3 Tdo 315/2017

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 17 T 16/2014, byli obvinění V. H., B. D. a R. B. K. uznáni vinnými pod bodem A) výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustili dle skutkových zjištěných tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „společně po předchozí vzájemné dohodě a po pečlivé přípravě, kdy si obstarali vozidla, střelné zbraně, maskování a po naplánování jednotlivých dílčích úkonů a únikových tras, dne 28.12.2007 mezi 23:29 hod. a 23:39 hod. rozstřihli oplocení a postupně vnikli do objektu bezpečnostní agentury Group 4 Securitas (G4S), pobočka Č. B., sídlící v objektu firmy Sfinx, U. S., Č. B., poté násilím za pomoci vlečného lana odtáhli motorovým vozidlem vrata a vnikli do tzv. dotačního boxu bezpečnostní agentury, kde v tu dobu pracovníci agentury nakládali do tam zaparkovaného vozidla VW Crafter, finanční hotovost určenou k přepravě do P., s kuklami na hlavách pod pohrůžkou použiti bezprostředního násilí střelnými zbraněmi proti přítomným pracovníkům G4S poškozenému V. K., a P. T., a za použití násilí a to úderu dlouhou střelnou zbraní proti P. T. do oblasti obličeje, se zmocnili finanční částky ve výši nejméně 33.419.676,59 Kč, a z místa činu uprchli v přistavených vozidlech, která předem odcizili a šlo o vůz tovární značky Audi Q7 černé barvy, vozidlo bylo opatřeno odcizenou registrační značkou, a vozem Range Rover vínové barvy, nezjištěné registrační značky, v důsledku jejich jednání utrpěl poškozený P. T. obloukovitou tržnou ránu na levé líci s otokem a podkožním krevním výronem v okolí a zlomeninu těla levé loketní kosti dole s posunem, toto zranění si vyžádalo pracovní neschopnost od 28.12.2007 do 31.5.2008 a jde o dlouhotrvající poruchu zdraví, tedy těžkou újmu na zdraví, dále způsobili · společnosti G4S Cash Services (CZ), a.s. se sídlem Praha 8, Na Košince 2257/9, odcizením peněz škodu ve výši 33.419.676,59 Kč a další škodu 2.000 Kč poškozením vrat, · firmě Matei s.r.o., se sídlem České Budějovice, U Smaltovny 625, nyní firma Postavdelingen s.r.o. škodu ve výši 25.830 Kč na rozstřiženém oplocení, · Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka České Budějovice, se sídlem České Budějovice, Česká 24, škodu ve výši 22.828 Kč na nákladech léčení poškozeného P. T., · České pojišťovně a.s. z titulu pojistného plnění poskytnutého společnosti G4S Cash Services (CZ), a.s. z pojištění její odpovědnosti coby zaměstnavatele za škody způsobené zaměstnanci P. T. pracovním úrazem ve výši 43.081 Kč.“

Dále byl obviněný B. D. uznán vinným v bodě B/2 výroku o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil dle skutkových zjištění tím, že „v době přesně nezjištěné do 12.6.2013 v místě svého bydliště v obci J., B. ulice v bytě přechovával funkční střelnou zbraň - vojenskou samonabíjecí pistoli Tokarev TT 33, ráže 7,62 x 25 Tokarev, ačkoliv se jedná o zbraň kategorie "A" podle § 4 zák.č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, a střelivo, celkem 150 ks ostrých nábojů ráže 7,62 x 25 Tokarev, přičemž není držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence podle § 8 citovaného zákona a zbraň a střelivo držel nelegálně.“

Pod bodem B/3) výroku o vině byl obviněný V. H. uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku jehož se dopustil dle skutkových zjištění tím, že „v přesně nezjištěné době nejméně do 12.6.2013 v místě svého bydliště v obci K., okr. J., přechovával funkční střelné zbraně, střelivo, části a doplňky ke zbraním a to konkrétně:

Pod bodem B/1) výroku o vině byl spoluobviněný R. B. K. uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním tam podrobně popsaným.

Obviněný B. D. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích odsouzen za zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1, písm. c) tr. zákona, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 10. 2008, č. j. 1 T 248/2008-36, jež byl obviněnému doručen 29. 10. 2008, podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1, písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to: - osobního motorového vozidla Range Rover Sport LS s příslušenstvím, - osobního motorového vozidla zn. Land Rover, vínové barvy s příslušenstvím.

