3 Tdo 1484/2014 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1484/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:28. 1. 2015 Spisová značka:3 Tdo 1484/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1484.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5 tr. ř. § 2 odst. 6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 3. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.5.2015IV.ÚS 1621/15JUDr. Tomáš Lichovníkodmítnuto23.5.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1484/2014-103 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovoláních, která podali obvinění Mgr. M. V., J. Š., Z. V., M. M. a V. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 9 To 323/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 419/2009, takto: I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných J. Š. a Z. V. odmítají. II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných Mgr. M. V., M. M. a V. K. odmítají. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 4 T 419/2009, byli uznáni vinnými ze spáchání (ad I.) obviněný Mgr. M. V. trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona [tj. zákona č. 40/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009], (ad II.) obviněný J. Š. a (ad III.) obviněná Z. V. trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, (ad IV.) obviněný M. M. a (ad V.) obviněný V. K. trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona. Za to byl obviněný Mgr. M. V. podle § 250 odst. 3 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 59 odst. 2 trestního zákona byla obviněnému uložena další povinnost pro osvědčení, a to podle svých sil a možností uhradit úřadům práce uvedeným ve výroku o vině jim způsobenou škodu. Podle § 53 odst. 1 trestního zákona za použití § 54 odst. 1 trestního zákona byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 250 000 Kč, a podle § 54 odst. 3 trestního zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Obviněný J. Š. byl podle § 250 odst. 3 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 59 odst. 2 trestního zákona byla obviněnému uložena další povinnost pro osvědčení, a to podle svých sil a možností uhradit úřadům práce uvedeným ve výroku o vině jim způsobenou škodu. Podle § 53 odst. 1 trestního zákona za použití § 54 odst. 1 trestního zákona byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč, a podle § 54 odst. 3 trestního zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Obviněná Z. V. byla podle § 250 odst. 3 trestního zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 59 odst. 2 trestního zákona byla obviněné uložena další povinnost pro osvědčení, a to podle svých sil a možností uhradit úřadům práce uvedeným ve výroku o vině jim způsobenou škodu. Obviněný M. M. byl podle § 250 odst. 2 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 59 odst. 2 trestního zákona byla obviněnému uložena další povinnost pro osvědčení, a to podle svých sil a možností uhradit úřadům práce uvedeným ve výroku o vině jim způsobenou škodu. Obviněný V. K. byl podle § 250 odst. 2 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 trestního zákona byla obviněnému uložena další povinnost pro osvědčení, a to podle svých sil a možností uhradit úřadům práce uvedeným ve výroku o vině jim způsobenou škodu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného Z. K. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byly poškozené úřady práce se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvoláních všech obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 9 To 323/2013, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 1. 2014 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu]. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění Mgr. M. V., J. Š., Z. V., M. M. a V. K. dovoláními. Obviněný Mgr. M. V. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu. Podle obviněného byl nalézacím i odvolacím soudem zjištěn takový skutkový stav, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný namítl, že se soudy především nevypořádaly s jeho návrhy na doplnění dokazování, zejména zajištění účetnictví předmětných společností. Nebylo nijak zadokumentováno ani dokazováno, že by nevykonával pracovní činnosti, ke kterým se smluvně zavázal. Naopak bylo prokázáno, že tyto činnosti prováděl a právní služby poskytoval. Obviněný nesouhlasil ani s tím, že by předmětná činnost byla rutinní, a jeho odměna tudíž nadhodnocená. Rovněž poukázal na to, že příslušné úřady práce nevyužily všech možností, které jim umožňuje zákon č. 118/000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, a nadále podle pokynu Mgr. V. vyplácely požadované finanční prostředky. Mgr. V. následně podal jménem Ministerstva práce a sociálních věcí trestní oznámení. Tím podle obviněného došlo ke zneužití trestní represe a jednoznačnému porušení zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný vyjádřil také nesouhlas s tím, že se mělo jednat o jím organizovanou a koordinovanou trestnou činnost více osob, když ve skutečnosti nikdy nebyl statutárním orgánem ani členem statutárního orgánu zaměstnavatelů, a proto neměl žádné oprávnění jakoukoli činnost koordinovat, organizovat či řídit. Z uvedených důvodů proto podle obviněného nemohly být naplněny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný následně své dovolání doplnil odůvodněním, že v rámci dokazování nebylo soudy prokázáno, že by se předmětným jednáním ke škodě cizího majetku obohatil. Zopakoval dále, že příslušný pracovně právní vztah platně vznikl, práce mu byla přidělována a on ji vykonával. Nebyla tak prokázána jeho vědomost o faktickém nevykonávání žádné činnosti. O jeho podvodném jednání rozhodně nesvědčí skutečnost, že se na úřad práce obracel až po delší době od splatnosti dlužné mzdy, když se situaci nejprve snažil řešit s příslušným zaměstnavatelem. Rovněž nic nebránilo uzavření souběžných pracovněprávních vztahů pro různé zaměstnavatele. K vylákání dlužné mzdy od úřadů práce nemohlo dojít, neboť splnil veškeré předpoklady pro její výplatu podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. Obviněný Mgr. M. V. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 9 To 323/2013, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný J. Š. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jeho naplnění spatřoval v tom, že nelze v žádném případě souhlasit se skutkovými závěry soudů, neboť podle jeho názoru nebyly předmětné pracovní smlouvy fiktivní a popsané práce byly řádně prováděny, vznikl mu právní nárok podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, tento řádně uplatnil, a nárok byl příslušným úřadem práce přiznán, ačkoliv úřad měl možnost jeho žádost zamítnout. Z těchto důvodů nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Obviněný J. Š. proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2014 (správně mělo být uvedeno 22. 1. 2014