3 Tdo 637/2024 – Nejvyšší soud

3 Tdo 637/2024-483 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný K. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 186/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 94/2023, takto: I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 186/2023, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 4 T 94/2023, v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 4 T 94/2023, byl obviněný K. H., uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době od dubna 2021 do 7. 7. 2023 v Brně i jinde přispívá nepravidelně a zcela nedostatečně na výživu svých dvou nezletilých dětí, a to AAAAA (pseudonym), a BBBBB (pseudonym), a to přesto, že mu vyživovací povinnost vyplývá obecně z občanského zákoníku č. 89/2012, a výše vyživovací povinnosti mu byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 127 Nc 33/2017 ze dne 30. 10. 2017, který nabyl právní moci dne 14. 11. 2017, na základě kterého je povinen přispívat na výživu syna AAAAA částkou 4.000 Kč a na výživu dcery BBBBB částkou 3.000 Kč, vždy do 1. dne v měsíci předem k rukám jejich matky I. H., přičemž na obě děti zaplatil pouze v měsících duben 2021 až říjen 2021 včetně, sedmkrát po 4.000 Kč, tedy celkem 28.000 Kč, v měsících únor 2022 až březen 2023 včetně, čtrnáctkrát po 1.500 Kč, tedy 21.000 Kč, a v dubnu 2023 částku 3.000 Kč, v květnu 2023 částku 1.500 Kč, v červnu 2023 částku 1.500 Kč, tedy zaplatil celkem 55.000 Kč, a dále v době od října 2021 do června 2022, tedy po dobu devíti měsíců, měl syna AAAAA ve své péči, tedy v této době jeho vyživovací povinnost k synovi netrvala, takže matce dětí za předmětné období na výživném dluží částku 97.000 Kč. 2. Za to byl odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. 3. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil, možností a schopností uhradil dlužné výživné. 4. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 4 T 94/2023, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu. 5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 186/2023, a to tak, že dovolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. 6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 186/2023, podal obviněný dovolání (č. l. 443–447 spisu), přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále obviněný poukázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., kdy však jeho slovní vymezení odpovídá znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., tedy, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného, ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 7. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje obviněný ve skutečnosti, že jeho trestní odpovědnost je dovozována zcela neoprávněně, v rozporu se zákonem i ústavním pořádkem a se základními zásadami trestního práva, zejména pak zásadou subsidiarity trestní represe a právem na spravedlivý proces. Poukazuje na to, že otázka výživného je momentálně projednávána v civilním opatrovnickém řízení, a neměla by tedy být duplicitně řešena v řízení trestním, neboť tím je dána zjevná dvojkolejnost, a v dané věci dokonce přímý rozpor právně závazných výroků soudů směrem k účastníkům řízení. Trestní soud není podle obviněného dostatečně informován o všech aspektech opatrovnického řízení, kdy nesprávně vychází z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 127 Nc 33/2017, z počátku opatrovnického sporu, které již nemůže obstát, a zcela ignoruje podání návrhu na změnu z roku 2018. I laikovi musí být podle obviněného zřejmé, že muselo mezi říjnem roku 2017 a vydáním rozsudku v listopadu 2023 dojít ke změně poměrů. Přestože byl jeho návrh na snížení výživného z roku 2021 zamítnut, Krajský soud v Brně v rámci odůvodnění svého usnesení ze dne 26. 2. 