Obviněný V. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích odsouzen podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1, písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozený: - společnosti G4S Cash Solutions, a. s., IČ 27590151, se sídlem Praha 8, Na Košince 2257/9, částku 806 822,50 Kč , - firmě Postavdelingen s. r. o., IČ 26078236, právnímu nástupci firmy Matei s. r. o., se sídlem České Budějovice, U Smaltovny 625, škodu ve výši 25 830 Kč, - Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka České Budějovice, IČ 47114975, se sídlem České Budějovice, Česká 24, škodu ve výši 22 828 Kč, - České pojišťovně a. s., IČ 42572956, částku ve výši 43 081 Kč.

Podle § 226 písm. e) tr. ř. byli obvinění B. D., V. H. a R. B. K. zproštěni obžaloby pro skutek popsaný v rozsudku, kvalifikovaný podanou obžalobou jako příprava k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť trestnost činu zanikla.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 17 T 16/2014, podali všichni obvinění odvolání směrující do výroku o vině a trestu a obviněný B. D.a V. H. i do zprošťující části. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 114/2015, a to tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 114/2015, podali obvinění V. H. a B. D. dovolání prostřednictvím obhájců.

Obviněný V. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 4300-4312) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný B. D. v rámci podaného dovolání (č. l. 4314-4333) uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výslovně uvádí, že dovolání směřuje do výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do výroku A a B/2 rozsudku soudu prvního stupně.

K dovoláním obviněných se následně ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 17. 3. 2017, sp. zn. 1 NZO 136/2017.

K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se v rámci repliky doručené Nejvyššímu soudu dne 13. 4. 2017 vyjádřil obviněný B. D. Totéž učinil i obviněný V. H. v rámci repliky ze dne 13. 4. 2017.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný V. H. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, v neprokázání existence dohody mezi pachateli týkající se použití násilí při loupeži z hlediska vzniku těžšího následku spočívajícího v ublížení na zdraví poškozenému P. T., v porušení práva na spravedlivý proces v přípravném řízení a nepřiměřenosti uloženého trestu z hlediska doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti.

Obviněný B. D. uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v porušení zákazu reformace in peius, ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř, ve způsobu sestavení senátu soudu prvního stupně, způsobu zjišťování jeho majetkových poměrů, podjatosti orgánů činných v přípravném řízení, podjatosti soudu prvního stupně a způsobu hodnocení důkazů soudy.

Lze konstatovat, že právně relevantním způsobem uplatnil obviněný V. H. s jistou dávkou tolerance námitku týkající se excesu při použití násilí proti poškozenému P. T. a námitku nepřiměřené délky řízení. Ve vztahu k obviněnému B. D. lze za právně relevantním způsobem považovat uplatněné námitky týkající se obsazení senátu, když úvahy, které Nejvyšší soud k takovému závěru vedly, budou rozvedeny dále.

