3 Tdo 530/2010

3 Tdo 530/2010-400

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2011 o dovoláních podaných obviněnými M. Š., V. B., Š. D., M. H., M. B., Ing. M. B., Ing. D. O., P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 4 To 9/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 4/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. D. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. B. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. D. O. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

obviněný M. Š. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za skutky ad I/1-68, II/59-60, VI/1-79, XI/1-7, XVI/1-16, XIX/1-5, XXII/1-7, 10, 14-15, 26-27, 29, XXIII/1-14 výroku,

obviněný V. B. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. za skutky ad V/10, 15, VIII/1-2, XVII/1 výroku,

obviněný Š. D. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. za skutky XXII/1-41 výroku,

obviněný M. H. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. za skutky ad XV/7-8, 11-14, 17-18, 21-22, XXIV/10-15, 18 výroku,

obviněný M. B. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. za skutky ad I/1-68; VI/12-14, 63, XVI/1-3, 12-13, XXII/14, XXIII/11-13 výroku,

obviněný Ing. M. B. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. za skutky ad I/1-68; II/3-10, 13-31, 33, 35, 37-41, 50-58, 61-65, 68-69, 73-75, III/1-23, IV/1-16, 19-21, 32, 34, 38, 40, V/1-41, VI/1-79, VIII/1-2, X/1-2, XI/1-7, XII/1-11, XIII/5-9, XIV/1-4, XV/1-24, XVI/1-16, XVII/1, XX/1-8, XXI/1-3, XXII/1-41, XXIII/1-14, XXIV/4-18 výroku,

obviněný Ing. D. O. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. za všechny skutky výroku,

obviněný P. K. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (za skutky ad I/1-68; II/1-5, 11-15, 27-29, 32-37, 42-47, 50-51, 59-60, IV/30-31, VI/1-3, 6-27, 29, 34-40, 47, 49, 51-60, 63-66, 70-74, XI/1-7, XVI/1-16, XXII/1-7, 10-21, 24-25, 29, XXIII/1-14 výroku),

jichž se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že (dovolatelé jsou ve výroku rozsudku pro přehlednost označeni tučným písmem):

