3 Tdo 626/2024

Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 9. 2023, č. j. 1 T 67/2021-750, byli obvinění S. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) a M. K. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznáni vinnými jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že v období nejméně od měsíce listopadu roku 2019 do 22. 7. 2020 v obci XY čp. XY, okres XY, a poté v XY, ul. XY čp. XY, okres XY, tedy v místech bydliště, kde měli v péči nezletilé děti AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym), CCCCC (pseudonym), DDDDD (pseudonym), EEEEE (pseudonym), a FFFFF (pseudonym), které byly dne 22. 7. 2020 na žádost obviněné M. K. přijaty do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc XY, používali při jejich výchově fyzické i psychické násilí, zejména obviněný S. K., který je bil otevřenou dlaní a koštětem, dále děti omezovali v osobní hygieně, v důsledku čehož byly opakovaně zavšivené a onemocněly svrabem, dlouhodobě žily v nevhodných hygienických a celkově neutěšených podmínkách, byly z jejich strany vystaveny hrubému zacházení a vulgárnímu slovnímu napadání, kdy na tyto skutečnosti opakovaně upozorňovali i sousedé v místech jejich bydliště, naposledy XY formou petice vlastníků nemovitostí v ulici XY čp. XY, po psychické stránce se jejich chování k nezletilým dětem projevilo tím způsobem, že nebyly schopny aktivně se bránit a reagovat na zažívané domácí násilí, nebyly a nejsou schopny objektivně vyhodnotit svoji situaci, neboť chování obou rodičů považují za běžnou normu, jejich vztah k nim je ambivalentní, přičemž výše popsaného jednání se na nezletilých dětech oba obžalovaní dopouštěli i přesto, že v minulosti byli za dlouhodobé závažné nedostatky shledané v jejich péči šetřeni a projednáváni v rámci trestního i správního řízení, a na základě pravomocného rozhodnutí soudu byly pro závažné nedostatky v péči rodičů nezletilé děti umístěné do ústavního zařízení, když toto krajní opatření bylo později na základě rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 0 P 118/2013-1338 ze dne 16. 9. 2015 zrušeno a nad nezletilými dětmi stanoven soudní dohled, současně jim byla opakovaně dávána šance na zlepšení poměrů ve vztahu k nezletilým dětem, poskytovány různé sociální služby státních úřadů i neziskových organizací včetně vyplácení státních sociálních dávek a dávek hmotné nouze, ale přes veškerou dostupnou odbornou pomoc a finanční podporu svůj přístup k nim jako rodiče nezměnili, naopak celou situaci vystupňovali tak, že se jejich rodina musela z pronajatého bytu obývaného v XY vystěhovat a nezletilým dětem hrozilo, že zůstanou zcela bez zabezpečení, což nakonec vedlo dne 22. 7. 2020 k jejich umístění do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc XY, následně k nařízení ústavní výchovy na základě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2021 pod č. j. 0 P 129/2015-1969, 23 P a Nc 291/2020, a ze strany MěÚ v Hořicích, Odboru zdravotní a sociální péče pak i k podání trestního oznámení na PČR.

Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Obviněná byla za tyto trestné činy odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému AAAAA částku ve výši 30 000 Kč, BBBBB částku ve výši 30 000 Kč, CCCCC částku ve výši 25 000 Kč, DDDDD částku ve výši 25 000 Kč, EEEEE částku ve výši 20 000 Kč a FFFFF částku ve výši 20 000 Kč.

O odvoláních obou obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 2. 2024, č. j. 11 To 29/2024-810 tak, že je podle § 256 tr.ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Plíška dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

Obviněný především namítá, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v odvolání není žádná nová argumentace, tak takový názor není správný. Oba soudy se nevypořádaly s obhajobou obviněného. Nevypořádání se s obhajovací argumentací odvolacím soudem považuje obviněný ze porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod.

Obviněný má za to, že závěr o tom, že obviněný omezoval děti v osobní hygieně je v rozporu se sdělením obce XY, konstatující špatný technický stav objektu bydlení i s výpověďmi svědkyň J. H. a M. B.

Za účelem prokázání poměrů v bytě v obci XY a způsobu života odsouzeného a jeho rodiny v bytě v obci XY navrhoval odsouzený rovněž provedení důkazů spočívajících v záznamu televizní reportáže natočené společností TV Nova s.r.o. a ve výslechu autora této reportáže P. B. (reportéra společnosti TV Nova s.r.o.) Tyto důkazy mohly zásadním způsobem přispět k učinění rozhodných skutkových zjištění. Navzdory tomu odvolací soud konstatoval, že celkový rozsah dokazování (provedeného soudem prvního stupně) může být označen za naprosto dostačující ke zjištění skutkového stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.

Obviněný označil závěr, že on a obviněná měli používat při výchově nezletilých dětí fyzické i psychické násilí a nezletilé děti měly být z jejich strany vystavovány hrubému zacházení a vulgárnímu slovnímu napadání v rozporu s peticí vlastníků nemovitostí v ulici XY, XY (provedené jako důkaz) však vyplývá, že si sousedé stěžují na „neustálý, nesnesitelný hluk“ vytvářený všemi členy rodiny odsouzeného včetně nezletilých dětí. V předmětné petici je doslova uvedeno „řev, hluk a nepořádek dělají všichni“. Závěr o fyzickém týrání považuje obviněný za rozporný se zprávou praktické lékařky pro děti a dorost E. B. ze dne 20. 5. 2021, která nekonstatovala žádná zranění.