Ohledně ostatních uplatněných námitek lze uvést následující. Pokud je namítáno porušení zásady reformace in peuis obviněným B. D. (bod IV. dovolání) je třeba uvést, že uplatněná námitka má procesní charakter, neboť zákaz reformace in peius je upraven v § 264 odst. 2 tr. ř. S jistou dávkou tolerance je možno dovodit, že uplatněná argumentace ve své podstatě směřuje proti druhu a výměře uloženého trestu, neboť obviněný namítá, že mu byl po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl zrušen toliko z podnětu odvolání obviněných, uložen trest propadnutí věci ve vyšší výměře než mu byl uložen původním odsuzujícím rozsudkem. V souvislosti s touto úvahou je ovšem třeba zdůraznit, že námitky proti druhu a výměře trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Vzhledem k výše rozvedenému není možné dovolací námitky obviněného ohledně uložení trestu propadnutí 150 ks nábojů ráže 7,62x25 podle § 70 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku založené na tvrzení o porušení reformationis in peius pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit. Toliko pro přesnost lze dodat, že obviněný byl v dané věci uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, za který lze uložit i trest propadnutí věci. Takže z tohoto pohledu se jednalo o druh trestu, jehož uložení zákon za předmětný přečin připuští. Pokud se týká skutečnosti, že v původním rozsudku soudu prvního stupně byl obviněnému uložen trest propadnutí věci spočívající v propadnutí nespotřebovaných 150 ks nábojů uvedené ráže, je třeba mít za to, že novým rozsudkem nedošlo k zpřísněni uloženého trestu propadnutí věci. Jednalo se toliko o upřesnění původního výroku, když počet nábojů zůstal nezměněn, neboť obviněný prokazatelně vydal v rámci přípravného řízení 150 ks ostrých nábojů ráže 7,62x25 Tokarev (viz č. l. 1194). Z výroku prvního odsuzujícího rozsudku týkajícího se trestu propadnutí věci, konkrétně uvedených nábojů, pak nebylo zřejmé kolik nábojů se prohlašuje za propadlé, neboť rozsudek byl neurčitý. Podle prvního odsuzujícího rozsudku totiž byly prohlášeny za propadlé zkoumáním nespotřebované zbytky nábojů z původně 150 ks ostrých vydaných nábojů ráže 7,62x25 Tokarev, tedy nebyl určen přesný počet nábojů, jenž se prohlašují za propadlé. V praxi se tedy mohlo jednat teoreticky o maximální počet vydaných nábojů ve výši 150 ks. Proto lze mít za to, že fakticky nedošlo k zpřísnění původně uloženého trestu propadnutí věci, když 150 ks nábojů bylo obviněným vydáno a ohledně těchto byl vysloven trest propadnutí věci, když z logiky věci vyplývá, že vrácení nábojů spotřebovaných při znaleckém zkoumání nikdy nepřicházelo v úvahu, když tyto náboje byly spotřebované, tedy přišly o svojí užitnou hodnotu, přičemž i náboje spotřebované při znaleckém zkoumání obviněný neoprávněně držel a v případě jejich nespotřebování při znaleckém zkoumání by musely být prohlášeny za propadlé.

Rovněž další námitka obviněného B. D. týkající se porušení § 264 odst. 1 tr. ř. (bod V. dovolání) nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť se jedná opětovně o procesní námitku. Jinak řečeno předmětná námitka nemá hmotněprávní charakter. Obviněný totiž zpochybňuje rozsah provedeného dokazování a způsob provádění důkazů po vrácení věci soudem druhého stupně, když odkazuje na rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 10 To 38/2015, přičemž dovozuje, že soud prvního stupně nedodržel pokyny soudu druhého stupně ohledně rozsahu dokazování. Takto formulované námitky nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť mají procesní charakter, když rozsah dokazování upravují procesní předpisy.

Přesto, že uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jen pro objasnění, že v dané věci se nejedná o zásadní procesní pochybení, která skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného skutku a jako takové by mohly založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Podstata zvolené argumentace spočívá v tom, že soud prvního stupně po vrácení věci soudem druhého stupně nijak nerozšířil rozsah dokazování proti původně provedenému dokazování před soudem prvního stupně před zrušením věci a že výpovědi svědků po vrácení věci nebyly provedeny znovu, tedy že svědci nebyli slyšeni u hlavního líčení, ale že jejich výpovědi byly pouze přečteny, když podle obviněného takový postup není možný ani za souhlasu procesních stran, jenž byl v dané věci udělen. Ze strany obviněného se v podstatě jedná o uplatnění stejné argumentace (způsob provádění důkazů po vrácení věci soudu prvního stupně), jakou uplatnil v rámci podaného odvolání. Lze konstatovat, že s touto námitkou se soud druhého stupně ve svém rozhodnutí zabýval a řádně se s ní vypořádal, tedy nepominul ji (viz str. 18-21 usnesení).