„v době od 26. 2. 1999 do 13. 10. 1999 v D. B., okr. V. a jinde, všichni vedeni snahou podílet se na nelegálně získaných finančních prostředcích vylákaných ze společnosti CORFINA TRADE s.r.o. P., S., poté, co obžalovaní R. J. a Ing. D. O. jako členové sdružení D. R. C., D. B., na základě smlouvy o spolupráci ze dne 27. 1. 1999, včetně dodatku k této smlouvě ze dne 26. 3. 1999, uzavřenými mezi společností CORFINA TRADE s.r.o. P. a sdružením D.R. C., D. B. a plné moci ze dne 27. 1. 1999 byli oprávněni uzavírat leasingové smlouvy, případně kupní smlouvy s jednotlivými zájemci, v nichž CORFINA TRADE s.r.o. vystupovala jako pronajímatel či prodávající, a obžalovaný Ing. M. B. od 9. 4. 1999 na základě zmocnění k podpisu leasingových smluv za sdružení D.R. C. D. B. jménem spol. CORFINA TRADE s.r.o. P., uzavírali fingované leasingové smlouvy či kupní smlouvy na splátkový prodej s jednotlivými leasingovými nájemci a kupujícími, přičemž obžalovaní M. B., V. D., R. G., B. H., T. J., J. K., E. K., P. K., J. K., M. M., V. M., A. M., J. N., M. P., V. P., L. R., F. S., M. Š. a D. T. vystupovali jako dodavatelé předmětu leasingu či předmětu koupě, případně rovněž i jako leasingoví nájemci, nebo zprostředkovatelé při uzavírání shora zmíněných smluv, obžalovaní V. B., Š. D., O. F., M. H., P. K., A. F., R. N., P. S. a J. Š. získávali zájemce k uzavření leasingových či kupních smluv, uzavření těchto smluv zprostředkovávali, opatřovali potřebné doklady, předkládali smlouvy zájemcům k podpisu či sami jako leasingoví nájemci smlouvy uzavřeli, byť fakticky ve smlouvách uvedené předměty leasingu nebyly dodány a ani nemohly být dodány, když neexistovaly, akontace nebyly placeny, v potvrzení o zaměstnání a výši příjmů jednotlivých zájemců o uzavření předmětných smluv byly uvedeny záměrně nepravdivé údaje, potvrzující jejich solventnost a existenci zaměstnání, případně obžalovaní v některých případech bez vědomí leasingových nájemců či kupujících použili osobní údaje z jejich odcizených osobních dokladů, přičemž obžalovaní R. J. a Ing. D. O. tato podvodná jednání zastřešovali tím způsobem, že je promýšleli, plánovali, koordinovali, zprostředkovávali kontakt se spol. CORFINA TRADE s.r.o., sami nebo prostřednictvím dalších osob shromažd'ovali potřebné doklady, zajišťovali dodavatele a zájemce o leasing, vedli příslušnou administrativu, uzavírali smlouvy, obžalovaný Ing. M. B. ověřoval potřebné doklady, počítačově zpracovával podklady, tvoříci nezbytnou dokumentaci sjednaných smluv, uzavíral smlouvy, ač s ohledem na své postavení a informace, které měl k dispozici, si musel být vědom toho, že se podílí na popsaném podvodném jednání, a i ostatní obžalovaní, vyjma obžalovaných T. J., J. K., P. K., A. M., R. N., M. P., F. S. a P. S. vědomě akceptovali skutečnost, že jsou součástí alespoň dílčího úseku rozsáhlé, déledobé, předem naplánované a promyšlené shora popsané trestné činnosti, která je páchána sériovým způsobem za účasti více osob, skládá se z řady na sebe navazujících kroků, jako je zejména obstarávání zájemce o fingovaný leasing či koupi, opatření dokladů, mnohdy nepravdivých, sepsání smlouvy, ač její předmět neexistuje, předložení materiálů spol. CORFINA TRADE s.r.o. za účelem docílení platby touto společností k její škodě, rozdělení zisku, případně dalších úkonů,

takže v důsledku tohoto počínání na základě uzavřených leasingových a kupních smluv, předložených faktur, fingovaných dodacích listů a dalších dokladů byly spol. CORFINA TRADE s.r.o. P. vyplaceny finanční prostředky, které obžalovaní použili pro svou potřebu a potřebu dalších zainteresovaných osob, kdy takto došlo k uzavření následujících smluv:

XVIII.

Obžalovaný Ing. D. O. (jako dodavatel):

XXIII.

Obžalovaní L. R. (jako dodavatel), Ing. D. O., Ing. M. B., R. J., P. K., M. Š., A. F., nyní S., M. B. (v bodech č. 11-13), O. F. (v bodě č. 14):

Za výše uvedenou trestnou činnost byli obvinění a to:

obviněný M. Š. podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou;

obviněný V. B. podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let;

obviněný Š. D. podle § 204 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 7. 2004, sp. zn. 2 T 101/2004, který nabyl právní moci dne 24. 8. 2004, a z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 2 T 12/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 2 To 935/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu;

obviněný M. H. podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. ve spojení § 58 odst. 1 tr. zák., § 60a odst. 2 podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let;

obviněný M. B. podle § 250 odst. 4 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2, písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 3. 2000, sp. zn. 2 T 196/99 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 6 To 247/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu;

obviněný Ing. M. B. podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou;

obviněný Ing. D. O. podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou;

obviněný P. K. podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných:

- R. J.

- M. B.

- V. D.

- O. F.

- R. G.

- B. H.

- T. J.

- J. K.

- E. K.

- P. K.

- A. F.

- J. K.

- M. M.

- V. M.

- A. M.

- R. N.

- J. N.

- M. P.

- V. P.

- L. R.

- F. S.

- P. S.

- J. Š.

- D. T.