Obviněný namítal nedostatky výroku rozsudku soudu prvního stupně, které odvolací soud nenapravil. Podle obviněného z výroku soudu nevyplývá, že by obviněný spáchal trestné činy úmyslně. Soud prvního stupně pouze popisuje jednání obviněného, ale není popsáno, jaké následky mělo jeho jednání způsobit. Obviněný má za to, že popsaný skutek nenaplňuje právní kvalifikaci užitou soudem. Popis skutku nijak neřeší existenci a formu zavinění. Není zřejmé, z čeho soud prvního stupně dovodil existenci subjektivní stránky příslušných trestných činů. Z provedených důkazů neplyne, že by se měl obviněný dopustit úmyslného týrání osoby žijící ve společném obydlí nebo ohrožování výchovy dítěte. Nebylo přihlédnuto k rozumovým schopnostem obviněného, jeho vzdělání či sociálním dovednostem. Nebylo rovněž přihlédnuto k nepříznivým sociálním poměrům rodiny a náročné péči o šest dětí. Obviněný se zajímal o děti i po umístění do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc i o jejich školní docházku. Obviněný rozvíjí úvahu, že podmínky nezletilých dětí a celková atmosféra v rodině nebyly důsledkem úmyslného jednání obviněného směřujícího k týrání a ohrožení výchovy nezletilých dětí, ale jednalo se o důsledek celkově nepříznivých poměrů obviněných. Nemajetnost a objektivně dané nedostatečné výchovné předpoklady však nemohou být řešeny prostředky trestního práva.

Z provedených důkazů, zejména výslechů svědků, plyne, že i samotné nezletilé děti byly velmi temperamentní a vytvářely hluk, chaos a nepořádek. S tím souvisí i skutečnost, většina dětí odsouzeného má snížený intelekt a nezletilý AAAAA dokonce trpí výraznými zdravotními obtížemi. Záměrem obviněného rozhodně nebylo nezletilým dětem škodit. Obviněný zvolil takový způsob výchovy a reakce na chování dětí, jehož byl s ohledem na své výchovné předpoklady schopen, a který považoval za adekvátní. Obviněný si přitom rozhodně nebyl vědom toho, že by jeho jednání mohlo být v neprospěch nezletilých dětí. Proto obviněný trvá na tom, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku předmětných trestných činů ve formě úmyslu. Je také přesvědčen, že se nedopustil ani nedbalostního protiprávního jednání. Z rozsudku nevyplývá, v čem je spatřováno naplnění subjektivní stránky trestných činů. Obviněný zdůraznil, že úmysl pachatele nelze jen předpokládat, nýbrž musí být prokázán s tím, že samotná případná lhostejnost je nedostatečná. V rámci zkoumání subjektivní stránky musí být bráno v potaz, zda si pachatel byl vědom toho, že se chová nevhodně, a s jakým cílem a záměrem dané jednání činil, a zda si byl vědom negativních následků. Významné pochybnosti lze podle obviněného vznést i k samotné otázce, jakým způsobem se obviněný ke svým dětem choval. Obviněný od počátku trestního řízení popírá, že by se vůči nezletilým dětem dopouštěl fyzického nebo psychického násilí, které by naplnilo znaky týrání. Obviněný dále zpochybňuje věrohodnost svědkyně BBBBB.

Podle obviněného se soudy měly zabývat i zásadou subsidiarity trestní represe. Je přesvědčen, že poměry v rodině odsouzeného a jeho manželky M. K. měly být primárně řešeny prostředky rodinného a sociálního práva, nikoliv formou trestní represe. Ani popis skutku, ani provedené důkazy nesvědčí o tom, že by se obviněný svého jednání dopouštěl zaviněně, respektive není zřejmé, v čem jeho zavinění spočívá.

Ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy obviněný namítá, že jednak je tato náhrada vázána na jeho odsouzení (přičemž důvodnost tohoto odsouzení zpochybňuje), a jednak odvolací soud (stejně jako předtím okresní soud) posoudil danou věc nesprávně. Zároveň tvrzené následky (které jsou předpokladem uložení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy) nejsou součástí skutkové věty podle odsuzujícího rozsudku. Provedené dokazování (včetně znaleckého posudku PhDr. Václava Mrštíka) neposkytuje oporu pro závěr, že by nezletilým dětem v příčinné souvislosti s jednáním obviněných vznikla újma. Zároveň prováděné dokazování (a to ani znalecký posudek PhDr. Václava Mrštíka) neposkytuje podklad pro to, aby případná újma nezletilých dětí mohla být vyjádřena v penězích. Tato problematika přitom s ohledem na svoji složitost podle obviněného zjevně přesahuje rámec adhezního řízení. Zároveň není zřejmé, na základě jakých důkazů dovodil soud prvního stupně nárok poškozených na náhradu nemajetkové újmy v konkrétní výši.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2024, č. j. 11 To 29/2024-810, a napadený rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 9. 2023, č. j. 1 T 67/2021-750, jako nezákonné zrušil.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala i obviněná prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Dagmar Satrapové dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která se týkají její osoby, a která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a proto i rozhodnutí soudů spočívá v nesprávném právním posouzení skutků a nesprávném hmotněprávním posouzení za situace, kdy má za to, že existuje ohledně její osoby extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, a tudíž nedošlo ani ke správnému skutkovému zjištění a naopak došlo i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení celé věci.

Již od počátku zahájení trestního řízení se obviněná M. K. hájila tím, že se zažalovaných trestných činu nedopustila. Z provedeného důkazního řízení Okresním soudem v Jičíně, které bylo rozsáhlé, a především s přihlédnutím k principu individuální viny, nelze podle obviněné uzavřít, že by se trestného jednání, za které byla odsouzena, dopustila, a že by naplnila znaky těchto trestných činů.

Především ze žádného provedeného důkazu nevyplynulo to, že by odsouzená při výchově dětí používala fyzické či psychické násilí. Z provedených důkazů, především z výpovědi nezletilých dětí, a to zejména nezletilé BBBBB, která i dle znalce psychologa byla schopna nejobjektivněji hodnotit situaci v rodině, vyplývá, že obviněná se naopak snažila nezletilé děti před jednáním otce chránit, zastávala se jich, přičemž ona sama byla naopak také předmětem fyzického násilí ze strany obviněného. Nebylo ani prokázáno, že by o děti nepečovala. Skutkové zjištění soudů, že se odsouzená M. K. dopouštěla proti dětem fyzického a psychického násilí, tak nemá oporu v provedených důkazech. Stejně tak závěr obou soudů, že děti byly ze strany obviněné omezovány v osobní hygieně, nemá oporu v provedených důkazech. Obviněná má tedy za to, že u její osoby nebylo prokázáno, že by s dětmi zle nakládala, že by byla hrubá a bezcitná nebo že by stavěla své zájmy nad zájmy dětí.