Bez ohledu na shora naznačené závěry je možno konstatovat, že podle Nejvyššího soudu k namítanému porušení procesních předpisů v dané věci nedošlo. Ohledně námitky, že soud prvního stupně nesplnil pokyny soudu druhého stupně spočívající v tom, že měl rozšířit dokazování o další důkazy, je možno uvést, že z rozhodnutí soudu druhého stupně nevyplývá, že by soudu prvního stupně výslovně uložil doplnit dokazování o další přímo vyjmenované důkazy. Uvedený soud toliko konstatoval, že shledal důvodnou námitku obviněných ohledně nedodržení lhůty k přípravě hlavního líčení (viz str. 7-13 usnesení), takže soud prvního stupně musí hlavní líčení provést znovu. Nad rámec tohoto závěru soud druhého stupně vytknul soudu prvního stupně další vady napadeného rozhodnutí spočívající v nevyjádření skutečnosti, že se jednalo o spolupachatelství, způsobu formulování výroku o vině z hlediska jeho rozčlenění na trestnou činnost jednotlivých obviněných, a pochybení týkající se výroku o uložených trestech a jistých nepřesností ve výroků o náhradě škody a odůvodnění rozsudku z pohledu jeho přehlednosti. Soud druhého stupně tedy uložil odstranit naznačené vady, a též doplnit dokazování v naznačených směrech, a v potřebném rozsahu rozšířit (viz str. 16 usnesení). Z obsahu rozhodnutí soudu druhého stupně tedy nevyplývá, že by uložil soudu prvního stupně provést konkrétní důkazy s výjimkou doplnění dokazování týkající se uložených trestů (souhrnné tresty). Tedy soud druhého stupně neuložil soudu prvního stupně provedení některého z důkazů, jejíchž provedení navrhovali obvinění v rámci podaných odvolání, pouze obecně uvedl, že obviněným nic nebrání, aby případné relevantní podklady předložili sami obvinění, což se také stalo. Lze tedy konstatovat, že ze strany soudu prvního stupně v případě požadovaného rozsahu dokazování nedošlo k porušení závazného pokynu soudu druhého stupně, jak namítá a jak se domnívá obviněný B. D.

Obdobná je situace v případě námitky týkající se způsobu provádění důkazů před soudem prvního stupně po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí. Podstatou uplatněné argumentace je tvrzení, že soud prvního stupně byl povinen vyslechnout v rámci nového hlavního líčení všechny svědky, kteří byli slyšeni v původním hlavním líčení, že tedy nemohl přečíst jejich výpovědi z původního hlavního líčení, a to ani za souhlasu obviněných. K naznačené problematice lze uvést následující. Důvodem zrušení prvního odsuzujícího rozsudku byla skutečnost, že při konání prvního hlavního líčení nebyla dodržena zákonná lhůta přípravy ke konání tohoto hlavního líčení, přičemž jiné procesní pochybení nebylo shledáno. Podle § 219 odst. 3 tr. ř., jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Od toho postupu je třeba odlišovat případy upravené v § 219 odst. 3 větě první tr. ř., kdy pro podstatnou vadu řízení, kterou je zatíženo původní hlavní líčení, je nutno provést celé hlavní líčení znovu. Je nepochybné, že takovou podstatnou vadu řízení představuje i skutečnost, že v původním hlavní líčení nebyla dodržena zákonná lhůta k přípravě hlavního líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř., což mělo za následek, že soud prvního stupně byl povinen provést hlavní líčení znovu. S tímto naznačeným závěrem souvisí řešení otázky, zda v novém hlavním líčení lze číst za podmínek § 207 odst. 2, resp. § 211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3, 4, a 5 tr. ř. výpovědi obviněných, svědků a znalců z původního hlavního líčení a vycházet z nich při rozhodování věci. Při řešení naznačené otázky je třeba vždy velmi pečlivě zvažovat, zda zjištěná vada řízení, kterou bylo zatíženo původní hlavní líčení, je či není takové povahy, že by přečtením těchto výpovědí z protokolu o původním hlavním líčení a jejich důkazním využitím došlo k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), zejména zásady kontradiktornosti dokazování podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 249/2017). To je zároveň hledisko, z něhož posuzuje věc z pohledu případného uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud, když za jistých podmínek může i procesní pochybení vyvolat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu (blíže viz . rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016).

