3 Tdo 438/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 438/2025-493 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný I. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2024, č. j. 9 To 197/2024-397, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 9/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také jen “obvodní soud“) ze dne 19. 4. 2023, č. j. 31 T 9/2023-120, byl obviněný M. K. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku obvodního soudu) ačkoliv dne 3. 11. 2021 v místě svého bydliště na adrese XY osobně převzal výzvu vydanou Okresním soudem v Liberci ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 5 T 8/2021, k nástupu do výkonu trestu do Vazební věznice Liberec, uloženého rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 5. 2021, č. j. 5 T 8/2021-316, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 9. 2021, č. j. 31 To 249/2021-343, a to ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení výzvy, tak bez závažných důvodů neučinil, následně pak byl v dne 7. 12. 2021 vydán Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 5 T 8/2021 příkaz k dodání do výkonu trestu, kdy obviněný byl dne 9. 12. 2021 policejními orgány zadržen a dodán do výkonu trestu. Za to byl obviněný podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 1 rok, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 2. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) usnesením ze dne 14. 9. 2023, č. j. 9 To 293/2023-181, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. 3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 1. 2024, č. j. 0 Nt 2029/2023-72, byla následně v dotčené trestní věci podle § 284 odst. 1 tr. ř. povolena obnova řízení ve prospěch i neprospěch obviněného a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2023, č. j. 31 T 9/2023-120, byl zrušen ve výroku o trestu. Současně byla zrušena i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Usnesení o povolení obnovy řízení nabylo právní moci ihned po jeho vyhlášení, tedy dne 11. 1. 2024. 4. Obvodní soud pro Prahu 4 pak svým rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 31 T 9/2023-357, rozhodl, že při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku z rozsudku téhož soudu ze dne 19. 4. 2023, č. j. 31 T 9/2023-120, se obviněný odsuzuje za tento přečin a za sbíhající se přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 6 T 46/2022, podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 23 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 6 T 46/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. 5. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2024, č. j. 31 T 9/2023-357, obviněný napadl odvoláním směřujícím do výroku o trestu. Toto odvolání Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 9. 7. 2024, č. j. 9 To 197/2024-397, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Posledně uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Michaely Dvořáčkové dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. U obou přitom odcitoval jejich plné zákonné znění, aniž by označil konkrétní alternativu. 7. V odůvodnění jen velmi stručně uvedl, že „soud prvního stupně ve vztahu k možnému upuštění od uložení souhrnného trestu ničeho neuvedl, nicméně ve vztahu k druhu trestu a jeho výměře odkázal na trestní minulost obviněného“. Také odvolací soud zdůvodnil uložení souhrnného trestu trestní minulostí obviněného, když zmínil, že nelze považovat za pochybení, pokud soud prvního stupně neshledal důvody pro upuštění od uložení souhrnného trestu. Podle judikatury vztahující se k upuštění od uložení souhrnného trestu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 11. 1970, sp. zn. 6 Tz 35/70) je však nutné zhodnotit stupeň společenské nebezpečnosti projednávané i předchozí trestné činnosti, poměry pachatele a možnosti jeho nápravy, a to se zřetelem k tomu, jak dosavadní výkon trestu uloženého dřívějším rozsudkem plní svůj účel, zejména pokud jde o nápravu pachatele a ochranu společnosti. Hlediskem plnění účelu trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 6 T 46/2022, se však soud prvního stupně ani soud odvolací vůbec nezabývaly. Jejich rozhodnutí tedy v tomto směru „závisejí na nesprávném právním posouzení věci“. S ohledem na to obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2024, č. j. 9 To 197/2024-397, zrušil, případně zrušil i výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2024, č. j. 31 T 9/2023-357, a věc vrátil Městskému soudu v Praze či Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí. 8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve připomněla usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v tehdy účinném znění), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Shodně rozhodl i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. Obě citovaná rozhodnutí pak zmínil Nejvyšší soud například i ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, v němž striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů. Ústavní soud potvrdil shora uvedenou zásadu ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, publikovaném pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, když konstatoval, že uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení a nepřiměřenost trestu tak zásadně nemůže naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v tehdy účinném znění). 9. V rámci dovolacích důvodů se tedy Nejvyšší soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku. Přiměřenost trestu může posoudit pouze ve dvou případech – jednak v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly výjimečné podmínky vymezené citovaným nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 492/2017, a jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí (přičemž státní zástupkyně odkázala na některá konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se dané problematiky týkají). Trest uložený dovolateli však nepřiměřeně přísný není. Je možné souhlasit se závěry odvolacího soudu, že podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly splněny, a soudy obou stupňů postupovaly správně, když neshledaly podmínky a důvody pro upuštění od uložení souhrnného trestu. Dřívějším rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 6 T 46/2022, byl obviněný uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 15 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně tedy v nynější věci obviněnému ukládal trest v trestní sazbě až tří let ve smyslu § 326 odst. 1 tr. zákoníku. Při ukládání trestu přihlédl k zásadám trestání uvedeným v § 38 a § 39 tr. zákoníku. Polehčující okolnosti neshledal, naopak v neprospěch obviněného hodnotil jeho trestní minulost,