Stejně tak i přečin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, pachatel si přinejmenším musí být vědom toho, že to, co se v rodině děje, může ohrozit rozumový, citový či mravní vývoj dítěte. Obviněná si jako simplexní osoba se zmenšenou ovládací schopností nebyla schopna toto uvědomit, snažila se jako každá jiná matka, potřeby dětí dle svých schopností uspokojit. Okresní soud tedy nesprávně došel k závěru o naplnění subjektivní stránky přečinu ohrožování výchovy dítěte u obviněné.

Obviněná je tedy toho názoru, že oba soudy dospěly na základě provedení a hodnocení jednotlivých důkazů ve vztahu k ní k nesprávným právním závěrům, nerespektovaly princip individuální viny, ani odpovědnosti za zavinění. Dle zásady individuální odpovědnosti vyplývá, že soudy by měly trestat osoby za jejich vlastní jednání za situace, kdy trestní právo nezná odpovědnost za cizí vinu. Stejně tak si trestaná osoba musí být možností spáchání trestného činu svým jednáním alespoň vědoma. Obviněná si zřejmě nebyla schopna uvědomit, že by svým jednáním mohla trestný čin spáchat. Stejně tak, jestliže ona nezletilé děti fyzicky netrestala, naopak se jich snažila zastávat, pak by neměla být trestána za to, že její manžel, jehož jednání nebyla schopna zkorigovat, děti fyzicky trestal. Ze všech výše uvedených důvodů má obviněná za to, že v dané trestní věci existuje rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.

Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2024, č. j. 11 To 29/2024-810, a napadený rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 9. 2023, č. j. 1 T 67/2021-750, jako nezákonné zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání nebo aby přímo rozhodl rozsudkem o zproštění její osoby z obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně), která úvodem svého vyjádření rekapitulovala obecně přijímané situace naplňující uplatněné dovolací důvody.

Pokud jde o konkrétní námitky obviněného, tak namítá-li porušení svého práva na spravedlivý proces postupem odvolacího soudu, který se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, k této části jeho námitek se nelze blíže vyjádřit. Poukazuje-li obviněný na rozpory v provedených důkazech a rozhodných skutkových zjištěních soudu prvního stupně, podle státní zástupkyně nelze shledat extrémní rozpory. Státní zástupkyně poukazuje na konkrétní skutková zjištění a důkazy, z nichž vyplynuly.

Obviněný dále výslovně namítá, že „popsaný skutek nenaplňuje právní kvalifikaci zvolenou okresním soudem“. Primárně sice svou další argumentaci cílí na nenaplnění subjektivní stránky a nedostatek jejího zachycení v popisu skutku, ale v kontextu celého dovolání je zřejmé, že fakticky se jeho námitky dotýkají i otázky objektivní stránky trestných činů, jimiž byl shledán vinným. Nejde přitom o pouhý nevhodný popis skutku, ale o to, že skutek soudem prvního stupně zjištěný a zachycený ve skutkové větě jeho rozsudku, nenaplňuje znaky skutkových podstat předmětných trestných činů.

Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, jehož spácháním byli oba obvinění shledáni vinnými, je upraven v § 199 tr. zákoníku a nikoli v § 198 tr. zákoníku, který je v rámci právní kvalifikace jejich jednání uváděn v rozsudku soudu prvního stupně. S tím souvisí i pochybnosti o zvolené právní kvalifikaci jejich jednání jako trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, neboť obvinění měli týrat své nezletilé děti, tj. osoby, které byly v jejich péči a výchově ve smyslu § 198 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku je v poměru speciality k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Trestní stíhání obviněných přitom bylo zahájeno pro zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, nicméně obžaloba byla zjevně v důsledku písařské chyby podána pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 198 odst. 1, 2 písm. c) a d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přičemž z odůvodnění obžaloby vyplývá, že v jednání obviněných je i nadále spatřováno naplnění znaků skutkové podstaty mj. zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c) a d) tr. zákoníku. Z bodu 41. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je však patrno, že tento shledal naplnění znaků skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, byť nesprávně podle § 198 odst. 1, 2 písm. c) a d) tr. zákoníku. Tuto vadu však dovolatel nenamítá.

Objektivní stránka obou trestných činů, tj. trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 198 tr. zákoníku i trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, spočívá v týrání osoby. Trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku je přitom typově závažnější, než trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, což souvisí s mírou faktické závislosti týrané osoby na pachateli a nalézá svůj odraz v zákonné trestní sazbě trestu odnětí svobody u základních skutkových podstat obou trestných činů, neboť u trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku je tato sazba o poznání nižší, a to v případě dolní i horní hranice trestní sazby. U kvalifikovaných skutkových podstat obou trestných činů, které jsou shodné, se však již rozdíl v zákonné trestní sazbě neodráží. Státní zástupkyně rozebírá znaky citovaných trestných činů a poukazuje na to, že v rozporu s názorem obviněného není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap.

Naopak zcela relevantní je podle státní zástupkyně námitka obviněného stran toho, že skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku nelze právně kvalifikovat jako trestné činy, jimiž byl shledán vinným. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně totiž v zásadě nezachycuje žádné konkrétní jednání obviněného, s výjimkou konstatování bití dětí otevřenou dlaní a koštětem, jímž se měl fakticky dopouštět týrání dětí. Ze skutkové věty se totiž pouze podává, že obviněný (resp. oba obvinění) se měl dopustit jednání, které je hodnoceno jako fyzické násilí, psychické násilí, hrubé zacházení a vulgární slovní napadání, což jsou však pouze souhrnná hodnotící označení určitých forem jednání, jejichž popis ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku zcela absentuje. Tudíž si z popisu skutku nelze učinit představu, zda je hodnocení jednání obviněného v jednotlivých případech odpovídající, natož zda se jednání skutečně vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, ani o jakou intenzitu jednání šlo, a zda takové jednání tedy děti mohly vnímat jako těžké příkoří. Pokud jde o omezování v osobní hygieně, rovněž jde o shrnující hodnocení jednání obviněného, jehož konkrétní projevy v popisu skutku žádným způsobem zachyceny nejsou. Z výše uvedených důvodů není z popisu skutku ani seznatelné, zda se jednání obviněného týkalo všech dětí stejnou měrou, resp. ve vztahu ke kterým dětem, jak často a jakou intenzitou se jednání odehrávalo, a to ačkoli je obviněnému kladeno za vinu naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, spočívající ve spáchání činu nejméně na dvou osobách a páchání činu po delší dobu.