Současně byli Ing. M. P., R. M., a obvinění R. J., Ing. M. B. a Ing. D. O. zproštěni obžaloby pro skutky blíže popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť tyto skutky nejsou trestnými činy. Obviněný V. B., M. B., O. F., P. K., A. F. (nyní S.), J. K., M. P., L. R. a J. Š. pak byli zproštěni pro skutky blíže popsané v rozsudku soudu prvního stupně podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená spol. CORFINA TRADE s.r.o. se sídlem P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni dovolatelé, další obvinění a státní zástupce. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 4 To 9/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného J. N. částečně zrušil napadený rozsudek. Konkrétně zrušil rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce v odsuzující části ve výroku o trestu ve vztahu k obviněnému V. P., z podnětu odvolání obviněného J. N. v odsuzující části, ve výroku o trestu ve vztahu k tomuto obžalovanému, z podnětu odvolání státního zástupce ve zprošťující části, a to ve vztahu k obviněnému R. J. pro skutky popsané pod body XIII/1-3 obžaloby, ve vztahu k obviněnému Ing. M. B. i pro skutky popsané pod body XIII/1-3 a II/11,12 obžaloby, ve vztahu k obviněnému Ing. D. O. pro skutky popsané pod body XIII/1-3 obžaloby a ve vztahu k obviněné A. F., nyní S., pro skutky popsané pod body I/42 a XXIII/7 obžaloby. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zprošťující části vrácena soudu prvého stupně. U obviněných V. P. a J. N. odvolací soud podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl. Ve zbývajících výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Ostatní odvolání byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Obviněný M. Š. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Domnívá se, že v rozsudku chybí konkrétní usvědčení jeho osoby ze spáchání jakéhokoli protiprávního jednání. Má za to, že z výpovědi ostatních spoluobviněných (Ing. M. B., Ing. D. O. a dalších) a většiny svědků vyplývá, že jej neznají a nikdy s ním nejednali. Připustil, že pouze zlomek svědků uvedl, že jej zná, ti ovšem nebyli schopni specifikovat jeho úlohu v souvislosti s leasingovými operacemi.

Proto je přesvědčen, že v jeho případě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu jak po objektivní stránce, tak i po subjektivní stránce. Uvedl, že neměl v úmyslu uvést někoho v omyl a způsobit mu škodu.

V petitu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího, tak i soudu prvého stupně. Dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.

Ve lhůtě k podání dovolání obviněný Š. své dovolání prostřednictvím obhájce doplnil. Namítl, že byl stíhán pro skutky, které se měly udát v roce 1999 a s výsledky vyšetřování byl seznámen v roce 2004. Obviněný je přesvědčen, že tím došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, konkrétně práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu k této problematice a vyzdvihl názor Ústavního soudu na prostředky, kterými lze napravit nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání (od snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby, upuštění od potrestání až po zastavení trestního stíhání). Dovolatel citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001.

V doplnění opět zdůraznil, že je přesvědčen, že soudy neprokázaly jeho vinu. Pozastavuje se nad tím, že žádný ze soudů se nezabýval majetkovým prospěchem, který mohli z trestné činnosti získat, resp. soudy neprokázaly, že by obviněný obdržel „odměnu“ z vyplaceného plnění leasingové společnosti.

V petitu doplněného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu, aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. Rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.

Obviněný již podané a doplněné dovolání doplnil přípisem ze dne 29. 12. 2010, kdy pouze konstatoval, že mu měl být ukládán souhrnný trest bez rozvedení závěrů, které ho k tomu vedou a opětovně zopakoval již dříve zmiňované námitky.

Obviněný V. B. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů nebyla řádně odůvodněna dle § 125 odst. 1 tr. ř., neboť z nich není patrno, jak se soudy vypořádaly s jeho obhajobou a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 464/99, I. ÚS 455/05, které uvádí, že zvláště v situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné klást zvýšené požadavky na závěry o tom, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá zjištění opřel a jakými úvahami se řídil. Má za to, že soud prvého stupně se tímto neřídil a u každého skutku, který je mu kladen za vinu, se nevypořádal se všemi výpověďmi a neuvedl, o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Dále je přesvědčen, že každému zákonnému znaku trestného činu neodpovídá konkrétní skutková okolnost.

