3 Tdo 42/2012 – Nejvyšší soud

3 Tdo 42/2012-25U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. ledna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podali obvinění M. O. a V. O. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 9 To 293/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 55/2010, takto: Dovolání obviněných M. O. a V. O. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítají. O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 1 T 55/2010, byli spoluobvinění M. O. a V. O., uznáni vinnými trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustili dle skutkových zjištění tím, že „dne 15. 12. 2009, v době kolem 21:45 hodin, před domem, v katastru obce B., okr. P., společně slovně velmi hrubými výrazy napadali poškozenou M. N., a současně jí vyhrožovali zejména zabitím a zapálením domu s tím, že vědí, kde bydlí a že se na místo vrátí a vyřídí si to s ní, přičemž tyto jejich slovní výhrůžky vyvolaly v poškozené strach o život a zdraví její i celé rodiny“. Za to byli spoluobvinění M. O. a V. O. odsouzeni shodně podle § 197a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Proti rozsudku Okresního soud Praha – západ podali oba spoluobvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 9 To 293/2011, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání spoluobviněných zamítl. II. Proti usnesení odvolacího soudu podali spoluobvinění M. O. a V. O. společné dovolání (č. l. 213 – 216) opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to zejména s ohledem na skutečnost, že skutek, v rozsahu, který byl prokázán, neměl být posuzován jako trestný čin dle § 197a tr. zák., ale pouze jako korespondující přestupek proti občanskému soužití dle přestupkového zákona. Spoluobvinění uvedli, že nezpochybňují skutková zjištění učiněná soudy v této trestní věci. Domnívají se však, že se soud prvního stupně ani soud odvolací nevyrovnaly se všemi skutečnostmi tvořícími již předmět hmotněprávního posouzení. Především se jedná o předchozí jednání poškozené, které se týkalo již rozsouzeného sporu mezi poškozenou a matkou spoluobviněných, které dlužila částku za prodej bytu, jež si v důsledku nepoctivého jednání ponechala. Ve věci byl dne 23. 3. 2011 vynesen rozsudek Obvodního soudu Praha 4, sp. zn. 21 C 395/2009, kterým byla poškozené uložena povinnost matce spoluobviněných danou částku vrátit. Dle obviněných tato situace vysvětluje jejich rozhořčení, stejně jako relativizuje závěr, že by důvodem obav poškozené muselo být pouze jejich jednání, kdy případné obavy byly vyvolány spíše samotným setkáním s nimi při vědomí poškozené o jejím protiprávním jednání vůči jejich matce. Samotná konfliktní situace na místě samém byla zcela nepřehledná. Spoluobvinění zdůraznili, že se jednalo o „oboustrannou záležitost“ vzniknuvší z vyhrocené hádky, v níž poškozená dobrovolně setrvala, resp. spoluobvinění jí nijak nebránili místo opustit ani se o něco takového nepokoušeli. To, že poškozená místo incidentu neopustila, je tedy třeba vykládat jako projev jejího srozumění s daným stavem, a pokud po celou dobu konfliktu setrvávala v blízkosti spoluobviněných, aniž k tomu byla nucena, je závěr soudů obou stupňů, že u ní mělo jejich jednání vyvolávat důvodné obavy o její život, již na první pohled nelogický a v rozporu s obecnou zkušeností. Dále namítli, že v průběhu dokazování byl zcela jednoznačně ztotožněn a jako výhrůžka interpretován pouze jediný výrok, že „každá svině najde svého řezníka“, který připustil i spoluobviněný V. O. Ačkoli se zcela jistě jedná o výrok vybočující z mezí slušné společenské konverzace, není to však konkrétní výhrůžka, ale přísloví, které poněkud vulgární formou vyjadřuje totéž, co prosté konstatování, že „na každého jednou dojde“, jehož smyslem je sdělení, že předchozí jednání poškozené bylo spoluobviněnými chápáno jako nemravné a zavrženíhodné, a že nezůstane nepotrestáno. Nelze jej interpretovat doslovně, stejně jako např. přísloví „boží mlýny melou pomalu, ale jistě“ nelze chápat jako záměr mluvčího rozdrtit mezi mlýnskými kameny osobu, které