2021, sp. zn. 49 Co 25/2021, uvedl, že otec má na výživu nezletilých dětí do doby rozhodnutí opatrovnického soudu platit alespoň takovou maximální částku, kterou mu jeho poměry umožňují. Přičemž současně v témže výroku odvolací soud výslovně uvedl, že tak má otec postupovat, aby eliminoval, tedy zcela vyloučil, a nikoli jen snížil, nebezpečí postihu za neplacení výživného. Názor trestního soudu, že uvedené odůvodnění civilního soudu nemá žádnou relevanci, nelze v právním státě akceptovat. Obviněný je přesvědčen, že je právně vyloučeno, aby byl jakkoli trestně postihován za jednání, které mu bylo na jeho vlastní žádost doporučeno soudem, a to dokonce s výslovným ujištěním, že se navrženým postupem naopak trestnímu postihu vyhne. Takto je totiž postihován za dodržování předchozích pokynů civilního soudu. Jedná se nejen o flagrantní porušení jeho vlastních práv zaručených v ústavní rovině, ale také o alarmující příklad, kdy následky rozdílné rozhodovací praxe dvou senátů v téže věci, dokonce totožného soudu, jsou přičteny k tíži, a to významné, laického účastníka řízení. Tímto způsobem došlo k porušení principu právní jistoty, resp. předvídatelnosti práva, neboť nemůže být trestán za to, že s důvěrou spoléhal na vyjádření Krajského soudu v Brně, které dokonce i dodržuje, kdy platí maximální částku, kterou mu jeho poměry umožňují. V tomto směru obviněný rovněž poukazuje na rozpor protokolu odvolacího soudu z veřejného zasedání dne 23. 1. 2024 se zvukovým záznamem téhož zasedání, kdy mu soudce zpravodaj na argumentaci o uposlechnutí usnesení civilního odvolacího soudu nespecificky sdělil, že pokyn civilního soudu nepochopil, aniž by odůvodnil, jak k takovému závěru odvolací soud dospěl a případně, jak jinak by bylo možné pochopit zcela jednoznačné a přímočaré vyjádření civilního odvolacího soudu o eliminaci trestní represe doporučeným postupem. Soudy vydaná rozhodnutí v projednávané věci jsou v příkrém nesouladu s předchozím usnesením civilního soudu obsahujícího výklad (a dokonce ujištění přímo k předmětné trestněprávní rovině) k otázce týkající se výše úhrady výživného. Podle dovolatele se jedná o jednoznačné porušení shora uvedeného ústavního principu právní jistoty, k jehož zaručenému výkonu je povolán i Nejvyšší soud, pokud mu soud v jednom řízení udělí výklad a doporučení, aby ho následně v jiném řízení za dodržení tohoto doporučení trestně postihoval a následně pak právně znevýhodňoval paradoxně mj. i v civilním řízení. Je pak téměř jisté, že nové civilní rozhodnutí bude otázku výživného za rozhodné období upravovat zpětně, a nejspíš nejen co do výše částky, ale i co do povinných osob k jeho placení. Otázka přesné výše dlužné částky za rozhodné období je tak v daném kontextu více než relativní, tím spíše, že rozhodné období dokonce zahrnuje i 9 měsíců, kdy péči o nezl. AAAAA vlivem změny poměrů zajišťoval právě dovolatel, a to bez jakéhokoli finančního přispění matky. Tuto významnou skutečnost odvolací soud zcela ignoroval a v napadeném rozhodnutí pouze vyňal předmětné období, čímž ale sám de iure zasáhl do platnosti usnesení civilního soudu z roku 2017, o které se v napadeném rozhodnutí opírá jako o stěžejní a jediné platné. Soud si tedy nejen období tvrzeného neplacení výživného, ale též způsob výpočtu dlužné částky, zcela svévolně uzpůsobil i v rozporu s původním civilním rozsudkem z roku 2017. Obviněný má rovněž za to, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. V tomto směru zmiňuje aktuálně připravovanou novelu trestního zákoníku, která ponechává jako trestný čin pouze úmyslného neplacení výživného v případě, že děti jsou v důsledku jeho neplacení vystaveny nebezpečí nouze, o čemž nemůže být v pojednávané věci řeč, neboť děti dovolatele v rozhodném období absolvovaly opakovaně nadstandardní dovolené v tuzemsku i zahraničí a jsou rovněž nadstandardně materiálně zabezpečeny. 8. Obviněný závěrem konstatuje, že napadeným rozhod