Podle dovolatele bylo jeho jednání nesprávně kvalifikováno jako jeden pokračující trestný čin. Upozorňuje, že ke splnění znaků pokračování v trestné činnosti v jeho případě chybí jak časová, tak subjektivní souvislost. Domnívá se, že v jeho případě byla časová souvislost přerušena, když mezi skutky pod body V/10,15, XVII/1 a skutky ad VIII/1,2 existuje časová prodleva více jak dva měsíce. Absenci subjektivní souvislosti spatřuje v tom, že vědomě neakceptoval to, že je součástí alespoň dílčího úseku rozsáhlé, dlouhodobé, předem naplánované, promyšlené trestné činnosti, která je páchána sériovým způsobem, za účasti dalších osob.

Dále namítá, že v právní větě chybí znak, že opatřil sobě nebo jinému značný prospěch. Není také zřejmé, v čem soud značný prospěch shledal.

V petitu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak soudu nalézacího a aby věc přikázal soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný Š. D. podal dovolání opřené o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.

Poukázal na to, že výrok o jeho vině soud opřel především o výpověď spoluobviněného V. P. z přípravného řízení a z hlavního líčení. Výpověď učiněná dne 22. 1. 2003 v přípravném řízení byla podle něj uskutečněna v rozporu s trestním řádem, když se konala bez přítomnosti obhájců. Má za to, že spoluobviněný P. se od své výpovědi učiněné dne 22. 1. 2003 nemohl odchýlit s ohledem na hrozbu trestního stíhání pro křivou výpověď či křivé obvinění. Je přesvědčen, že rozhodující důkaz o jeho vině je vůči němu nepoužitelný, neboť neproběhl řádný výslech spoluobviněného V. P. Pokud se spoluobviněný P. odvolával na výpověď ze dne 22. 1. 2003 a případně ji pouze doplnil, pak nelze na tomto důkazu pořízeném v rozporu s trestním řádem stavět jeho vinu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že proti jeho osobě neexistuje žádný jiný důkaz (kromě výpovědi spoluobviněného P.), který by jej usvědčoval. Upozornil také na skutečnost, že spoluobviněný P. u veřejného zasedání uvedl, že obviněný D. nemá s jeho trestnou činností nic společného. Je přesvědčen, že ani z předešlých výpovědí spoluobviněného P. nelze dovodit, že on spáchal trestný čin dle § 250 odst. 3 tr. zák. Podle dovolatele měly soudy výši způsobené škody snížit u jednání v bodě XXIII., kdy obviněný P. hovořil také o činnosti blíže neurčitých mladíků, kteří mu měli nosit k podpisu listiny jako faktury a dodací listy (výpověď obviněného P. ze dne 22. 1. 2003, 21. 10. 2003 a další), přičemž soudy jednání těchto mladíků nehodnotily z pohledu, zda se nejednalo o souběžná pachatelství.

V petitu obviněný D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu, aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Obviněný M. H. podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Namítl, že v rozsudku soudu prvního stupně, resp. v tzv. skutkové větě, chybí popis skutkových okolností takovým způsobem, aby z nich byla patrna subjektivní stránka trestného činu, tedy zaviněné jednání obviněného. Ve skutkové větě není uvedeno, že by o neexistenci předmětu nájmu věděl, příp. že by vyplňoval či zajišťoval nepravdivé potvrzení o zaměstnání nebo cokoli jiného, co by podporovalo závěr, že věděl o protiprávnosti celého jednání. Má za to, že tyto skutečnosti ve vztahu k jeho osobě nebyly zjištěny, tedy ani prokázány. Je přesvědčen, že chybí důkaz, který by prokazoval jeho subjektivní stránku v tom, že věděl, že se jedná o fiktivní leasing. Namítl, že vrchní soud (na str. 157-158 rozsudku) jej nezařadil do žádného tzv. stupně této struktury. Konstatoval, že nefiguruje na žádném listinném důkazu. Domnívá se, že z provedených důkazů je nutno dospět k závěru, že předmětný skutek není trestným činem pro nenaplnění subjektivní stránky.

