3 Tdo 308/2023 — Nejvyšší soud

3 Tdo 308/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 5. 2023 Spisová značka:3 Tdo 308/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.308.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ohrožování výchovy dítěte Výrok rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku § 201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 7. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 308/2023-890 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2023 o dovolání, které podala obviněná V. L., nar. XY, Ukrajina, trvale bytem XY, státní příslušnice Ukrajiny, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 67 To 315/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 141/2018, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. L. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 2 T 141/2018, byla obviněná V. L. a obviněný M. K. uznáni vinnými přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustili tím, že společně od blíže nezjištěné doby, nejméně však od září 2014 do 8. 2. 2018, kdy byly jejich nezletilé děti předány do péče Dětského centra při XY nemocnici, XY, XY, v domě č. p. XY v ulici XY v XY, kde žili ve společné domácnosti, porušovali svoji rodičovskou povinnost vytvářet svým třem dětem AAAAA (pseudonym), nar. XY, BBBBB (pseudonym), nar. XY a CCCCC (pseudonym), nar. XY, bezpečné a harmonické prostředí, kdy děti opakovaně vystavovali svým vzájemným vyhroceným konfliktům, které vyvolávali bez vážného důvodu, kdy tyto konflikty, často vlivem nadměrného požívání alkoholu zejména obžalovanou V. L., vyústily ve vulgární verbální napadání i fyzické napadání mezi obžalovanými navzájem, kdy musela být k těmto incidentům ve čtyřech případech přivolána hlídka Policie České republiky, obžalovaní nevyužili nabízené pomoci Odboru sociálního Úřadu Městské části XY a neziskových organizací, kdy obžalovaná V. L. nepodstoupila léčbu alkoholismu a obžalovaný M. K. nevyužil nabízeného programu pro osoby, které mají potíže se zvládáním agrese ve vztazích, dále porušili svou rodičovskou povinnost pečovat o rozumový a citový rozvoj svého syna CCCCC, nar. XY, tím, že nevytvářeli dostatečně podnětné prostředí, což se spolupodílelo na narušení vývoje jejich nezletilého syna CCCCC, nar. XY, který je i vlivem uvedeného zanedbávání rodičovských povinností obžalovanými ve vývoji výrazně opožděn. 2. Za tento přečin byli oba obvinění soudem prvního stupně odsouzeni podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. 3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná V. L. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 67 To 315/2021, tak, že je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zamítl. 4. Jednalo se již o třetí rozhodnutí soudu druhého stupně v této trestní věci, kdy napoprvé usnesením ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 235/2020, podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 2 T 141/2018, jímž byli oba jmenovaní obvinění uznáni vinnými přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a jímž byla současně obviněná L. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, sp. zn. 2 ZT 23/2018 pro skutek pod bodem I., ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ve druhém případě pak soud druhého stupně usnesením ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 67 T 43/2021, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. ke stížnosti státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 2 T 141/2018, jímž byla podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc obou obviněným postoupena správnímu orgánu k projednání přestupku, a nalézacímu soudu uložil věc znovu projednat a rozhodnout. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 67 To 315/2021, podala obviněná V. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť má za to, že v napadeném usnesení a rozsudku soudu prvního stupně chybí výrok o zproštění obžaloby ohledně trestného činu týrání svěřené osoby, přičemž pouhé vypuštění z popisu skutku nemůže postačovat, a dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť má za to, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. 6. Obviněná má za to, že skutek, pro který byli odsouzeni, je natolik nekonkrétní a vágní a obsahuje z větší části jednání, které samo o sobě trestné není (hádky, alkohol a nedostatečně podnětné prostředí), že prakticky byli odsouzeni za to, že jejich syn CCCCC byl vývojově opožděn, což představuje nesprávné právní posouzení skutku. Závěr soudů o tom, že synovi CCCCC nevytvářeli dostatečně podnětného prostředí, je nekonkrétní a zcela nepoužitelný pro trestní odsouzení. Ze spisového materiálu nelze nijak dovodit, v čem konkrétně měla tato nedostatečná podnětnost spočívat. Obviněná je toho názoru, že soudy jen hledaly nějakou formulaci pro to, aby obviněné mohly činit trestně odpovědnými za vývojovou opožděnost syna CCCCC. Pokud jde o nepodstoupení léčby alkoholismu, toto je již jednáním/opomenutím konkrétním, ovšem absentuje zde jakákoli právní povinnost tuto léčbu podstoupit. Nikde se nekonstatuje, že by obviněné bylo kýmkoli uložena povinnost podstoupit léčbu alkoholismu, takže vyvození trestněprávní odpovědnosti za nepodstoupení léčby (tj. aniž by to předtím bylo řešeno mírnějšími prostředky) je i v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Mnoho lidí (včetně rodičů vychovávající děti, včetně dětí s vážnými problémy) má ve svém životě problém s alkoholem, ovšem dospět k závěru, že v určité situaci je neřešení problému s alkoholem (byť za dalších okolností) trestným činem, je podle obviněné velmi odvážné. V každém případě dílčím naplněním skutkové podstaty určitého trestného činu snad mohou být jednání či opomenutí, kterých se osoba pod vlivem alkoholu dopustila, nikoli však alkohol/alkoholismus sám. Alkoholismus je tak možno zohlednit v rámci hádek, které jsou obviněné rovněž vyčítány, ovšem samostatné zhodnocení nepodstoupení léčby nemá podle názoru obviněné místo v trestním právu. Odsouzení pro nepodstoupení léčby alkoholismu tak představuje další chybné právní posouzení věci. 7. Pokud jde o hádky s bývalým druhem, obviněná se jednak domnívá, že hádky před dětmi nemohou podle judikatury Nejvyššího soudu naplňovat skutkovou podstatu trestného činu ohrožování výchovy dítěte, a dále, že popis skutku by měl být mnohem konkrétnější: jak časté, jak intenzívní, kdy a které děti jim byly přítomny atd. Tvrzení odvolacího soudu, že v případě těchto trestných činů je vždy důkazní nouze, nemůže podle obviněné v právním státě znamenat nic jiného, než že tyto trestné činy z důvodu nedostatku důkazů zůstanou většinou nepotrestány v duchu zásady in dubio pro reo. Zejména je však třeba odmítnout hlavní argument napadeného usnesení, totiž že na jednotlivostech jednání až tak nezáleží, nýbrž že významný je souhrn tohoto jednání a jeho výsledek, totiž vývojová opožděnost nejstaršího syna CCCCC. Tímto je totiž v podstatě jasně přiznáno, že obvinění byli reálně odsouzeni za to, že jejich syn CCCCC byl vývojově opožděn. Přitom příčinná souvislost mezi hádkami rodičů a vývojovou opožděností dítěte je obecně spíše obtížně představitelná. Vývojová opožděnost, kterou (spolu)zaviní rodiče, by logicky měla pramenit z nedostatku času věnovaného dětem, z nenavštěvování lékařů a jiných potřebných zařízení, z nedostatečné péče ohledně jídla či oblékání aj. Nic takového však orgány činné v trestním řízení nekonstatovaly. Celý onen souhrn jednání, které mělo způsobit vývojovou opožděnost CCCCC, tak spočívá v občasných hádkách ovlivněných alkoholem. Tyto hádky samozřejmě byly významným pochybením ze