3 Tdo 729/2009 — Nejvyšší soud

3 Tdo 729/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 12. 2009 Spisová značka:3 Tdo 729/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.729.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 729/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání podaném obviněnou S. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 5 To 391/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 6/2008, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2008, č. j. 5 T 6/2008-48, byla obviněná S. K. uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „ačkoliv bylo pravomocným rozhodnutím P. Č. r., O. ř. s. c. p. a p. p. O., o. c. p. F.-M. ze dne 14. 6. 2004, které nabylo právní moci dne 22. 6. 2004, rozhodnuto (pod její nepravou identitou S. K.) o jejím správním vyhoštění z území České republiky s dobou platnosti do 22. 6. 2008, nejméně ode dne 11. 8. 2007, kdy skončila platnost jí vystaveného výjezdního příkazu pravomocné rozhodnutí o vyhoštění nerespektovala, nevycestovala a na území České republiky dále nelegálně pobývala až do svého zajištění P. Č. r. dne 2. 1. 2008 ve 22.50 hod. v B.“ Za to byla podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu tří roků. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 9. 2008, č. j. 5 To 391/2008-78, kterým toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 9. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná S. K. následně dovolání. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka nejprve zdůraznila, že podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, obsahovat mimo jiné přesné označení trestného činu, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Dále připomněla, že trestným činem může být pouze „zaviněné nebo nedbalostní“ jednání pachatele. Z výše uvedených hledisek je podle dovolatelky skutková věta výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nezákonná, neboť její jednání je popsáno tak, že nerespektovala rozhodnutí správního orgánu, nevycestovala v době platnosti výjezdního příkazu a nelegálně se zdržovala na území ČR do 2. 1. 2008. Žádné z těchto jednání však samostatně ani ve vzájemné souvislosti není podle dovolatelky trestným činem. Nevycestování z území České republiky v době platnosti výjezdního příkazu podle dovolatelky nijak nesouvisí s rozhodnutím o správním vyhoštění, když lhůta pro vycestování se stanoví podle § 118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. přímo v rozhodnutí o správním vyhoštění a nikoli výjezdním příkazem. Vydání výjezdního příkazu a nevycestování v době jeho platnosti je tedy z hlediska zákonných znaků souzeného trestného činu irelevantní. Nelegálním zdržováním se na území České republiky po skončení platnosti výjezdního příkazu, jak se uvádí ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, navíc podle názoru dovolatelky nenaplňuje znaky trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., ale pouze přestupku podle § 157 odst. 1 písm. m) zák. č. 326/1999 Sb. V další části dovolání obviněná namítla, že pro trestní odpovědnost cizince je v daném případě rozhodná vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění. Z hlediska hmotně právního posouzení tedy musí skutková věta obsahovat údaj o tom, kdy bylo rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné. Skutková věta neobsahuje ani žádné okolnosti, ze kterých by bylo možno dovozovat úmyslné jednání dovolatelky, přestože pro spáchání trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. je zapotřebí zavinění ve formě úmyslu. Její úmysl dokonce není deklarován ani v právní větě výroku rozsudku. Dovolatelka je navíc přesvědčena, že do 2. 1. 2008 se zdržovala na území republiky oprávněně, neboť dne 21. 5. 2007 podala u Ministerstva vnitra žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem ochrany ve smyslu § 42e odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. (dále jen „žádost“). Zároveň popsala genezi řízení o této žádosti s poukazem na jeho konečnou fázi, kdy jí podaný rozklad byl Ministrem vnitra zamítnut teprve dne 7. 2. 2008. Podle § 48a odst. 2 zák. č. 326/1999, platného do 20. 12. 2007, přitom byla oprávněna pobývat na území České republiky až do nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. Dovolatelka připustila, že rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 8. 2007 sice neměl odkladný účinek, avšak jeho podání způsobilo, že rozhodnutí ve věci její žádosti nenabylo právní moci. Řízení totiž bylo pravomocně skončeno teprve dne 13. 2. 2008, kdy rozhodnutí o rozkladu bylo doručeno právnímu zástupci dovolatelky. Podstatné přitom je, že její oprávnění pobývat na území České republiky po dobu řízení o žádosti bylo ve smyslu ustanovení § 48a odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb. zásadně vázáno na právní moc předmětného rozhodnutí, která v rozsudku vymezeném období od 11. 8. 2007 do 2. 1. 2008 ještě nenastala. Vyloučení odkladného účinku rozhodnutí o žádosti přitom nemělo prakticky žádný reálný význam, neboť rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti současně nestanovilo žádnou povinnost, kterou by na jeho základě musela dovolatelka vykonat. To znamená, že ve skutečnosti pobývala v inkriminovanou dobu na území České republiky oprávněně, a to na základě zákonné fikce upravené v ustanovení § 48a odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění platném do 20. 12. 2007. Je tedy zřejmé, že rovněž z výše uvedených důvodů založily soudy obou stupňů svá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 5 To 391/2008, současně zrušil i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že v něm obsažená argumentace uplatněný hmotně právním důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice naplňuje, avšak důvodům dovolatelky nelze přiznat opodstatnění. Pokud jde o námitky směřující proti formulaci tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce poukázal na to, že v popisu skutku ve výroku rozsudku jsou především obsaženy údaje o pravomocném správním rozhodnutí, kterým bylo dovolatelce uloženo správní vyhoštění, přičemž v právní teorii ani v rozhodovací praxi nevznikají žádné pochybnosti o tom, že rozhodnutí o správním vyhoštění je rozhodnutím, kterým je pachateli zakázán pobyt na území republiky. Pokud se týká subjektivní stránky trestného činu, je třeba vzít v úvahu, že rozhodnutí bylo dovolatelce řádně oznámeno, takže znala jeho obsah, o uložení správního vyhoštění věděla, a přesto se na území republiky v rozporu s tímto rozhodnutím vědomě nadále zdržovala. Subjektivní stránka trestného činu je navíc podle názoru státního zástupce dostatečně pregnantně vyjádřena již ve skutkové větě, a to výslovně údajem o tom, že obviněná „pravomocné rozhodnutí o vyhoštění nerespektovala“. Pokud se týká vykonatelnosti rozhodnutí, pak lhůta k vycestování původně stanovená rozhodnutím o správním vyhoštění v návaznosti na pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu byla následně modifikována vydáním opakovaných výjezdních příkazů, přičemž naposledy byla v tzv. skutkové větě citovaným výjezdním příkazem stanovena do 11. 8. 2007. Soud prvního stupně tak podle státního zástupce správně časově vymezil počátek páchání trestné činnosti dovolatelkou tímto datem. Závěrečná část skutkové věty, podle které dovolatelka „nevycestovala a na území České republiky neoprávněně pobývala až do svého zajištění Policií České republiky“, v kontextu s předcházejícími č