S ohledem na výše uvedené dovolatel v petitu navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a sám postupem podle § 265m tr. ř. rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby z důvodu dle § 226 písm. b) tr. ř.

Obviněný M. B. podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Uvedl, že se trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným, nedopustil. Oba soudy nesprávně posoudily znalecký posudek znalce Mgr. Radima Mončky ohledně pravosti jeho podpisu. Znalec nedospěl k jednoznačnému závěru, že se jedná o podpis obviněného B. z důvodu nekvalitního materiálu, jenž zkoumal (znalec neměl k dispozici originály listin), což ovšem nelze přičíst k jeho tíži. Je přesvědčen, že z tohoto důvodu jej nelze uznat vinným v celém rozsahu, neboť nalézacím soudem nebyl náležitě zjištěn skutkový stav. Má za to, že zde existuje extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a jeho právním hodnocením a dovolatel měl být v případech, u kterých byla pravost podpisu zkoumána, zproštěn obžaloby.

Namítl, že odvolací soud nepřihlížel k odvolacím námitkám. Také brojí proti vyhodnocení jeho jednání jakožto člena organizované skupiny, když on sám žádnou činnost neplánoval, nekoordinoval, neobstarával zájemce.

Zdůraznil, že jako jediný částečně svou činnost doznal, od samého počátku spolupracoval jak s policií, tak se soudem, přičemž k tomuto podle něj mělo být přihlédnuto jako k polehčujícím okolnostem při ukládání trestu.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc, aby přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně, aby sám Nejvyšší soud ve věci rozhodl rozsudkem. Současně požádal, aby předseda senátu podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na odložení nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

Obviněný Ing. M. B. podal dovolání opřené o § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Namítá vyhodnocení subjektivní stránky soudem u trestného činu podle § 250 odst. 4 tr. zák. jako úmyslu přímého (str. 471 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Podotkl, že zájemci o leasing neměli hotovost, proto si zboží kupovali na splátky, a nebylo jeho povinností zkoumat jejich majetkové poměry. Dle jeho názoru nemohl poznat, že se jedná o podvod, neboť smlouvy mu byly zasílány již vyplněné, podepsané, s kopiemi osobních dokladů. Tyto údaje neověřoval, ani to nebylo v jeho možnostech. Dále konstatoval, že si nikdo nestěžoval na nepřevzetí předmětu leasingu.

Má za to, že jej neusvědčuje ani výpověď obviněného D. T., se kterým byl spoluobžalován v 10 skutcích, neboť ten jej nejmenoval mezi těmi, kteří o podvodném jednání měli vědět. Rovněž se domnívá, že z výpovědi obviněného D. T. vyplývají důvodné pochybnosti o tom, zda jednal jako člen organizované skupiny. K ukládání trestu uvedl, že podle něj soud postupoval chybně, pokud pouze sečetl údajné ceny fiktivních leasingů.

Opět vyjádřil nesouhlas s názorem soudu, že trestnou činnost měl spáchat v úmyslu přímém dle § 4 písm. a) tr. zák. Upozornil na fakt, že v mnoha případech, které jsou mu kladeny za vinu, se s klienty ani nesetkal. Nechápe, proč soud označil za fiktivní i ty leasingy, u kterých nájemce zaplatil akontaci a první splátku. Podotkl, že odvolací soud zamítl provést důkazní návrh, který by objasnil dovolatelovu věrohodnost.