je výrok adresován. Spoluobvinění dále uvedli, že přítomnost Policie ČR logicky musela snižovat úroveň obav poškozené, pokud tyto obavy vůbec měla, neboť bylo zřejmé, že v jejich přítomnosti by nebylo možno jakkoliv vážně míněnou hrozbu splnit. Navíc se na místo dostavili za přítomnosti hlídky Policie ČR a dalších dvou svědků. Iniciátorem návštěvy poškozené nebyli oni, ale svědek K., tehdejší přítel dcery poškozené, se kterým se dohodli, že přivolají policii za účelem podání trestního oznámení. To učinili a v průběhu jednání obdržela dotyčná hlídka policie hlášení, že v místě bydliště poškozené bylo hlášeno vyhoření poštovní schránky. Policisté proto vyrazili na místo a spoluobvinění je spolu se svědkem K. a dalším svědkem následovali, přičemž následně došlo k popsanému incidentu. Skutečnost, že sami preventivně zavolali hlídku Policie ČR, aby tak zabránili vyhrocení situace, a jelikož je zcela nelogické, že by měli v úmyslu způsobit poškozené újmu za přítomnosti policie, značně snižují možnost vzniku důvodných obav poškozené, respektive tyto obavy zcela vylučují, stupeň společenské nebezpečnosti jejich jednání je tak rozhodně nižší než nepatrný. Na základě výše uvedených námitek spoluobvinění M. O. a V. O. navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil v celém rozsahu a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K dovolání uvedla, že úsudek obou dovolatelů o tom, že to nebylo jejich jednání, které mohlo v poškozené vzbudit důvodné obavy, navíc pak obavy o základní existenční hodnoty její i její rodiny, nemůže obstát. Dosud neuspokojená pohledávka jejich matky za poškozenou a tím i motivace, kterou byli k přisouzenému jednání zjevně vedeni, nebyla a z hlediska použité právní kvalifikace ani nemohla být součástí popisu skutku. Poškozená se v této souvislosti mohla důvodně obávat toliko těch právních kroků, které by přímo vedly k uspokojení vykonatelného nároku úspěšné žalobkyně, nicméně takový postup v době posuzovaného útoku vůči ní zjevně nebyl realizován. Poukazovaná „oboustranně konfliktní situace na místě činu“ se nestala součástí popisu skutku, neboť to byly pouze specifikované výhrůžky obviněných, které na adresu poškozené pronesli. Hlídka policie byla přivolána rodinou poškozené v souvislosti s požárem její domovní schránky; navíc z důvodu vyhrocené situace ze strany obviněných musely před domem poškozené asistovat i dále přivolané policejní posily. Jejich přítomnost na místě činu v žádném případě nebyla způsobilá „snížit úroveň obav poškozené z výhrůžek, které ani nebylo možno za takového stavu splnit“, jak mylně dovozují obvinění. Jejich výhrůžky zabitím a zapálením domu v návaznosti na deklarované povědomí o místě jejího bydliště, kam se vrátí a vyřídí si to s ní, totiž zcela jednoznačně směřovaly do budoucna, a o celou generaci starší poškozená je musela vnímat jako avizovaný útok, ohrožující její základní životní hodnoty a tedy pro ni jako útok veskrze likvidační povahy. Jeho způsobilost vyvolat v ní v uvedeném směru důvodné obavy ještě byla posílena výrokem obviněného V. O., že „každá svině najde svého řezníka“. Proto opět bez patřičné návaznosti na popis přisouzeného skutku není v uvedeném směru důvodu ke skutkovým úvahám, že tento výhrůžný výrok vůči poškozené stál zcela osamocen, že snad byl bez odpovídajících trestněprávních následků ventilován na politické scéně a že jej lze považovat toliko za „přísloví“. Státní zástupkyně též uvedla, že pokud obvinění jednání poškozené vůči jejich matce považovali za vybočující z rámce občanskoprávního vztahu, pak zůstává paradoxem, že se k (jimi deklarovanému) trestnímu oznámení rozhodli přikročit teprve po pravomocném rozhodnutí o civilní žalobě jejich matky. Podstatné je, že způsobem, jakým se rozhodli docílit uspokojení matčina vykonatelného finančního nároku vůči poškozené, naplnili všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, a to včetně jeho znaku materiálního. S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. O. a V. O. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolá