3 Tdo 518/2016 — Nejvyšší soud

3 Tdo 518/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:29. 6. 2016 Spisová značka:3 Tdo 518/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.518.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Oprava rozhodnutí Řízení o odvolání Dotčené předpisy:§ 247 odst. 2 tr. ř. § 131 tr. ř. § 133 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:12. 9. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 518/2016-26 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání podaném obviněnou H. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 61 To 412/2014-2122, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 128/2012, takto: I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 61 To 412/2014-2122, a část řízení následující po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2014, č. j. 9 T 128/2012-2004, zrušují. II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněná H. Š. nebere do vazby. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2014, č. j. 9 T 128/2012-2004, byla obviněná H. Š. uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to a dále za sbíhající se zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku a dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, a trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, k bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 21. 12. 2009, jimiž byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 43 T 11/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 9 To 29/2014, byl obviněné podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Soud současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 43 T 11/2010, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 9 To 29/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody. Proti citovanému rozsudku podala odvolání ve prospěch obviněné její matka M. Š. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně o něm rozhodl usnesením ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 61 To 412/2014-2022, jímž je podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl. Tento postup odůvodnil skutečností, že obviněná po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, poučení o opravných prostředcích ze strany soudu a po poradě se svojí tehdejší obhájkyní JUDr. Lenkou Vislockou výslovně prohlásila, že se práva odvolání vzdává, a to i za osoby ze zákona oprávněné podat je v její prospěch. Odvolání M. Š. proto bylo posouzeno jako odvolání podané neoprávněnou osobou. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla následně obviněná H. Š. dovoláním. Z podnětu tohoto mimořádného opravného prostředku Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 283/2015, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu, podle § 265k odst. 2 věta druhá zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výrokem podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že obviněná se nebere do vazby. Nejvyšší soud ve zmíněném kasačním rozhodnutí odvolacímu soudu vytkl, že důsledně nezkoumal, zda byly skutečně splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání matky obviněné z formálních důvodů, předpokládaných v ustanovení § 253 odst. 1 tr. ř. Shledal totiž, že formulace obsažená v protokolu o hlavním líčení, kterou soud druhého stupně bez dalšího akceptoval a podle níž se obviněná po vysvětlení významu rozsudku a poučení o opravných prostředcích „vzdává práva na odvolání i za osoby oprávněné“, vzbuzuje pochybnosti o tom, k čemu ve skutečnosti její projev vůle, tlumočený navíc slovy tehdejší obhájkyně JUDr. Lenky Vislocké, vůbec směřoval; zvláště pokud se obviněná následným písemným podáním u soudu domáhala korekce tohoto vyjádření (viz č. l. 2016 spisu). Nejvyšší soud zároveň zdůraznil, že v řízení nebyl dodržen procesně bezchybný postup, jakým lze oprávněnou osobu uvedenou v ustanovení § 247 odst. 2 tr. ř. zbavit možnosti podat řádný opravný prostředek za osobu obviněného. Potud přisvědčil dovolatelce v poukazu na skutečnost, že osoby uvedené v § 247 odst. 2 větě první tr. ř., mezi něž patří mimo jiné i příbuzní obviněného v pokolení přímém, jsou osobami se samostatným odvolacím právem, odvolání tedy podávají svým jménem a mohou tak učinit bez ohledu na to, zda řádný opravný prostředek podal či nepodal sám obviněný. Ten může toliko výslovně prohlásit, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné k tomu oprávněné osoby (srov. též ustanovení § 129 odst. 2 tr. ř.). Jedině takovou pochybností nevzbuzující formou projevu vůle ze strany obviněného lze tyto osoby v jejich vlastním procesním oprávnění omezit. S ohledem na výše uvedené důvody Nejvyšší soud soudu druhého stupně uložil, aby v dalším řízení před rozhodnutím o odvolání matky obviněné nejprve řádně, všemi dostupnými prostředky zkoumal, zda ve věci skutečně byly splněny procesní podmínky pro zamítnutí podaného řádného opravného prostředku z formálních důvodů. Jeho úkolem bylo zjistit, zda obviněná byla v hlavním líčení dne 7. 10. 2014 nejprve poučena o přípustnosti a účincích odvolání proti odsuzujícímu rozsudku a zda se poté k jeho případnému využití srozumitelně vyjádřila nejen za svoji osobu, ale také stran osob uvedených § 247 odst. 2 tr. ř. Dále měl soud objasnit, zda tomuto vyjádření předcházela nějaká porada s obhájkyní. Při posuzování relevance projevu vůle obviněné „vzdát se práva odvolání nejen za svou osobu, ale i za osoby oprávněné podle § 247 odst. 2 tr. ř.“, měl vzít v úvahu i to, že obhájkyně JUDr. Vislocká vykonávala v daném trestním řízení svá obhajovací práva a povinnosti podle § 41 odst. 2 tr. ř. a vystupovala v zastoupení obviněné bez práva k úkonům proti její vůli. V návaznosti na tom měla být dále zodpovězena otázka, zda údajný projev obhájkyně v hlavním líčení v tom smyslu, že její klientka si nepřeje, aby osoby uvedené v § 247 odst. 2 tr. ř. podávaly v její prospěch odvolání, byl skutečně učiněn v souladu s vůlí obviněné. V řízení mělo být zjištěno i stanovisko obviněné k tomuto procesnímu úkonu. Nejvyšší soud závěrem upozornil, že pokud by se výše uvedené pokyny nepodařilo splnit, nebylo by možné odvolání její matky proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnout z důvodu, že bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou, a bylo by třeba je přezkoumat z dalších hledisek. Městský soud v Praze poté opětovně projednal odvolání M. Š. ve veřejném zasedání dne 25. 11. 2015 a rozhodl o něm usnesením pod č. j. 61 To 412/2014-2122, opětovně tak, že se podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítá. Rozsudek soudu prvního stupně tak dne 25. 11. 2016 nabyl znovu právní moci (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Rovněž proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná H. Š. dovolání, v němž uplatnila důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V jeho odůvodnění dovolatelka namítla, že odvolací soud i podruhé bez věcného projednání zamítl řádný opravný prostředek M. Š. s tím, že jej podala osoba k tomu neoprávněná, aniž by však splnil pokyny obsažené ve shora uvedeném zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu. Zejména se nevypořádal s otázkou, zda mezi skutečnou vůlí dovolatelky a projevem učiněným JUDr. Vislockou v závěru hlavního líčení před soudem prvního stupně nebyl rozpor. V dané souvislosti dovolatelka poznamenala, že již v průběhu trestního řízení žádala, aby tato obhájkyně byla její obhajoby zproštěna a byla