Dále tvrdí, že se neobohatil a vědomě se nedopustil protiprávního jednání. Vyvrací možnost dělení „hlavní kořisti“ mezi fiktivní dodavatele a organizátory, když v leasingové smlouvě nebyla pro něj stanovena žádná odměna. Upozornil na skutečnost, že poškozená společnost nikdy neuplatnila náhradu škody ve výši 35 mil. Kč. Podle něj se soudy nevyrovnaly s ust. § 88 odst. 1 tr. zák., tedy s problematikou materiální stránky trestného činu, stejně tak nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Má také za to, že soudy nepostupovaly podle § 2 odst. 5, 6 tr. zák., když odsuzující rozsudek v jeho případě nebyl založen na přesně zjištěných a úplných faktech.

V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný Ing. D. O. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podal proto, jelikož bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).

Předně namítl, že jednání, kterého se měl dopustit, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Je přesvědčen, že popis objektivní stránky trestného činu ponechal nalézací soud pouze v abstraktní povaze, aniž by konkrétně vysvětlil, jakým způsobem měl plánovat podvodné jednání apod. Z takto neurčitého popisu nevyplývá, že by se měl dopustit jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Namítl, že ve skutkové větě není uvedeno, že by svým jednáním někoho uvedl v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti či že by měl způsobit škodu na cizím majetku. Domnívá se, že pokud mají soudy za to, že trestnou činnost „zastřešoval“, pak by mělo být patrno vůči komu měl podvodné jednání krýt.

Dále nesouhlasí s právním názorem soudu ohledně toho, že ke spáchání trestného činu došlo již vylákáním finančních prostředků na jeho účet. Soudy splátky leasingu, ke kterým u některých útoků došlo, považovaly jen za náhradu škody poškozené společnosti. Posouzení splátek při hodnocení trestného činu považuje za podstatné především z hlediska subjektivní stránky. Domnívá se, že splátky, které uhradili leasingoví nájemci, vylučují jejich úmysl nevrátit leasingové společnosti splátky leasingu, z čehož dovozuje, že pokud neexistoval podvodný úmysl na straně leasingových nájemců, nemohl být ani na straně obviněného.

Dále konstatoval, že pokud např. leasingový nájemce jednal v úmyslu uvést v omyl poškozeného tím, že s ním uzavře leasingovou smlouvu, ale ve skutečnosti je veden úmyslem získat půjčku, která by mu jinak poskytnuta nebyla, nemohl by podle dovolatele spáchat trestný čin podvodu, pokud by při uzavírání smlouvy nebyl veden úmyslem půjčku nevrátit, tj. pokud chtěl dohodnuté splátky hradit, neboť jeho úmysl pak nesměřoval ke vzniku škody. Proto má za to, že aby se dalo hovořit o úmyslu, musel by si být vědom o počátečním úmyslu nájemce neplatit splátky, což soudy netvrdí. Z tohoto dovozuje, že nenaplnil ani subjektivní stránku trestného činu, pro který byl odsouzen.

Dovolatel uvedl, že si je vědom limitů dovolacího řízení, ovšem má za to, že v řízení došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry a mezi právním hodnocením. Podivuje se nad tím, že se soudy nijak nevypořádaly s tvrzeními obhajoby o tom, že sám obviněný na některé nesrovnalosti u některých leasingových smluv poškozenou společnost upozornil, což má podle něj bezpochyby vliv na posuzování případného úmyslu. Podotkl, že soudy se dále nevypořádaly s důkazy předloženými obviněným R. J., které mohly mít vliv také na posuzování jeho viny.

Domnívá se, že soudy k této věci přistupovaly paušálně, kdy odvolací soud se nevyjádřil ke všem jeho námitkám, což u něj budí dojem snahy o rychlé vyřízení věci.

Namítl dále, že nalézací soud při ukládání trestu nepřihlédl k době, která uplynula od vytýkaného jednání, s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení, když vytýkaného jednání se měl obviněný dopustit v období od 26. 2. 1999 – 13. 10. 1999, přičemž odsuzující rozsudek nabyl právní moci po více než devíti letech. Má za to, že soudy měly nepřiměřenou délku řízení zohlednit při ukládání trestu, a tím by alespoň částečně zohlednily toto pochybení. Domnívá se také, že mu byl uložen trest v rozporu s účelem trestu dle § 23 tr. zák. (srov. sp. zn. I. ÚS 554/04 zabývající se obdobným), pokud byl po více než devíti letech řízení uložen nepodmíněný devítiletý trest odnětí svobody. Připomněl, že trestní zákoník z. č. 40/2009 Sb. upravuje pro tento trestný čin trestní sazbu mírnější od pěti až do deseti let (oproti pěti až dvanácti lety v tr. zák.).