Není-li jednání obviněného ve skutkové větě rozsudku, jímž byla vyslovena jeho vina, ve vztahu k nezletilým dětem nijak konkretizováno, nelze dojít k závěru, že jím naplnil objektivní stránku trestného činu spočívající v jejich týrání. Totéž přitom platí i o naplnění objektivní stránky trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pro jehož spáchání byl rovněž odsouzen, neboť popis skutku neobsahuje žádné konkrétní jednání obviněného, s výjimkou již výše uvedeného a blíže nespecifikovaného bití otevřenou dlaní a koštětem. V této souvislosti lze obviněnému rovněž přisvědčit v tom, že z popisu skutku v zásadě nevyplývá ani naplnění subjektivní stránky trestných činů a ve vztahu k trestnému činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku, který lze spáchat i nedbalostním jednáním, ani forma zavinění, což je však de facto logickým důsledkem samotné absence popisu konkrétního jednání obviněného.

Byť jsou skutek samotný na straně jedné a popis skutku na straně druhé dvěma odlišnými kategoriemi, musí být s ohledem na znění § 120 odst. 3 tr. ř. skutek ve výroku, jímž se obžalovaný uznává vinným, zejména pokud jde o způsob spáchání skutku, uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V opačném případě je pak porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces.

Z výše uvedeného je tedy evidentní, že obviněným podané dovolání je důvodné.

K námitce týkající se neprovedených důkazů lze stručně shrnout, že z protokolu o hlavním líčení sice vyplývá, že obviněný mimoděk v rámci své výpovědi dne 9. 8. 2021 uvedl, že žádá soud, aby si vyžádal zprávy ze strany Novy a pana B., který o jeho rodině natáčel reportáž, avšak z protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 9. 2023 vyplývá, že k výslovnému dotazu soudu strany žádné návrhy na doplnění dokazování nevznesly. Dále je nutno podotknout, že navržené důkazy nelze považovat za podstatné v dané trestní věci.

Vzhledem k tomu, že skutek, jehož se podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně měli oba obvinění dopustit v zásadě stejným jednáním, přičemž jednání obviněné není zachyceno podrobněji než jednání obviněného, naopak se k ní nevztahuje jediné konkrétněji popsané jednání spočívající v bití dětí otevřenou dlaní a koštětem, jehož se měl dopustit obviněný, lze konstatovat, že výše uvedené důvody, pro které lze dle názoru státní zástupkyně přisvědčit dovolání obviněného, pakliže budou shledány i dovolacím soudem, by stejnou měrou prospívaly i obviněné.

Obviněná rovněž podala dovolání a, byť její argumentace směřuje spíše proti skutkovým zjištěním soudu, pokud konstatuje, že z její strany nebyla naplněna subjektivní stránka ve formě úmyslu ve vztahu k přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, je jí nutno přisvědčit, že ze skutku, tak jak je zachycen ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nelze seznat naplnění subjektivní stránky obviněnou, ani v něm není vyjádřena forma zavinění, což je však, jak již bylo uvedeno výše, logickým důsledkem skutečnosti, že skutková věta neobsahuje jakékoli konkrétní jednání obviněné. V zásadě se shodnou argumentací jako u obviněného je namístě dospět k závěru o důvodnosti dovolání obviněné s ohledem na nesprávné právní posouzení skutku, z něhož nevyplývá naplnění všech znaků skutkových podstat obou trestných činů, jejichž spácháním byla obviněná uznána vinnou.

Pokud jde o další námitky obviněné, týkající se zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, je podle státní zástupkyně potřeba námitkám obviněné částečně přisvědčit. Z rozsudku soudu prvního stupně není vůbec patrno, jak konkrétně se měla fyzického či psychického násilí na dětech dopouštět přímo obviněná, a v čem konkrétně mělo spočívat její hrubé zacházení s nimi, ani jak konkrétně a jak často měla děti vulgárně slovně napadat, přičemž zároveň z provedeného dokazování, pokud jde o obviněnou a na rozdíl od obviněného, jednoznačně nevyplývají její jednání, která by byla možno takto hodnotit. Skutková zjištění soudu prvního stupně spočívající v tvrzeném používání fyzického i psychického násilí při výchově dětí ze strany obviněné nemají oporu v provedeném dokazování, stejně jako skutková zjištění spočívající v tvrzeném vystavení dětí hrubému zacházení a vulgárnímu slovnímu napadání z její strany. Jde-li o omezování dětí v osobní hygieně, lze konstatovat, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by obviněná, narozdíl od obviněného, dětem aktivně bránila v osobní hygieně, ale spíše z něj vyplývá nedostatečná péče o děti v oblasti jejich hygieny a patrně nedostatečný postup v léčbě svrabu a likvidaci vší, které vyžadují nejen aplikaci přípravků tyto hubících, které však obvinění dětem poskytovali, ale též v desinfekci domácnosti a ložního prádla i oblečení všech členů domácnosti. I opomenutí takového jednání, k němuž byla obviněná jako pečující osoba povinna, by za určitých podmínek mohlo být patrně kvalifikováno jako týrání či závažné porušení povinnosti pečovat o děti, což však nic nemění na tom, že omezování dětí v osobní hygieně z její strany v tuto chvíli z provedeného dokazování nevyplývá. Pokud tedy jde o obviněnou, jsou rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (alespoň do jisté míry, neboť jak bylo uvedeno výše, jsou pro závěr o naplnění objektivní stránky předmětných trestných činů zcela nedostatečná), ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nemohou obstát ani ve spojení s obsahem odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.

Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolání obou obviněných jsou důvodná. Proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 11 To 29/2024, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 1 T 67/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Jičíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že obě dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými – obviněnými prostřednictvím jejich obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné (nebo jiné) dovolací důvody.

Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a · bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř. [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě výše uvedených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných. Posuzoval primárně, zda námitky obviněných naplňují jimi uplatněné (či jiné) důvody dovolání a následně, zda jsou důvodné a opodstatněné.

