3 Tdo 1465/2014 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1465/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:10. 12. 2014 Spisová značka:3 Tdo 1465/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1465.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Zanedbání povinné výživy úmysné Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1 tr. zákoníku § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:5. 2. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1465/2014-25 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl dne 10. prosince 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Z. W., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 232/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 30/2014, takto: I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 232/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 1 T 30/2014, zrušují. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 1 T 30/2014, byl obviněný Z. W. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „od června 2013 do února 2014 včetně v P. a jinde úmyslně, vědom si své zákonné povinnosti podílet se na výživě svého dítěte, neplatil řádně výživné na svou dceru K. W., ve výši 3.000,- Kč měsíčně, jak vyplývá z občanského zákoníku a bylo stanoveno i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 637/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 55 Co 172/2006, a za uvedené období, kdy uhradil pouze v červnu 2013 částku 500,- Kč, tak dlužil k rukám matky oprávněné, R. W., bytem P., T., částku 26.500,- Kč, přičemž byl práce schopen a schopen se na výživě dcery podílet“. Za to byl podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 232/2014, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 8. 2014 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a současně proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Z. W. následně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů se náležitě nezabývaly otázkou, zda byl objektivně schopen v rozhodném období svou zákonnou vyživovací povinnost k dceři plnit. Pokud jde o výši výživného, bylo mechanicky vycházeno z částky 3.000 Kč měsíčně stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 25 Nc 637/2004, kdy ovšem byly jeho osobní a majetkové poměry zcela jiné. Soudy přitom nevzaly v úvahu, že již v roce 2013 žádal opatrovnický soud o snížení této částky, protože si byl vědom, že jeho finanční situace je prakticky nejhorší v jeho dosavadním životě. K tomu však soud prvního stupně dokazování v dostatečném rozsahu neprovedl. Dovolatel poukazoval rovněž na skutečnost, že byl v rozhodné době veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, který mu žádnou nabídku zaměstnání nezprostředkoval. Zároveň byl zaregistrován jako uchazeč o zaměstnání u soukromých agentur, kde mu také žádnou práci nezajistili. V důsledku toho se ocitl v tíživé finanční situaci, kdy pobíral pouze dávky existenčního minima ve výši 2.200 Kč. Práci se stále snažil získat. Případné nabídky by rozhodně bezdůvodně neodmítal. Byl připraven přijmout i brigádu, než si nalezne odpovídající zaměstnání. Soudy proto měly při svém rozhodování především posoudit (jako předběžnou otázku), zda hrazení vyživovací povinnosti vyměřené mu rozhodnutím soudu v roce 2005, bylo vůbec v jeho reálných možnostech i v pozdější době, kdy je neplatil. Jedině tak mohly dospět ke spolehlivému závěru o naplnění či nenaplnění subjektivní stránky (zavinění) trestného činu zanedbání povinné výživy. Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, jak soudy interpretují zjištění, že vlastní mobilní telefon a používá internet. Mobilní telefon není jeho, ale je ve vlastnictví společnosti Menestyts, s. r. o. Jeho reálná hodnota navíc činí asi 300 Kč. Spolu s internetem, k němuž se připojoval rovněž na počítači jmenované společnosti, jde o nezbytné pomůcky nejen pro nalezení zaměstnání, ale mnohdy i pro jeho výkon. Pokud by dovolatel neměl mobilní telefon a přístup na internet, zvýšila by se pravděpodobnost, že by nezískal žádné zaměstnání ani brigádu a tím spíše by své vyživovací povinnosti nemohl dostát. Minimálně soukromé agentury pro zprostředkování práce totiž jiným způsobem s klienty nekomunikují a na jejich oslovení je třeba reagovat ihned. V další části dovolání obviněný upozornil na svá zdravotní omezení, konkrétně zrakové postižení, poškození sluchového ústrojí a také na omezení hybnosti jako následku tříštivé zlomeniny hlezna pravé nohy, jež mj. negativně ovlivňují jeho možnosti přístupu k řadě brigádnických prací a pro které již před výběrem povolání na základní škole obdržel status snížené pracovní schopnosti. Ani tyto skutečnosti však soudy při svých skutkových a právních závěrech náležitě nezohlednily. Dovolatel jim také vytkl, že nezkoumaly majetkové poměry na straně jeho nezletilé dcery K., jejíž finanční zabezpečení odpovídá 3,5 násobku životního minima, zatímco dovolatel sám musí žít z 0,6 násobku stanovené částky. Stávající životní úroveň jeho dcery je tak mnohem vyšší a to, co je pro něho existenční nutností, je pro ni pouhým kapesným. V této souvislosti obviněný připomněl zásadu rodinného práva upravenou nově v ustanovení § 915 občanského zákoníku, podle níž má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů, a dále pravidlo zakotvené v § 913 odst. 1 občanského zákoníku, podle nějž jsou pro určení rozsahu vyživovací povinnosti rozhodné jednak odůvodněné potřeby a majetkové poměry oprávněného a jednak též schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Soudy podle dovolatele měly současně respektovat právní závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 624/2011, kde obviněný nebyl stíhán pro přečin zanedbání povinné výživy za období, kdy byl evidován na úřadu práce. Orgány činné v trestním řízení zde zohlednily skutečnost, že se obviněný snažil získat zaměstnání prostřednictvím státní instituce zřízené přímo k tomuto účelu. Pokud tedy v daném případě nebyl úřad práce jako specializovaný orgán schopen dovolateli v rozhodném období zajistit práci, nelze mu klást za vinu, že si ji nedokázal opatřit sám. Dovolatel zároveň poukázal na to, že podle statistik připadá na jedno volné pracovní místo v Praze 7,32 uchazeče o zaměstnání. Závěrem dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 232/2014, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 1 T 30/2014, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem konstatovala, že námitky obviněného se obsahově shodují s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v tomto smyslu byly uplatněny právně relevantně. Zároveň se podle jejího názoru jedná o námitky důvodné. Státní zástupkyně připomněla, že předpokladem trestnosti přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku především je, že povinná osoba nebyla v rozhodné době schopna svoji vyživovací povinnost plnit. Poukázala na to, že v případě dovolatele bylo sice objektivně zjištěno, že po dobu devíti měsíců v době od června 2013 do února 2014 včetně nehradil soudem stanovené výživné na dceru ve výši 3.000 Kč