3 Tdo 506/2022 – Nejvyšší soud

3 Tdo 506/2022-673USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce ve prospěch obviněné právnické osoby – společnosti S. p., se sídlem XY, XY, IČ XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 7 To 47/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 84/2015, t a k t o : I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 7 To 47/2022, ve výroku o trestu obviněné právnické osobě S. p., a v části, v níž zůstal nedotčen výrok o vině a výrok o uložené povinnosti k náhradě škody ve vztahu k obviněné právnické osobě S. p., a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 24 T 84/2015, ve výroku o vině, trestu a uložené povinnosti náhrady škody ve vztahu k obviněné právnické osobě S. p. II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Děčíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 24 T 84/2015, byla obviněná právnická osoba S. p. (dále jen „S. p.“) uznána vinnou, spolu se spoluobviněným B. M., nar. XY, přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 20. 12. 2012 v XY, okr. Děčín, ul. XY, obžalovaný M., jako osoba vykonávající řídící činnosti ve společnosti S. p. na základě plné moci po předchozí domluvě společně v autobazaru Autocentrum XY při uzavírání úvěrové smlouvy č. 33598509 se společností GE Money Auto s.r.o. se sídlem Vyskočilova 1422, Praha, IČ 60112743, na financování zakoupení vozidla tov. zn. Fiat Dobló, rz XY, ve výši 299.250,- Kč uvedl, že společnost kupuje vozidlo od M. Č., nar. XY, za částku 399.000,- Kč, kdy kupní cena zaplacená prostřednictvím úvěru měla činit 299.250,- Kč, ačkoliv společnost vozidlo vlastnila již od 29. 8. 2012 a následně poskytnuté finanční prostředky nepoužil na nákup vozidla, ale pro jiné účely, přičemž ze stanovených 72 splátek ve výši 7.159,- Kč měsíčně uhradil jménem společnosti S. p. v plném rozsahu jen 10 a po odstoupení od úvěrové smlouvy dne 4. 2. 2014 vozidlo přes opakované výzvy společnosti GE Money Auto s.r.o. nevrátil, ač na tuto bylo převedeno vlastnické právo k předmětu financování úvěrové smlouvy, čímž poškozené společnosti MONETA Auto, s.r.o. (dříve GE Money Auto s.r.o.) způsobili škodu ve výši 267.774,25 Kč odpovídající výši nesplacené jistiny úvěru. Za to byla obviněná právnická osoba S. p. odsouzena podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále též „t. o. p. o.“), k peněžitému trestu ve výměře 100 (sto) denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem 100.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné právnické osobě uložena povinnost zaplatit se spoluobviněným B. M. společně a nerozdílně společnosti MONETA Auto, s. r. o., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, IČ 60112743, na náhradě nemajetkové škody částku ve výši 196.184 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost MONETA Auto, s.r.o., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného B. M. Dále bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby J. K., nar. XY, a to pro skutek v němž byl spatřován přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 24 T 84/2015, podali obviněná právnická osoba S. p. a spoluobviněný B. M. odvolání. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 7 To 47/2022, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu obviněné právnické osoby i spoluobviněného a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou právnickou osobu S. p. odsoudil podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1 t. o. p. o. a § 68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20 (dvacet) denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem 20.000 Kč. Zároveň v případě spoluobviněného B. M. rozhodl podle § 44 tr. zákoníku o upuštění od uložení souhrnného trestu. II. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 7 To 47/2022, podal nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch obviněné právnické osoby S. p. (č. l. 652-655), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. maje za to že, v napadeném rozhodnutí rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a obviněné právnické osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Nevyšší státní zástupce rekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Připomněl, že nalézací soud dospěl k tomu, že skutek byl spáchán v rámci činnosti obviněné právnické osoby jakožto právnické osoby, přičemž tak jednala osoba ve vedoucím postavení obviněné právnické osoby, tedy osoba uvedena v § 8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. Odvolací soud závěry nalézacího soudu aproboval a pouze částečně korigoval v tom smyslu, že spoluobviněný B. M. jednal rovněž v zájmu obviněné právnické osoby ve vedoucím postavení s oprávněním jejím jménem jednat ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o. Odvolací soud moderoval peněžitý trest uložený nalézacím soudem z uložených 100.000 Kč na 20.000 Kč s tím, že trest uložený nalézacím soudem je s ohledem na chybějící ekonomickou aktivitu obviněné právnické osoby nepřiměřeně přísný. Podotkl ale, že obviněná disponuje splaceným základním kapitálem ve výši 200.000 Kč, a tudíž může uložený peněžitý trest uhradit. S uvedeným závěry soudů nižších stupňů se však nejvyšší státní zástupce nemůže ztotožnit s ohledem na ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., podle kterého musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. V daném případě popis skutku nalézacím soudem nepředstavuje zachycení zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu spáchaného právnickou osobou, neboť v něm není vyjádřeno, že se obviněné právnické osobě přičítá jednání spoluobviněného B. M. jako fyzické osoby fakticky řídící obviněnou právnickou osobu. Chybí popis jednání, kterého se měla obviněná jako právnická osoba dopustit a jež by ve vztahu k ní odůvodňovalo použitou právní kvalifikaci. Důsledkem postupu nalézacího soudu je tak porušení práv obviněné právnické osoby na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Trestné činy právnické osoby a fyzické osoby, jejíž jednání se právnické osobě přičítá, jsou ve smyslu § 9 odst. 3 t. o. p. o. samostatné a souběžné, jejichž souvztažnost je dána právě jen přičtením. Zdůraznil, že každý z těchto subjektů odpovídá za trestný čin samostatně v celém rozsahu a nejde o spolupachatelství. V žádném případě se podle nejvyššího státního zástupce nelze přiklonit k názoru, že by pro popis jednání právnické osoby postačovalo popsání jednání fyzické osoby uvedené v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o. bez nutnosti vymezit samostatně skutek právnické osoby. V tomto kontextu nejvyšší státní zástupce připomíná závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 55/2019, ve kterém bylo jednoznačně konstatováno, že má-li být právnická osoba uznána vinnou, musejí být základní skutkové okolnosti zakládající přičitatelnost takového činu fyzické osoby náležitě popsány též ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. V projednávaném případě odvolací soud akcentoval na rozdíl od soudu nalézacího, že spoluobviněný B. M. jednal nejen v rámci činnosti obviněné právnické osoby, ale i v jejím zájmu. Tento závěr však nemá oporu v provedeném dokazování, resp. je s provedenými důkazy ve zjevném rozporu. Tento rozpor by však sám o sobě nebránil závěru o trestní odpovědnosti obviněné právnické osoby s ohledem na vymezení jejích předpokladů v § 8 odst. 1 t. o. p. o. Orgány činné v trestním řízení se však nezabývaly otázkou, zda čin spoluobviněného B. M. nebyl spáchán na úkor obviněné právnické osoby, což by vylučovalo přičitatelnost jednání spoluobviněného obviněné právnické osobě. Na