Lze rovněž za účelem zjednodušení předeslat, že pokud dovolací soud hovoří o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř., je tím formálně (ve vztahu k usnesení odvolacího soudu) míněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř.IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Námitky obviněného, podřaditelné pod tento dovolací důvod, spočívají v tvrzení obviněného, že „popsaný skutek nenaplňuje právní kvalifikaci zvolenou okresním soudem“. Jakkoliv obviněný následně argumentuje především nedostatkem popisu subjektivní stránky (zavinění ve formě úmyslu) ve skutkové větě rozsudku, dovolací soud musel přistoupit k posouzení, zda skutek tak, jak byl popsán ve skutkové větě rozsudku naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, pro jejichž spáchání byl obviněný odsouzen. Ze shodných důvodů posuzoval dovolací soud napadená rozhodnutí i ve vztahu k obviněné, jakkoliv i ona napadala především právní posouzení skutku ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestných činů.

Již úvodem je třeba upozornit na vadu rozsudku soudu prvního stupně (jakkoliv obviněnými nevytýkanou), na níž nebylo odvolacím soudem reagováno, a která činí odsuzující rozsudek nesrozumitelným. Jde o skutečnost, že vedle přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku byli oba obvinění rozsudkem soudu prvního stupně odsouzeni pro spáchání „zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku“. Problémem zůstává, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí není upraven v ust. § 198 tr. zákoníku ale v ust. § 199 tr. zákoníku. Není tedy zřejmé, zda soud odsuzoval obviněné pro spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku nebo zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku. Ze slovního vyjádření odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze dovodit, že soud považoval za naplněné spíše znaky zločinu týrání osoby ve společném obydlí (jakkoliv i v odůvodnění užívá číselné označení § 198 tr. zákoníku), avšak ani tak nelze uvedené pochybení označit za typografickou vadu v psaní. Je tomu tak proto, že trestní stíhání obou obviněných bylo zahájeno pro spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku. Obžaloba byla podána pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku – patrně v důsledku písařské chyby, neboť odůvodnění obžaloby směřuje k právní kvalifikaci zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku. Jak již bylo shora řečeno rozsudek soudu prvního stupně však odsuzuje za stejně (zmatečně) označený trestný čin, ale s odůvodněním směřujícím k právní kvalifikaci zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku. Soud prvního stupně však v odůvodnění nevysvětlil, proč se odchýlil od dříve ustálené právní kvalifikace zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku. K tomu pak přistupuje skutečnost, že skutkové závěry soudu prvního stupně spíše směřují k právní kvalifikaci zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku, když všichni poškození byli dětmi v péči obviněných, a tedy ve smyslu § 198 tr. zákoníku svěřenými osobami (nikoliv jen osobami žijícími ve společném obydlí). Zároveň nelze přehlédnout, že trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku je typově závažnější než trestný čin týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle § 199 tr. zákoníku, když za obdobná jednání hrozí přísnějšími sazbami testu odnětí svobody, a je tak vůči naposledy uvedeného trestnému činu speciální skutkovou podstatou.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v podstatě nelze dovodit, kterým trestným činem soud prvního stupně obviněné uznal (či chtěl uznat) vinnými [zda zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku nebo zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku]. Už jenom díky tomuto faktu má dovolací soud za naplněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé variantě) ve vazbě na § 265b odst. 1 písm. h), neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první variantě, tedy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Pokud pak jde o to, zda skutek tak, jak je popsaný ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, odpovídá zvolené právní kvalifikaci, pak s ohledem na výše řečené bylo obtížné subsumovat popsaný skutek pod některou z uvažovaných skutkových podstat. Přesto lze konstatovat, že obě uvažované skutkové podstaty [zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku nebo zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku] mají základním znakem skutkové podstaty pojem „týrání“. Již na tomto místě lze předeslat, že dovolací soud dospěl k závěru, že skutek, tak jak je vymezen ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně znak „týrání“ odpovídajícím způsobem nepopisuje a tedy nenaplňuje. Rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Lze připomenout, že oba trestné činy, pro které byli obvinění odsouzeni, byly shledány v jednání, podle něhož oba obvinění v období nejméně od měsíce listopadu roku 2019 do 22. 7. 2020 v obci XY čp. XY, okres XY, a poté v XY, ul. XY čp. XY, okres XY, tedy v místech bydliště, kde měli v péči nezletilé děti AAAAA, BBBBB, CCCCC, DDDDD, EEEEE a FFFFF, … používali při jejich výchově fyzické i psychické násilí, zejména obviněný S. K., který je bil otevřenou dlaní a koštětem, dále děti omezovali v osobní hygieně, v důsledku čehož byly opakovaně zavšivené a onemocněly svrabem, dlouhodobě žily v nevhodných hygienických a celkově neutěšených podmínkách, byly z jejich strany vystaveny hrubému zacházení a vulgárnímu slovnímu napadání, … po psychické stránce se jejich chování k nezletilým dětem projevilo tím způsobem, že nebyly schopny aktivně se bránit a reagovat na zažívané domácí násilí, nebyly a nejsou schopny objektivně vyhodnotit svoji situaci, neboť chování obou rodičů považují za běžnou normu, jejich vztah k nim je ambivalentní.