Jak již bylo naznačeno, v dané věci bylo nutno provést hlavní líčení znovu z důvodu procesní vady spočívající v nedodržení zákonné lhůty k přípravě hlavního líčení, když jiné procesní vady mající vliv na zákonnost důkazů provedených v původním řízení nebyly konstatovány. Jinak řečeno, důvodem zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně z hlediska procesních vad nebyl nezákonný způsob provádění důkazů, nýbrž toliko nedodržení procesní lhůty k přípravě prvního hlavního líčení u obviněných. Za této situace má Nejvyšší soud za to, že důkazy provedené v původním řízení lze v dalším řízení použít, tedy obviněným lze jejich výpovědi číst za podmínek § 207 odst. 2 tr. ř., stejně tak lze za souhlasu stran číst výpovědi svědků z původního řízení podle § 211 odst. 1 tr. ř., kdy lze číst tyto výpovědi svědků z původního řízení i postupem podle § 211 odst. 2, 3, 4 a 5 tr. ř. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v původním řízení před soudem prvního stupně byla zachována zásada kontradiktornost řízení zakotvená v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy podle které, každý, kdo je obviněn z trestného činu, má vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. U všech hlavních líčení konaných před soudem prvního stupně před zrušením věci soudu druhého stupně byli obvinění přítomni včetně jejich obhájců a měli možnost klást vyslýchaným svědkům otázky, čehož u všech svědků i využili. Za této situace shledal Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, že přečtením výpovědí svědků podle § 211 odst. 1 tr. ř. učiněných v původním hlavním líčení a jejich důkazním využitím nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Přes naznačený závěr je nezbytné podotknout, že soud prvního stupně po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí u všech svědků nepostupoval podle § 211 odst. 1 tr. ř., přestože všichni obvinění vyjádřili výslovný souhlas s přečtením jejich výpovědí. Soud prvního stupně v případě svědků M. a svědkyně M. přečetl jejich výpovědi postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř., tedy přečetl výpovědi, které učinili v původním hlavním líčení, když v tomto původním řízení pro rozpory ve výpovědí byla přečtena výpověď svědka M. z přípravného řízení postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., kterou učinil za přítomnosti obhájců a byl dotázán na rozpory ve svých výpovědích. Následně tyto svědky osobně opětovně slyšel u hlavního líčení, ačkoliv obvinění vyjádřili souhlas s přečtením jejich výpovědi podle § 211 odst. 1 tr. ř. a poté hodnotil všechny svědky a jejich výpovědi v souladu s dalšími provedenými důkazy. Proto lze mít za to, že skutkový stav formulovaný soudem nižšího stupně z hlediska jeho procesního postupu nezakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu platné judikatury.

Ohledně námitky obviněného B. D. spočívající v tom, že soudy nezjišťovaly řádně jeho majetkové poměry (dovolání bod VII), je nutno uvést, že se jedná opětovně o námitku procesní povahy. Obviněný zvolenou argumentací namítá rozsah dokazování, neboť vyslovuje přesvědčení, že rozsah dokazování byl nedostatečný a že při objasňování jeho majetkových poměrů soudy hodnotily pouze jeho majetkové poměry po spáchání údajného trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a), b, odst. 3 tr. zákoníku, čímž došlo v rámci přípravného řízení k porušení § 2 odst. 5 věty 3 tr. ř., podle kterého v přípravném řízení musí být se stejnou pečlivostí objasňovány skutečnosti svědčící v neprospěch, ale i ve prospěch obviněných. Vyjadřuje přesvědčení, že logické by bylo hodnotit jeho majetkové poměry před spácháním údajné trestné činnosti, kdy zároveň podává vysvětlení, proč bylo pro něho výhodné si pronajmout další garáž, když již jednu vlastnil. Takto formulované námitky mají procesní charakter a směřují do způsobu dokazování, jak v přípravném řízení, tak před soudy nižších stupňů a jako takové nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Obviněný uplatněnou argumentací zpochybňuje zjištěný skutkový stav, přičemž následně předestírá vlastní verzi události (důvody pronajmutí garáže), přičemž na podkladě vlastní verze události dospívá k závěru, že soudy nezjistily řádně skutkový stav, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Přestože uplatněná námitka nezakládá přezkumnou povinnost soudu, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že orgány činné v přípravném řízení prováděly finanční šetření týkající se nejen všech obviněných, ale i jejich družek popř. manželek (viz č. l. 1766-1780), které se týkalo nejen jejich finanční situace po datu 28. 12. 2007, ale i předtím. Finanční šetření bylo zaměřeno na zjištění, jaké nemovitosti obvinění a jejich přítelkyně vlastnili, včetně vlastnictví osobních automobilů a jejich účtů. Proto lze považovat námitku obviněného týkající se údajného porušení § 2 odst. 5 tr. ř. spočívající v neprovádění důkazů svědčících ve prospěch v přípravném řízení za lichou. Současně je třeba konstatovat, že těžiště dokazování je v řízení před soudem, takže i případné porušení povinnosti orgánů činných v přípravném řízení objasňovat skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného by nezakládalo porušení práva na spravedlivý proces. Zároveň je nezbytné podotknout, že soud prvního stupně se v rámci dokazování otázkou majetkových poměrů obviněných zabýval, když dospívá k závěru, že i kdyby obviněný D. dosahoval skutečně dokladovaných příjmů (tedy v řízení byly provedeny důkazy ohledně majetkové situace obviněného), tak by mu tyto příjmy neumožňovaly pořídit si majetek, který si pořídil po 28. 12. 2007. Navíc je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně připustil provedení listinných důkazů obviněným, které mají dokladovat jeho finanční situaci, přičemž z těchto dokladů sice vyplývá, že obviněný měl v minulosti půjčovat určité finanční částky různým osobám, ovšem jedná se o půjčky staršího data, když stejné závěry lze vztáhnout na tvrzené obchodování s automobily za účelem zisku. Tedy předložené doklady mají minimální vypovídací hodnotu.

