3 Tdo 40/2026 — Nejvyšší soud

3 Tdo 40/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:18. 2. 2026 Spisová značka:3 Tdo 40/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:3.TDO.40.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podvod Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoníku § 21 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 40/2026-3514 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný Pavel Koutník proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2025, č. j. 7 To 195/2025-3463, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 24/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Pavla Koutníka odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 2 T 24/2024-3411, uznal obviněného Pavla Koutníka (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil jednáním uvedeným ve výroku rozsudku. 2. Za to byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Současně mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech po dobu 3 (tří) let. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného zaměřené do výroku o trestu a obviněný do všech výroků napadeného rozsudku. O těchto opravných prostředcích rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 8. 2025, č. j. 7 To 195/2025-3463, tak, že je oba podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení odvolacího soudu, potažmo i rozsudku soudu prvního stupně, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), a m) tr. ř., neboť vyjádřil přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení, a i přes tyto vady odvolací soud odvolání obviněného zamítl. 5. Po rekapitulaci skutku, pro nějž byl odsouzen, konstatoval, že tento neměl oporu v provedeném dokazování. Ve věci zůstaly pochybnosti jak o subjektivní, tak objektivní stránce trestného činu. 6. Předně popřel, že by odpočty byly uplatněny v rozporu s § 72 –§ 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v účinném znění (dále jen „ZDPH“), které obšírně citoval. Poté vytkl soudu prvního stupně, že neuvedl, v rozporu s kterým konkrétním ustanovením dovolatel postupoval, když údajně jednal v úmyslu snížit daňovou povinnost společnosti. Následně připomněl problematiku neutrality DPH. Zdůraznil, že jím jednající společnost zboží a služby uváděné na fakturách reálně přijala a realizovala jimi svoji ekonomickou činnost. Za rozporný s provedeným dokazováním pak označil rozsudek obvodního soudu v té části, ve které uváděl, že obviněný věděl, že plnění nebyla přijata od společností uváděných v kontrolním hlášení, neboť v tomto směru toto rozhodnutí postrádalo logickou úvahu, od koho jiného by tedy byla. Stejně tak mu vyčetl, že nekonkretizoval, která plnění existovala a která nikoliv. Uzavřel tedy, že bylo prokázáno, že všechna plnění společnost použila pro svoji ekonomickou činnost, a tím tedy byly splněny předpoklady pro daňový odpočet. 7. Dále pak obviněný uvedl, že skutečnost, že nejednal přímo se statutárními orgány společností, neměla být handicapem, naopak je zcela běžné, že za společnosti nejednají výlučně statutární orgány, ale jimi zmocněné osoby. Z provedeného dokazování rozhodně nevyplynulo, že obviněný by věděl o tom, že se jednalo toliko o prázdné schránky a jejich prostřednictvím tedy nemohlo být zboží a služby dodány. Povědomí obviněného bylo pouze dovozováno a nikoliv prokázáno. Totéž platilo i stran jeho vědomosti o tom, že statutárními orgány společností jsou cizinci s nejasným původem či dokonce neexistující osoby. Naopak obviněný všechny své obchodní partnery ověřil v dostupných registrech, zda jsou plátci DPH, zda má evidovaný účet u finanční správy, či zda není evidován jako nespolehlivý plátce daně. Nezjistil však žádné negativní poznatky. Shrnul, že jeho společnost uhradila cenu včetně DPH, a on nemohl být zodpovědný za splnění daňové povinnosti jiných subjektů. 8. Následně obšírně citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázce prokázání subjektivní stránky daňových deliktů (usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014) a Nejvyššího správního soudu k otázce daňového odpočtu) a principu neutrality daně (rozsudek ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 5 Afs 252/2014, rozsudek ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 9 Afs 160/2020, rozsudek ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 4 Afs 89/2021). 9. Za další pochybení označil tu skutečnost, že soud nerozlišil, kterým jednáním měl obviněný zkrátit daňovou povinnost a kterým vylákat neoprávněnou výhodu na dani. K tomu poukázal na fakt, že společnosti tím nevznikl žádný majetkový prospěch, neboť uhradila faktury včetně DPH. 10. Obviněný tedy shrnul, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť neuplatnil pravidlo in dubio pro reo. Subjektivní stránku trestného činu toliko předpokládal, ale neprokázal nade vši pochybnost. Současně nebyla žádným neochvějným důkazem prokázána dohoda obviněného s kýmkoliv na páchání daňové trestné činnosti, která by však byla pro její uskutečnění nutná. 11. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 7 To 195/2025, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. 12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele a obecných východisek uplatněných dovolacích důvodů konstatoval, že ty námitky, kterými obviněný napadal rozhodná skutková zjištění, vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, neboť nevyjadřovaly zjevný rozpor s obsahem důkazů, ale byly toliko prezentací skutkového děje podle přání obviněného. Stejně tak státní zástupce neshledal v napadených rozhodnutích ani porušení pravidla in dubio pro reo. Podstatou dovolacích námitek obviněného byl tedy toliko nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu. 13. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přiřadil výhrady vůči existenci zákonných znaků přisouzeného trestného činu, avšak s tím, že se s ním minuly v té části, ve které je obviněný založil na polemice s výsledky provedeného dokazování. Ve zbylé části je pak státní zástupce shledal neopodstatněnými. 14. Nejprve státní zástupce připomněl podstatu přisouzeného trestného činu a obecně podstatu odvodů DPH a uplatňování tzv. odpočtů. K tomu následně odkázal na mechanismus popsaný soudem prvního stupně s tím, že zdůraznil, že obviněný naplnil stíhanou skutkovou podstatu jednak nelegálním snížením výměry daně o neoprávněně uplatněné odpočty a jednak tím, že vylákal, respektive se pokusil vylákat, nadměrný odpočet. Obviněný nemohl plnění uvedené na fakturách převzít, tím pádem byly tyto faktury fiktivní, a ani nárok na odpočet nemohl být oprávněný. Pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného pak postačovalo prokázání jeho jednání, aniž by bylo třeba zkoumat, jaké jiné subjekty poskytly předmětná plnění. To ostatně ani bez součinnosti obviněného nelze. Současně, pokud by obviněný odebral plnění od jiného dodavatele, plátce DPH, a tedy mu vznikl nárok na odpočet, nebyl by důvod neuvést je v daňovém přiznání řádně a správně. V této souvislosti soud rozlišil, která plnění byla fiktivní a která byla skutečně provedena, byť od jiných dodavatelů (body 90. až 95. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pro řádné uplatnění nároku na odpočet je třeba, aby byly v daňovém přiznání uvedeny pravdivé údaje podložené skutečnými doklady, což ovšem obviněný neučinil. V tomto kontextu pak n