V teoretické rovině lze předeslat, že týráním je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost vnímá jako těžké příkoří (srov. R 20/1984-I., R 20/2006). Jako příklady týrání spočívající ve fyzických útrapách lze uvést bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomocí různých předmětů (gumové hadice, důtek, řemene, dřevěné tyče apod.), kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými předměty, působení elektrickým proudem, bolestivé tahání za vlasy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1012/2014), bití poškozené ranami pěstí do obličeje, kdy jí opakovaně rozbil dioptrické brýle, dále tahání za vlasy a házení předmětů po poškozené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 4 Tdo 248/2013), po dlouhou dobu trvajícího přivazování k radiátorům ústředního topení nebo jiným pevným předmětům, ponechávání týrané osoby v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci týrané osoby, déletrvající odpírání dostatečné potravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016), časté buzení týrané osoby v noci (srov. R 34/2020) apod. Násilné týrání může mít i povahu sexuálního násilí. Týrání mohou představovat různé formy psychických útrap vyvolané nesčetnými způsoby, jimiž je svěřená osoba vystavována psychickému napětí a stresu, např. vulgárními nadávkami, ponižováním, nedovolením se vzdalovat z bydliště, bránění ve styku s rodinnými příslušníky, apod. Pro naplnění znaku „týrání“ u dítěte je třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů (R 34/2020). Týrání dítěte nejčastěji spočívá v jeho bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomocí různých předmětů, např. vařečky, řemene, ale i v závažnějších případech gumovou hadicí, důtkami apod. Tak byl trestný čin podle § 198 tr. zákoníku u dítěte např. shledán v případě, kdy pachatel nechával dítě svěřené jeho péči často a po dlouhou dobu klečet i s předpaženýma rukama, surově je bil a nedával mu řádně najíst (srov. R 18/1963). Dalším případem ze soudní praxe je jednání spolupachatelů, kteří svým dětem vulgárně nadávali, zakazovali jim hru s hračkami, dále je fyzicky za drobné prohřešky trestali bitím rukou, vařečkou a prutem, odpíráním jídla, klečením na betonu i několikrát denně po dlouhou dobu s předpaženýma rukama, na kterých měly i položenou vařečku, vykonáváním domácích prací neodpovídajícím jejich věku, dále jim přesně určovali příděl potravin a zamykali jim kuchyni, aby tam děti nemohly, řádně o děti nepečovali, přičemž děti byly často špinavé, zavšivené, unavené, hladové, měly žízeň, zaostalé ve znalostech odpovídajících jejich věku, neměly vytvořené vhodné výchovné prostředí, jeden z nezletilých ani řádně nenavštěvoval povinný předškolní ročník, přičemž v důsledku tohoto jednání vznikla u všech tří nezletilých dětí dlouhodobá citová a podnětová deprivace a zanedbávání, a vyvinul se tak u nich syndrom týraného a zanedbávaného dítěte, dále u všech dětí došlo k nerovnoměrnému opožděnému vývoji ve všech složkách, včetně opožděného vývoje řeči (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Psychické násilí na dětech bylo shledáno i v případě, kdy nezletilé děti byly dlouhodobě také svědky fyzického a psychického týrání svého blízkého příbuzného (např. matky). Takové jednání pachatele musely nezletilé děti pociťovat přinejmenším jako bezohledné, hrubé a bolestivé, tedy jako těžké příkoří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 525/2013). Nemusí však vždy jít o takto intenzivní případy, neboť týrání může spočívat i v zákazu mimoškolních aktivit, odepírání spánku a nucení do učení v pozdních večerních hodinách i brzkých ranních hodinách. Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, které jsou přiměřené okolnostem, neohrožují zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýkají se lidské důstojnosti dítěte. Rozumnost trestu tedy musí být zjevná nejen z povahy zvolených výchovných prostředků, ale i vzhledem k přiměřenosti jejich použití. V opačném případě lze naplnit znak týrání ve smyslu trestného činu týrání svěřené osoby. Je třeba odlišovat, kdy jde o běžné výchovné metody, od těch, které překračují hranici výchovného působení na dítě v rámci výchovných metod vyjádřených např. v § 884 odst. 2 o. z., podle kterého výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti. Výchovné prostředky musejí být založeny na rozumné míře přiměřenosti jejich použití. Taková míra je do značné míry závislá na věku dítěte, jeho rozumové vyspělosti, temperamentu apod., od nichž se odvíjí oprávněnost rodičů vynutit si určité chování dítěte, které zákon charakterizuje jako použití přiměřených výchovných prostředků. Ty lze použít jen v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, za nichž je nutné je použít. Tato oprávnění rodičů jsou však omezena tím, že se rodiče nesmí dotknout důstojnosti dítěte a jakkoliv ohrozit jeho zdraví, jeho tělesný a citový, rozumový a mravní vývoj. Podle okolností činu lze dovodit, že týrání svěřené osoby ve smyslu znaků trestného činu podle § 198 se může stát i opomenutím povinné péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem ke svému věku nebyla schopna sama se o sebe starat, například zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy (srov. R 11/1984, s. 83). [ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 198 (Týrání svěřené osoby). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2477–2480, marg. č. 3.].

Ze shora uvedených teoretických premis vyplývá, že pojem týrání (jako znak skutkové podstaty trestných činů podle § 198 či § 199 tr. zákoníku) je třeba dovozovat z konkrétního jednání pachatele, případně (a ne nutně) konkrétních následků u oběti (obětí). V daném případě však bylo jednání obou obviněných (až na drobou výjimku – viz níže) vymezeno zcela obecnými pojmy, které nepopisují konkrétní jednání obviněného (obviněné), ale vyjadřují hodnotící soud, který by mohl být z konkrétních jednání dovozen. Případně jde o obecná souhrnná označení jednání určitého druhu. Nejde však o popis konkrétního jednání obviněných. Takovýmito obecnými hodnotícími soudy a obecnými označeními jsou „používali fyzické a psychické násilí“ (jaké?, s jakou četností?, v jaké intenzitě?), „omezovali“ (v osobní hygieně) (jak?), (děti) „žily v nevhodných hygienických a celkově neutěšených podmínkách“ (jak se na tom podílel každý z obviněných?, o jaké podmínky šlo?, kdo k nim jak přispěl?), „hrubé zacházení“, „vulgární slovní napadání“ (jaké?). Nadto tyto hodnotící soudy jsou vymezeny vůči oběma obviněným shodně, ačkoliv jejich konkrétní podíl na nich, případně konkrétní jednání, musely být u obou obviněných odlišné. Vzhledem k tomu, že se však soud prvního stupně nesoustředil na prokázání konkrétního jednání každého obviněného, nemohl pak ve skutkové větě vymezit jejich podíl na situaci v rodině a dovozovat, zda a jak (čím) každý z obviněných přispěl k naplnění znaku „týrání“ shora uvažovaných trestných činů. Shora uvedené samozřejmě nevylučuje posouzení jednotlivých jednání obviněných jako spáchané společně ve spolupachatelství, neboť i jednání spolupachatele může být přičítáno dalšímu ze spolupachatelů, pokud je kryto společným úmyslem (§ 23 tr. zákoníku). Výše uvedené není pak závislé na tom, že znak „týrání“ je možné naplnit nejen aktivním konáním, ale rovněž opominutím (takového konání, k němuž byl pachatel ze zákona povinen) (viz stanovisko Trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82, publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.).

