3 Tdo 590/2019 — Nejvyšší soud

3 Tdo 590/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:27. 6. 2019 Spisová značka:3 Tdo 590/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.590.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Krádež Dotčené předpisy:§ 205 odst. 1,3 tr. zákoníku § 1397 odst. 1 předpisu č. 89/2012Sb. § 31 odst. 9,10 předpisu č. 13/1997Sb. § 12 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 10. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 590/2019-172 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2019 o dovolání obviněného T. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 To 1/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 102/2018, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného T. F. odmítá. Odůvodnění: I. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 2 T 102/2018, byl obviněný T. F. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěný den v době mezi 31. 8. 2017 až 30. 9. 2017 a následně v přesně nezjištěný den v době mezi 4. 11. 2017 až 11. 11. 2017 v k.ú. obce XY, u silnice č. 1/3 (E55), okres Benešov, bez informování vlastníka nechal postupně svévolně odstranit dva reklamní billboardy s kovovým rámem o rozměru 510 cm x 240 cm na vlastních stojkách s plachtami o velikosti 510 cm x 70 cm, umístěné na základě smlouvy o pronájmu na jím vlastněném volně přístupném neoploceném pozemku parcelního čísla XY, a způsobil tak jejich vlastníku společnosti E., se sídlem XY, XY, IČ XY, škodu v celkové výši 110.000 Kč. Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb po 500 Kč, tj. 75.000 Kč (sedmdesát pět tisíc korun). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 150 (jedno sto padesát) dní. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti E., se sídlem XY, XY, IČ XY, částku ve výši 110.000 Kč. Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 2 T 102/2018, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 To 1/2019, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 To 1/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 146–151), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný namítl, že jednání popsané v napadených rozhodnutích nelze kvalifikovat jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť zde absentuje úmysl přisvojit si reklamní zařízení a nakládat s nimi, jako by náležela výhradně jemu, resp. vyloučit vlastníka z dispozice s nimi. V rámci řízení popsal své pohnutky a motivaci k odstranění billboardů, a přestože jeho jednání bylo protiprávní a svévolné, nebylo trestné. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že došlo k nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, jelikož svépomocným jednáním v rámci civilněprávní roviny zapříčinil vznik nároku poškozené společnosti domáhat se vydání věci cestou soudní, případně domáhat se náhrady majetkové újmy. Je nesporné, že zákonnou povinností vlastníků reklamních zařízení bylo uvést situaci ohledně umístění každého takového zařízení do souladu s právními předpisy již od 1. 9. 2017, v rozporu s tvrzením jednatele poškozeného měl takto činit automaticky, bez výzvy správního orgánu, což však společnost E. (nyní T. c.), zastoupena jednatelem A. F., neučinila, a zřejmě by tak neučinila ani na výzvu správního orgánu. Pokud nechal reklamní zařízení odstranit, byl veden snahou dostát svým zákonným povinnostem, a posléze povinnostem uloženým výzvou správního orgánu, kdy ze samotné výzvy vyplývá, že již od 1. 9. 2017 byl vlastník reklamního zařízení v prodlení s plněním svých povinností, v důsledku čehož obviněný subjektivně vnímal hrozbu výrazných finančních sankcí a jak sám popsal, rozhodl se dostát zákonným povinnostem sám. Obviněný uvedl, že se závěry odvolacího soud nelze souhlasit, jelikož odvolací soud věc neposuzoval hlediskem běžného občana. Nadále je tudíž nutné svépomoc z jeho strany považovat za protiprávní jednání zakládající civilněprávní odpovědnost, kdy poškozený měl možnost se v civilním soudním řízení domáhat svého oprávněného nároku. Obviněný se rovněž neztotožňuje s tvrzením soudů, že neplnění povinností ze strany poškozené společnosti není prakticky pro posouzení jeho jednání rozhodné. Správným posouzením této skutečnosti lze dospět k závěru, že jeho jednání bylo reakcí na jednání poškozené společnosti, které sice řešil neoprávněnou svépomocí, nikoliv však v úmyslu věci si přisvojit. Poškozená společnost po dlouhou dobu neplnila své závazky a neplatila mu nájemné, kdy i tato skutečnost ovlivnila jeho rozhodnutí o odstranění billboardu. Obviněný rozporuje i výpověď jednatele poškozené společnosti pana F., který si podle jeho slov protiřečí a jeho výpověď je nevěrohodná. Má za to, že se jedná o civilněprávní spor, kdy podle názoru soudu je jednání trestné proto, že obviněný nesplnil v rámci institutu zadržovacího práva svou povinnost o zadržení věci dlužníka informovat podle § 1397 odst. 1 občanského zákoníku. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 T 1/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 2 T 102/2018, a podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 6. 2019, sp. zn. 1 NZO 590/2019. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že nedůsledný postoj dovolatele k požadavkům ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. je důvodem, pro který se lze k jeho dovolání vyjádřit jen s jistou dávkou tolerance v uvedeném směru. V rámci namítaného zpochybnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, uvedla, že podle opatřených skutkových zjištění, které obviněný nejenže nerozporoval, ale přímo doznal, nechal odstraněné reklamní tabule odvézt „k nim“ do skladu a tudíž že je tak získal do své trvalé dispozice. Tím současně vyloučil jejich vlastníka z možnosti s těmito předměty jeho vlastnického práva jakkoliv nakládat, držet je a v duchu účelu, pro který byly na jeho pozemku instalovány, je v souladu s jejich užitnou hodnotou také provozovat. Obviněný rozhodně nesledoval svým jednáním legitimní cíl ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 a 10 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), obviněným poukazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13, poškozeného vlastníka odstraněných billboardů nikterak neinformoval, a přisouzeným způsobem nejednal ani v rámci (ať již dovoleného či nedovoleného) svémocného postupu za podmínek § 14 občanského zákoníku, nahrazujícího zásah veřejné moci a spojeného s uplatněním jeho vlastního aktuálně ohroženého práva. Podle § 31 odst. 9 a 10 zákona o pozemních komunikacích je osobou odpovědnou za odstranění reklamního zařízení pouze vlastník reklamního zařízení; náhradním způsobem pak příslušný silniční správní úřad, a to na náklady vlastníka dotčené nemovitosti, což se ostatně podává i z výzvy Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 6. 11. 2017, zaslané jak společnosti E., tak i dovolateli. Se závěry odvolacího soudu pod bodem 7. odůvodnění jeho rozhodnutí, které se vztahovaly k otázce, za jakých okolností je povinnost k odstranění billboardu na vlastníkovi pozemku, resp. na jeho pronajímateli ve smyslu výše poukazované právní úpravy, jakož i k otázce dovolatelova jednání v právním omylu za podmínek § 19 tr. zákoníku, tak lze plně souhlasit. S ohledem na skutečnost, že dovolatel je úspěšným podnikatele