3 Tdo 75/2016 — Nejvyšší soud

3 Tdo 75/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:10. 2. 2016 Spisová značka:3 Tdo 75/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.75.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5 tr. ř. § 2 odst. 6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:28. 4. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 75/2016-31 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný Z. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 12 To 327/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 193/2014, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 1 T 193/2014, byl obviněný Z. Š. uznán vinným ze spáchání ad 1) zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku a ad 2) přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl podle § 199 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené L. Z., bytem L., okres P., na náhradě majetkové škody částku 10.000,- Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 50.000,- Kč. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 12 To 327/2015, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a obou výrocích o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 199 odst. 2 trestního řádu a § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené L. Z., bytem L., okres P., náhradu škody v částce 9.400,- Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle názoru obviněného spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném hmotně právním posouzení. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, namítl, že nebyly naplněny znaky trvajícího trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, jelikož došlo k opakovanému přerušení údajného protiprávního stavu, když poškozená v rozhodné době podstoupila třítýdenní léčení a obviněný byl dvakrát hospitalizován v nemocnici. Dále namítl, že v řízení nebyla prokázána existence společného obydlí, když nelze rozlišit, zda za poškozenou chodil na návštěvy či s ní spolubydlel. Ve vztahu k existenci těžké újmy na zdraví poukázal na to, že poškozená trpěla psychickými a depresivními poruchami již před tím, než se s ním seznámila. Nebylo tedy nezpochybnitelně prokázáno, jaké konkrétní omezení poškozené v běžném životě bylo způsobeno v příčinné souvislosti s jeho jednáním, a proto měl odvolací soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a dovodit, že těžkou újmu na zdraví poškozené nezpůsobil. Navíc se zdravotní stav poškozené začal zhoršovat až šest měsíců poté, co obviněný opustil společnou domácnost, a proto zde neexistuje příčinná souvislost s jeho jednáním. Obviněný dále namítl, že nelze přesně označit počátek jeho jednání, jelikož se podle poškozené mělo jeho chování zhoršovat, přičemž zpočátku byl jejich vztah idylický. Nelze tak učinit závěr, že páchal čin po delší dobu. Podle obviněného byla rovněž nesprávně posouzena subjektivní stránka zločinu. Poukázal na to, že je osobou až s podprůměrným IQ, a proto nevěděl, že jeho jednání může vyvolat těžkou újmu na zdraví poškozené. Dále mu nelze klást za vinu jednání v případě hádek, které iniciovala sama poškozená. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil jak dovoláním napadenou část rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 327/2015-759 ze dne 16. 9. 2015, tedy v části jeho výroku o vině a trestu, tak i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 1 T 193/2014-509 ze dne 23. 2. 2015, a to v části 1) výroku o vině a ve výroku o trestu a aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky, podle kterých nebyly naplněny znaky trestného činu podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku jako trestného činu trvajícího. Podle názoru státního zástupce není pro naplnění dané skutkové podstaty nutné, aby již prvním aktem zlého nakládání pachatele s poškozeným nastal stav vnímaný poškozeným jako těžké příkoří. Naopak bude zpravidla nutné, aby zlé nakládání po určitou dobu trvalo a bylo uskutečněno opakovaně. Nebylo proto nutné, aby byl již dnem 1. 6. 2013 v plném rozsahu nastolen protiprávní stav, který dovolatel následně „pouze“ udržoval. Charakter trvajícího trestného činu pak podle státního zástupce není vyloučen v situaci, kdy soužití pachatele a poškozeného ve společném obydlí bylo na přechodnou dobu přerušeno objektivními okolnostmi, např. hospitalizací, když pachatel po odpadnutí těchto okolností plynule navázal na svoje předcházející protiprávní jednání. Ostatní námitky obviněného považuje státní zástupce za námitky skutkové, jimiž v podstatě pouze polemizuje s hodnocením důkazů soudy a s úplností provedeného dokazování. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obhájce obviněného následnou repliku. Namítl, že závěr státního zástupce ohledně nastolení a trvání protiprávního stavu u trvajících trestných činů, kdy není nutné, aby již od počátku byl v plném rozsahu nastolen protiprávní stav, nemá oporu v zákoně, rozhodnutích Nejvyššího soudu, ani odborné literatuře. Jedná se o výklad extenzivní a v neprospěch obviněného. Podle obhájce obviněného je naopak nutné, aby po celou dobu, v daném případě od 1. 6. do 19. 12., dosahovalo jednání obviněného takové intenzity, kterou vnímala poškozená jako stav negativních pocitů, vnitřní nepohody aj., tedy že po celou dobu dosahovalo takové intenzity, že jej bylo možné kvalifikovat jako zločin podle § 199 trestního zákoníku. Z provedeného dokazování však tento závěr není možné dovodit. K vlivu hospitalizace na právní kvalifikaci obhájce obviněného namítl, že v jejím důsledku došlo opakovaně k přerušení udržování stavu definovaného v § 199 trestního zákoníku, a proto nemohl údajně obviněným nastolený protiprávní stav trvat nepřetržitě. Dále namítl, že na základě provedených důkazů nebylo možné jednoznačně posoudit počátek nastolení protiprávního stavu, a nebylo tak možné učinit závěr o páchání činu po delší dobu. Pokud jde o společné obydlí, pak pouhý závěr soudu o existenci občanskoprávního institutu bez dovození přítomnosti jednoho z nezbytných znaků skutkové podstaty trestného činu samo o sobě vylučuje správné hmotněprávní posouzení jednání obviněného. Závěrem obviněný zopakoval, že jeho jednání mělo být z hlediska subjektivní stránky posuzováno maximálně jako vědomá nedbalost, přičemž forma zavinění hraje důležitou roli při rozhodování o výši trestu. Obviněný Z. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řá