Jedinou výjimkou z těchto obecných proklamací je označení, že „obviněný S. K. … je (poškozené) bil otevřenou dlaní a koštětem“. Nutno však závěrovat, že z tohoto izolovaného sdělení není možno dovozovat naplnění pojmu „týrání“, tedy není možno dovodit, že jde o takové nakládání s druhou osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti či určitou míru trvalosti, které tato osoba považuje za těžké příkoří. Tím spíše, že z obecného vymezení jednání obviněného se lze domnívat, že typů konkrétních jednání, které orgány činné v přípravném řízení kladou obviněnému za vinu, je více a lze z nich případně dovozovat i časové vymezení „týrání“ i jeho intenzitu. Pokud jde o obviněnou, pak u ní skutková věta rozsudku dokonce ani žádné konkrétně označené jednání, kterým by měla zrovna ona naplnit znak „týrání“, neobsahuje.

Shora uvedené je třeba posuzovat rovněž pod zorným úhlem potřeby jednoznačně a přesně vyjádřit u trestných činů, jejichž znakem je „týrání“, konkrétní jednání, kterými měl pachatel naplnit tento znak. Zároveň (např. podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018) je obsahová transparentnost skutkových zjištění nezbytná, neboť bez ní není možno zvažovat skutečně reálné uplatnění obhajovacího práva. Skutek musí být popsán – a platí to zejména u jeho popisu v odsuzujícím rozsudku, kdy jeho případné zpřesnění oproti jeho vyjádření ve sdělení obvinění či žalobním návrhu je možné v důsledku provedeného dokazování – dostatečně konkrétně, aby obviněnému bylo zcela zřejmé, jaké jednání (ať již komisivní či omisivní) mu je vytýkáno, pro jaké jednání je činěn trestně odpovědným a vůči jakým konkrétním zjištěním tak má podáním opravného prostředku čelit [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. III. ÚS 356/01: „[s]tejně tak je potřebné zdůraznit i právo obviněného na obhajobu (§ 33 trestního řádu), kdy reálná a efektivní obhajoba může být jenom taková, kterou lze uplatit již od počátku trestního řízení, tedy od sdělení a vztáhnout ji takto ke konkrétnímu skutku.“]. Nelze opomíjet ani skutečnost vyjádřenou např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019, podle něhož u trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku „týrání“ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů. I proto je vymezení skutku v napadeném rozsudku nedostatečné k tomu, aby mohlo být posouzeno, zda jednání obviněných (každého zvlášť) naplňuje znak „týrání“.

Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně měl za naplněný rovněž znak kvalifikované skutkové podstaty „spáchání takového činu nejméně na dvou osobách“, měl ve skutkové větě vymezit, jakým způsobem obvinění jednali vůči jednotlivým dětem (poškozeným), když je zřejmé, že některá jednání mohla směřovat vůči všem dětem současně, ale minimálně některé jednání zasahovalo do práv určitého konkrétního dítěte. Soud se tedy nezabýval tím, zda se jednání jednoho či druhého z obviněných dotklo některého z dětí vyšší či nižší intenzitou oproti ostatním. Tuto otázku nebylo možno vyřešit, neboť i odůvodnění obou napadených rozhodnutí zůstala na obecné všezahrnující rovině za použití pojmů (oba) „obvinění“ a „jednání na (všech) nezletilých dětech“, když soud prvního stupně ani nikterak detailněji nevysvětlil, proč považoval za naplněný znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 199 (nebo § 198) odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku („nejméně na dvou osobách“). Nutno dodat, že konkrétní počet osob vůči nimž pachatel jedná způsobem naplňujícím znak „týrání“ není důležitý pouze z pohledu naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 199 (nebo § 198) odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ale rovněž pro úvahu, zda takové jednání nesplňuje např. přitěžující okolnost podle § 42 písm. m) tr. zákoníku („spáchal trestný čin ve větším rozsahu nebo na více osobách“) či při posouzení povahy a závažnosti trestného činu při úvahách o druhu a výměře trestu (§ 39 tr. zákoníku).

Totéž pak lze říci i o naplnění znaku podle § 199 (nebo § 198) odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy znaku „páchal takový čin po delší dobu“, neboť ani tomuto znaku se soud prvního stupně (ani soud odvolací) do detailu v odůvodnění svého rozhodnutí nevěnoval. U tohoto znaku je třeba důsledně vysvětlit, proč by měl být zrovna v tomto konkrétním případě naplněn, protože čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a naopak [ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 198 (Týrání svěřené osoby). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2483, marg. č. 9.]. Např. podle usnesení Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr. je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1303/2021). Pro naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty je tedy třeba vyhodnotit i intenzitu „týrání“, jeho četnost, způsob provedení činu apod., aby bylo možno brát tento znak za naplněný. Zvlášť v situaci, kdy je obviněným kladeno za vinu jednání v trvání cca 8 měsíců, které se pro naplnění tohoto znaku může jevit v určitých skutkových situacích jako hraniční. Naplnění tohoto znaku však bylo možno obtížně vyhodnotit, a to pro absenci popisu konkrétních jednání obviněných, případně konkrétních následků do života či na zdraví poškozených, ve skutkové větě napadeného rozsudku.

Rovněž vymezení subjektivní stránky obviněných (zavinění a její formy) ve vztahu k „týrání“ bylo provedeno v napadeném rozsudku nedostatečně, resp. vlastně „nijak“. Ani z popisu jednání nelze zavinění (jako duševní vztah obviněných k jejich jednání a případně následku) dovodit. Nelze přehlédnout, že oba uvažované trestné činy (týrání osoby žijící ve společném obydlí a týrání svěřené osoby) jsou trestnými činy úmyslnými, přičemž lze připomenout, že úmyslné zavinění je založeno na složce vědění a vůle (ve variantě chtění nebo srozumění). Nadto již vůbec není zřejmé, v jaké formě úmyslu měli oba obvinění trestný čin založený na týrání poškozených spáchat. Lze připomenout, že subjektivní stránku ve formě úmyslu (ať již přímého nebo nepřímého) není možné předpokládat, ale je třeba ji prokázat (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09). Lze dodat, že ani lhostejnost sama o sobě k naplnění znaku nepřímého úmyslu nestačí (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09).