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok V. a VI. napadeného rozsudku odvolacího soudu, stejně tak rozsudek soudu prvého stupně a tomuto soudu, aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný P. K. podal dovolání opřené o ust. § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť má za to, že právním posouzení bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvého stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g).

Konkrétně namítl, že výrok rozsudku soudu prvého stupně nenaplňuje, s přihlédnutím k provedeným důkazům, skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., a to jak po subjektivní, tak po objektivní stránce. Proto je přesvědčen, že skutek nemůže být trestným činem.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a stejně tak rozsudek soudu nalézacího a věc, aby byla vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila k podaným dovoláním všech osmi dovolatelů. Úvodem konstatovala, že všichni dovolatelé opřeli svá dovolání o námitku nesprávného právního posouzení skutku, uplatněnou v návaznosti na použitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popř. v kombinaci se souvisejícím dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) alternativa druhá tr. ř.

Kromě toho obviněný D. uplatnil námitku dle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. týkající se toho, že prvotní výpověď spoluobviněného P. ze dne 22. 1. 2003 byla realizována za stavu, kdy dovolatel neměl ustanoveného obhájce a proto k ní nelze podle jeho názoru přihlížet. Byť vznesená námitka naplňuje deklarovaný dovolací důvod, není podle nejvyšší státní zástupkyně opodstatněná. Konstatovala, že u dovolatele Š. D. nastal důvod nutné obhajoby až po provedení jím namítaného výslechu spoluobviněného V. P. ze dne 22. 1. 2003, neboť dovolatelovo trestní stíhání pro trestný čin podvodu s právní kvalifikací podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. a odůvodňující podmínky jeho nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. bylo zahájeno usnesením až dne 27. 1. 2003. Proto je přesvědčena, že za daného stavu věci měla usvědčující výpověď spoluobviněného V. P. (viz č. l. 182 shora rozsudku KS Ostrava) povahu neodkladného úkonu a tedy nepřítomnost obhájce obviněného D. při jeho provádění nemohla mít za následek nepoužitelnost tohoto procesního úkonu jako důkazu před soudem (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 To 29/2002).

Další uplatněný dovolací důvod, byť výslovně v dovolání neuvedený obviněnými Š. D. a M. Š. byl dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť tvrzení dovolatele M. Š. o tom, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle ust. § 11 odst. 1 tr. ř. nepřípustné, mělo být správně uplatněno pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nicméně má za to, že jeho výtka, směřující k závěru o nepřípustnosti jeho trestního stíhání, nemůže zakládat důvod pro ukončení jeho trestního řízení jím navrženým postupem, opírajícím se o podmínku zastavení trestního stíhání uvedenou v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod podle nejvyšší státní zástupkyně jednoznačně nestanoví nepřiměřenou délku řízení jako důvod pro zastavení trestního stíhání. Co se týče dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 1/2002, pak k tomu uvedla, že došlo k překonání původně zastávaného právního názoru o možnosti použití analogie ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. – ve znění právní úpravy do 31. 12. 2001 podle § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. - u případů pod toto procesní ustanovení výslovně nespadajících. Proto dovolatelův závěr o nepřípustnosti trestního stíhání neakceptovala.

Podle nejvyšší státní zástupkyně obviněný M. Š. dále v dovolání, stejně tak v doplněné části, obecně formuloval hmotně právní námitku, tu však podložil pouze skutkovou argumentací. Má za to, že dovolatel své námitky podložil na vlastním vyhodnocení provedeného dokazování, tedy nekvalifikovaným způsobem,