3 Tdo 560/2022 — Nejvyšší soud

3 Tdo 560/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:24. 8. 2022 Spisová značka:3 Tdo 560/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.560.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ublížení na zdraví Zneužití pravomoci úřední osoby Dotčené předpisy:§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku § 146 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 12. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 560/2022-1036 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných J. N., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a M. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 6 To 316/2021, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 125/2018, takto: I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 6 To 316/2021-1019, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 5. 2021, č. j. 3 T 125/2018-986. II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Litoměřicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 3 T 125/2018, byla trestní věc obviněných J. N. a M. H. pro skutek, v němž bylo státním zástupcem spatřován jednak zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), jednak v případě obviněného M. H. též přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se tito obvinění měli dopustit tím, že dne 19. 2. 2018 v době kolem 9:51 hodin jako příslušníci Vězeňské služby České republiky při výkonu služby ve Vazební věznici XY v ulici XY v XY odváděli po ošetření na zdravotní oddělení ve 3. patře na celu číslo 128 v 1. patře A. A. B., narozeného XY, ke dni 19. 2. 2018 v předávací vazbě, který byl ošetřen z důvodu předchozího fyzického napadení příslušníka Vězeňské služby České republiky F. M., při kterém byly proti B. ze strany příslušníků Vězeňské služby České republiky použity donucovací prostředky, kdy po nástupu do kabiny výtahu ve 3. patře poté, co B. začal kopat a bouchat do stěn a snažil se rozhýbat výtah a nepřestal v tomto jednání ani přes opakované výzvy obžalovaných, použili proti němu obžalovaní donucovací prostředky spočívající v hmatech a chvatech, povalili B. na zem a obžalovaný H. ho udeřil nejméně dvanácti ranami gumovým obuškem do horní části těla, čímž B. způsobili početná povrchová poranění a podkožní krevní výrony hlavy, obou horních končetin, na nichž měl v době napadení pouta, pravé boční a zadní strany trupu a poranění levé dolní končetiny a pohmoždění pravého kolenního kloubu provázené zakrvácením do kloubu, přičemž uvedená poranění si vyžádala lékařské ošetření v nemocnici a následně se projevovala bolestivostí, zejména pohmoždění pravého kolena, s nutností nejméně dva týdny používat berle a ortézu podle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), postoupena řediteli Vazební věznice XY, neboť skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako kázeňský přestupek podle § 50 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů“). 2. Proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 3 T 125/2018, podal v neprospěch obou obviněných stížnost státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. 3. O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 6 To 316/2021, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. 4. Jednalo se již o druhé rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem v této trestní věci, když napoprvé usnesením ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 6 To 67/2020, zrušil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 3 T 125/2018, kterým byli oba obvinění podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro výše popsaný skutek, a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 6 To 316/2021, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obou obviněných dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř., neboť podle něj bylo napadeným usnesením rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto předcházející rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. 6. Nejvyšší státní zástupce úvodem svého dovolání připomněl, že podle závěrů soudů nižších stupňů nebylo (oproti podané obžalobě) bez důvodných pochybností prokázáno, že by obvinění jednali s úmyslem potrestat poškozeného za jeho předchozí napadení dozorce F. M. V tomto směru totiž nebyla vyvrácena jejich obhajoba, že donucovací prostředky vůči poškozenému použili z toho důvodu, že se choval nevhodně v prostoru výtahu, kde kopal a bouchal do jeho bočních stěn a tímto způsobem se jej snažil rozhýbat. Výchozí úvahu obviněných, že za této situace použijí donucovací prostředky, proto soudy hodnotily jako správnou. Obvinění totiž zpočátku postupovali v souladu s § 17 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Vězeňské službě a justiční stráži“), neboť nastaly tam uvedené okolnosti a byli tak k použití zákonných donucovacích prostředků oprávněni. Jako odpovídající soudy vyhodnotily rovněž následující počínání obviněných, pokud poškozeného pomocí hmatů a chvatů ve smyslu § 17 odst. 2 písm. a) zákona o Vězeňské službě a justiční stráži povalili na zem. Stížnostní soud proto jednání obviněný rozdělil do dvou fází. Na první, kdy byly donucovací prostředky použity oprávněným a přiměřeným způsobem v bezprostřední reakci na ohrožující chování poškozeného, a na druhou, kdy byl poškozený „zcela zjevně omezen na svých aktivitách, a v tomto momentě lze mít za to, že další použití donucovacích prostředků v situaci, kdy byl poškozený na podlaze výtahu spoután, tak v této fázi již zcela zjevně došlo k překročení pravomocí obou obviněných jako příslušníků vězeňské služby a tento zákrok nebyl nevyhnutelně nutný, a to zejména v případě použití gumového obušku a počtu ran, které byly zejména ze strany obviněného H. vůči poškozenému vedeny“. Stížnostní soud takové vybočení ze zákonných mezí použití donucovacích prostředků označil za překročení kompetencí se zvlášť škodlivým následkem, případně spočívající v závažném porušení jejich povinností, kdy k řešení těchto situací je povolán služební funkcionář příslušné věznice, a to na základě řízení o kázeňském přestupku. Zároveň však stížnostní soud zdůraznil, že hranice mezi trestným činem a kázeňským přestupkem je velmi tenká a je třeba citlivě posuzovat veškeré okolnosti nejen samotného zákroku, ale i situaci, která mu předcházela. Zdůraznil přitom, že zákrok obviněných směřoval proti poškozenému, který byl považován za nebezpečného vězně, neboť již v minulosti fyzicky napadl jiného příslušníka Vězeňské služby, za což byl nepravomocně odsouzen. Zároveň se měl dalšího závadného jednání dopustit i vůči dalšímu příslušníkovi Vězeňské služby M., pro což bylo následně jeho trestní stíhání zastaveno z důvodu neúčelnosti. Stížnostní soud poukázal také na krátkost vlastního zákroku, který se odehrál řádově v několika vteřinách, přičemž svou roli v něm na straně obviněných sehrály emoce. Zdůraznil dále jinak příkladný výkon služební činnosti obou obviněných, kteří nebyli doposud kázeňsky trestáni, naopak byli mnohokrát kázeňsky odměněni, a dospěl tak k závěru, že zákrok obviněných představoval mimořádný exces, což snižuje celkový stupeň společenské škodlivosti z režimu trestněprávní roviny na rovinu kázeňského provinění. Stížnostní soud se přitom neztotožnil s poukazem státního zástupce Krajského státního zastupitels