Další část dovolací argumentace obviněného B. D. spočívá v námitce týkající se podjatosti orgánů činných v trestním řízení, konkrétně policejních orgánů (bod VIII dovolaní). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že v podstatě stejnou dovolací argumentaci uplatnil i spoluobviněný V. H. (bod IV. dovolání), jenž z postupu policejních orgánů, stejně jako obviněný B. D. dovozuje porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný B. D. konkrétně namítá, že téměř všechny důkazy, které byly nashromážděny v průběhu trestního řízení, byly získány nezákonným způsobem a tudíž jsou absolutně nepoužitelné. Připomíná, že Česká republika je signatářem Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále „Úmluva“), přičemž odkazuje na čl. 6 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a dovozuje, že pokud Úmluva hovoří o nezávislosti a nestrannosti soudce, dopadá toto ustanovení na všechny orgány činné v trestním řízení. Vlastní podjatost orgánů činných v přípravném řízení pak dovozuje z výpovědi svědka P. M. v hlavním líčení, kdy i poukazuje na okolnosti výslechu svědkyně M., obsah u nahrávky advokátního koncipienta Mgr. Martina Cyprise a skutečnost, že došlo ke kázeňskému provinění policisty ÚOOZ, přičemž Policie ČR odmítla sdělit k jakému konkrétnímu jednání se provinění policisty vztahovalo. Uplatněnou argumentaci nelze pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť obviněný přímo nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Navenek by se mohlo jevit, že vzhledem k obsahu konktrétně zvolených námitek by bylo možno mít za to, že obviněný fakticky uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jenž spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Přesto lze mít za to, že uplatněnou argumentaci nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. právně podřadit, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán pouze v případě, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, tedy jedná se o vyloučený soud (soudce), který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu totiž nepostačuje, že byla vyloučena kterákoli z osob podílejících se na řízení, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí nebo prováděla jiné úkony v rámci trestního řízení (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003).

Přes shora naznačené závěry má ovšem Nejvyšší soud za to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by za určitých podmínek mohla naplňovat i tato zvolená argumentace. Jednalo by se o situaci, kdy by ve věci rozhodl vyloučený policejní orgán, který by realizoval stěžejní důkaz či důkazy ve věci, který by představoval jeden z rozhodujících důkazů, na kterým by byl založen výrok o vině, takže by následně vznikly pochybnosti o zákonnosti tohoto důkazu a jeho použitelnosti v dalších fázích řízení při formulování skutkových závěru, a zbývající důkazy by zjevně již neprokazovaly skutek v té verzi, jakou zjistily soudy, čímž by došlo k porušení práva na spravedlivý proces z pohledu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 791/2016). Z tohoto pohledu bylo přistoupeno k podaným námitkám obviněného.

K uplatněné argumentaci lze uvést následující. Podstata námitek spočívá v tom, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje i na činnost všech orgánů činných v trestním řízení, včetně policistů. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřen