. Z napadeného rozhodnutí, jakož i z rozsudku mu předcházejícího totiž nevyplývá, že by Policii České republiky byla způsobena vážná újma na právech, když ve věci bylo provedeno několik běžných úkonů a následně obžalovaný sám policii sdělil, že trestní oznámení nepodal právem. Za této situace nelze uzavřít, že policii byla způsobena vážná újma na právech v takové intenzitě, jak to vyžaduje příslušné ustanovení trestního zákona. Dále se domnívá, že soudy nepřihlédly při posuzování jeho jednání k trvalým následkům způsobeným dopravní nehodou v roce 1997, kdy utrpěl vážný úraz mozku. Poškození jeho zdraví je trvalé a projevuje se mj. ve zvýšené emoční labilitě a omezené schopnosti zvládat stresové situace. Jeho jednání tak v posuzovaném případě bylo zkratové, když příčinou byla dlouhodobá traumatizace dřívějšími prožitky a neschopnost adekvátně reagovat v zátěžových situacích. Má tak za to, že tato skutečnost oslabuje nebezpečnost jeho jednání pro společnost a jeho reakce měl soud posuzovat v kontextu uvedených skutečností. Soud měl proto přehodnotit materiální stránku trestného činu. Na závěr svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím ve věci samé odložil výkon napadeného usnesení ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř., neboť písemné vyhotovení napadeného usnesení bylo jeho obhájci doručeno až 1. 8. 2006, když vyhlášeno bylo 13. 12. 2005. Tyto průtahy v řízení způsobují právní nejistotu dovolatele, a odkladem vykonatelnosti napadeného usnesení by se dopad těchto průtahů eliminoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, kterým zruší usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 483/2005 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 3 T 100/2004 ze dne 20. 10. 2005 se mění tak, že se obžalovaný obžaloby zprošťuje. K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Uvedla, že je třeba přisvědčit názoru dovolatele, neboť z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 574/2006 plyne, že z žádného ustanovení trestního řádu ani zákona č. 238/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů nelze dovozovat právo Policie České republiky na pravdivé informace, resp. právo na to, aby osoby podávající trestní oznámení uváděly pravdu. Podání lživých informací může za splnění podmínek zakládat trestní postih např. za trestné činy křivého obvinění podle § 174 tr. zák., křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 tr. zák., křivého tlumočení podle § 175a tr. zák., příp. padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků podle § 175b tr. zák. Ze samotné sankcionovatelnosti tohoto jednání však nelze mechanicky dovozovat právo Policie České republiky na to, aby jí byly poskytovány výhradně pravdivé informace. Z toho vyplývá, že jednání spočívající v podání nepravdivého trestního oznámení, které nenaplňuje znaky žádného z uvedených trestných činů není trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák., ale může být postiženo jako přestupek podle § 47a odst. 1 zákona o přestupcích. Z uvedeného plyne, že dovolatel byl odsouzen pro jednání, které nelze posoudit jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák. Podané dovolání považuje tak za důvodné a navrhla proto, aby Nejvyšší soud dle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující zejména rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. 3 T 100/2004 a dále, aby za podmínek § 265m odst. 1 tr. ř. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby, neboť označený skutek není trestným činem. Souhlasila, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání dle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1