Nad rámec výše uvedeného nebylo možno přehlédnout, že ani v odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně naplněním subjektivní stránky „týracího“ trestného činu vůbec nezabýval. Tím spíše vůbec neozřejmil, v jaké formě zavinění (úmysl/nedbalost), případně v jaké formě úmyslu každý jednotlivý obviněný tento čin spáchal. A ani odvolací soud k vymezení zavinění nezaujal žádné (!) stanovisko, neboť doslovně cituje odůvodnění soudu prvního stupně a nad jeho rámec ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu ničeho nepřidává a nevysvětluje.

Nevyjádření subjektivní stránky trestného činu ve skutkové větě rozsudku je třeba považovat za vadu, která ve svém důsledku naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Závěrem lze konstatovat, že potřeba reakce státních orgánů či veřejnosti na jednání obžalovaného není v pravém slova smyslu trestněprávně relevantním následkem tohoto jednání – tím je pouze dopad do života (zdraví) poškozených dětí. Proto nadbytečná je ta část skutkové věty, kde se uvádí, že „na tyto skutečnosti opakovaně upozorňovali i sousedé v místech jejich bydliště, naposledy XY formou petice vlastníků nemovitostí v ulici XY čp. XY, …, přičemž výše popsaného jednání se na nezletilých dětech oba obžalovaní dopouštěli i přesto, že v minulosti byli za dlouhodobé závažné nedostatky shledané v jejich péči šetřeni a projednáváni v rámci trestního i správního řízení, a na základě pravomocného rozhodnutí soudu byly pro závažné nedostatky v péči rodičů nezletilé děti umístěné do ústavního zařízení, když toto krajní opatření bylo později na základě rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 0 P 118/2013-1338 ze dne 16. 9. 2015 zrušeno a nad nezletilými dětmi stanoven soudní dohled, současně jim byla opakovaně dávána šance na zlepšení poměrů ve vztahu k nezletilým dětem, poskytovány různé sociální služby státních úřadů i neziskových organizací včetně vyplácení státních sociálních dávek a dávek hmotné nouze, ale přes veškerou dostupnou odbornou pomoc a finanční podporu svůj přístup k nim jako rodiče nezměnili, naopak celou situaci vystupňovali tak, že se jejich rodina musela z pronajatého bytu obývaného v XY vystěhovat a nezletilým dětem hrozilo, že zůstanou zcela bez zabezpečení, což nakonec vedlo dne 22. 7. 2020 k jejich umístění do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc XY, následně k nařízení ústavní výchovy na základě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2021 pod č. j. 0 P 129/2015-1969, 23 P a Nc 291/2020, a ze strany MěÚ v Hořicích, Odboru zdravotní a sociální péče pak i k podání trestního oznámení na PČR.“

Ve vazbě na námitky obou obviněných pak dovolací soud rovněž zkoumal, zda skutek, tak jak je popsán ve výroku rozsudku, naplňuje rovněž všechny znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Již úvodem dovolací soud konstatuje, že z uvedeného popisu skutku nelze dovodit ani naplnění objektivní ani subjektivní stránky tohoto trestného činu.

Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně nebo z nedbalosti ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat a pokračuje v páchání takového činu po delší dobu. Ohrožením rozumového, citového či mravního vývoje je třeba rozumět jednání, jimiž si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, popř. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Ohrožení zdárného vývoje dítěte, a případné zmaření úsilí o zabránění vzniku takových hrozících negativ v jeho osobnosti, se u něj může projevit buď v deficitu v oblasti morálky (parazitní způsob života, prostituce apod.), či v deficitu v oblasti citové (citová oploštělost, absence vyšších citů, egoismus, hostilita apod.), tj. v takovém směru, že by následné projevy takového jedince v budoucnosti, jako důsledek změn jeho osobnosti vyvolaných jednáním pachatele, tzn. celkový způsob jeho života a konkrétní projevy jeho chování byly způsobilé přivodit jejich společenský (morální) odsudek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 6 Tdo 730/2012) [ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 201 (Ohrožování výchovy dítěte). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2505–2506, marg. č. 3.]. Za porušení povinnosti o dítě pečovat závažným způsobem se považuje, pokud pachatel významnou měrou porušil povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti (§ 858 o. z.), přičemž nejde o jakékoliv porušení takových povinností, ale jen o porušení takových povinností, které je možno označit za závažné.

Z popisu skutku, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými, nelze naplnění znaků (nejen základní, ale rovněž kvalifikované) skutkové podstaty tohoto přečinu dovodit. K tomuto závěru vedly dovolací soud shodné důvody, které byly již popsány shora ve vztahu k naplnění znaku „týrání“. Ve skutkové větě se totiž nenachází popis konkrétních jednání obviněných (jednoho či druhého), a to i ve vztahu k intenzitě, četnosti, závažnosti či trvalosti takových jednání, z nichž by bylo možno dovodit jaké konkrétní povinnosti vyplývající z rámce rodičovské zodpovědnosti obvinění (jeden či druhý) porušili, a z jakých důvodů lze takové (taková) porušení považovat za tak závažné, aby naplnilo znaky objektivní stránky trestného činu ohrožování výchovy dítěte. Opět je třeba upozornit na skutečnost, že naplněním znaků tohoto přečinu se ani soud prvního stupně ani soud odvolací samostatně nezabývaly, když pouze citovaly vymezení této skutkové podstaty v trestním zákoníku. Z rozsudku rovněž není zřejmé, v jakých směrech obvinění (zaviněně) ohrozili vývoj svých dětí. Dovolací soud tedy uzavírá, že popis jednání obviněných pro svou obecnost a nekonkrétnost není možno vzít za základ pro odsouzení obou obviněných.

Zásadní (a samostatnou) vadu napadených rozhodnutí, která rovněž naplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [resp. ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], je absence vyjádření zavinění přečinu ohrožení výchovy dítěte v napadeném rozsudku. Naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu není možno dovodit z žádné části skutkové věty rozsudku a absentuje i její vymezení a tím spíše uvedení důvodů v odůvodnění rozsudku. U tohoto trestného činu je vymezení formy zavině