3 Tdo 807/2015

3 Tdo 807/2015-90

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání, které podali obvinění J. G., roz. S., a P. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 6/2012, takto:

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 2651 odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

- pod bodem 1. pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a

- pod bodem 2. zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Za to byli obvinění J. G. a P. H. odsouzeni každý podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost k náhradě škody rukou společnou a nerozdílnou, a to poškozené ČSOB, a. s., Praha 5, Radlická 333/150, IČO 00001350, ve výši 9.990.000 Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 47 T 6/2012, podali oba obvinění odvolání zaměřená do výroků o vině i trestu.

O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, a to tak, že z podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr.ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil ohledně obou obviněných v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že:

„obžalovaná J. S., v pozici klientského pracovníka na pobočce ČSOB, a. s., v P., N. P., společně s obžalovaným P. H., jako jediným jednatelem společnosti Schumi G.A.S., s. r. o., se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Chalúpkova 9 a s dalším dosud neztotožněným spolupachatelem, neoprávněným odčerpáním finančních prostředků z cizího bankovního účtu, se po vzájemné dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch nejprve pokusili uvést v omyl pracovníky ČSOB a. s. tak, že

obžalovaný P. H. za slíbenou odměnu na žádost neztotožněné osoby dne 16. 5. 2011 založil dva účty, a to jednak na pobočce Raiffeisenbank a. s. B., N. S., náležející společnosti Schumi G.A.S. s.r.o. a dále účet náležející stejné společnosti u UniCredit Bank, a. s. Česká republika v B., na pobočce K., u kterých byl jediným disponentem, jejichž čísla předal neztotožněné osobě,

aby na ně byly neoprávněně převedeny finanční prostředky z cizího účtu a následně vybrány v hotovosti, přičemž k jejich odčerpání mělo dojít:

Obviněná J. G.byla odsouzena podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byla v souladu s ustanovením § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.

Obviněný P. H. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2012, doručeném obviněnému 26. 9. 2012, sp. zn. 6 T 97/2012, jakož i všechna dalších rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. G. a P. H. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému ČSOB, a. s., Praha 5, Radlická 333/150, IČO 00001350, škodu ve výši 9.990.000,- Kč.

Obviněná J. G. v rámci obsáhlého dovolání (č. l. 1074-1097) uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítla, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že se dopustila trestných činů, resp. nebylo vůbec prokázáno, že by tyto spáchala či se na nich jakkoli podílela. Ve věci proto taktéž spatřuje extrémní nesoulad mezi právním posouzením trestní věci na straně jedné a skutkovými zjištěními učiněnými soudy na straně druhé. Obviněná pochybení soudů spatřuje zejména:

- v nesprávném právním posouzení subjektivní stránky, objektivní stránky

a pachatelství v případě pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu,

- v nesprávném právním posouzení objektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu, neboť podle jejího názoru byla nesprávně posouzena výše škody jako znaku základní skutkové podstaty a také kvalifikované skutkové podstaty, a to z toho důvodu, že vůbec nebyla prokázána výše škody a osoba poškozeného,

- v nesprávném právním posouzení otázky jejího zavinění ohledně zvlášť závažného zločinu podvodu a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, když ze skutkového stavu nevyplývá, že by ona úmyslně někoho uvedla v omyl a úmyslně padělala platební prostředek,

- a v nesprávném právním posouzení nároku poškozené na náhradu škody, neboť výše škody a osoba poškozeného nebyla řádně zjištěna, soud umožnil ČSOB, a. s., vystupovat v postavení poškozeného, ačkoli nárok na náhradu škody byl uplatněn opožděně a navíc soud prvního stupně porušil povinnost vázanosti návrhem poškozeného a přiznal mu větší částku, než tento v hlavním líčení uplatnil.

Obviněná následně podrobně rozebrala jednotlivé námitky. Ke skutku pod bodem 1., resp. otázce pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu uvedla, že na základě provedeného dokazování vůbec nelze dospět k závěru, že by uskutečnila popsané jednání, nebo že by se na něm jakkoli podílela. V rámci řízení před soudy obou stupňů nebyl proveden jediný přímý důkaz, který by ji s tímto skutkem spojoval. Její podíl na popsaném jednání je podle ní soudem dovozován jen na základě toho, že soud ji uznal vinnou z dokonaného, zvlášť závažného zločinu podvodu (jak je v rozsudcích popsáno pod bodem 2.) a pak z několika málo důkazů nepřímých, které nedávají ucelený obraz o tvrzeném skutkovém ději. Ani pokud by z takových zjištění soudu bylo možno vycházet, její jednání by podle ní nebylo možno posoudit tak, jak to učinil odvolací soud v napadeném rozsudku.

V této souvislosti obviněná namítá, že z ničeho nevyplývá a není postaveno najisto, že dopis se žádostí o zrušení účtu a převedení zůstatku ze dne 23. 5. 2011, jímž se měla pokusit banku uvést v omyl, je skutečně podvrhem, resp. že není zřejmé, zda tato žádost o zrušení účtu byla vůbec podána jinou osobou než jeho majitelem, tj. jestli vůbec došlo k ohrožení objektu trestného činu. Jediným důkazem v této souvislosti je posudek PhDr. V. M. a jeho doplnění, kterým byl podpis I. S. označen jako falzum. Obviněná namítla, že majitel účtu nebyl v přípravném řízení ani v hlavním líčení vyslechnut ohledně toho, zda dopis sám nezaslal či zda jeho zaslání nepřikázal, a tento nedostatek nebyl odstraněn ani v rámci odvolacího řízení. Dále poukázala na některé nejasnosti stran znaleckého posudku PhDr. M., kdy uvedla, že z ničeho není zřejmé, odkud a z jakých zdrojů byly získány srovnávací podpisy. Poukázala též na to, že znalkyně ani nevěděla, kolik je I. S. let, přičemž tato okolnost byla z pohledu jejích závěrů zásadní. Z rozsudku vyplývá, že I. S. se narodil, přičemž znalkyně na několika místech zmínila jako datum narození a poukázala na vyšší věk pana S. Pokud byl pro znalkyni vyšší věk pisatele důležitým znakem při hodnocení pravosti podpisu, pak je zcela jistě závažným nedostatkem jejího zkoumání, že se spletla o 30 let.

Obviněná dále ve vztahu k tomu, do jaké formy byl skutek pod bodem 1. upraven odvolacím soudem, namítla, že neexistují žádné přesvědčivé důkazy k tomu, že právě ona obstarala a neznámé osobě poskytla údaje o účtu a podpisový vzor jeho majitele.

O jejím podílu na výše uvedeném mají podle soudu svědčit zejména nepřiměřené

a neodůvodněné náhledy na účet pana S.. I za předpokladu, že by byl závěr o délce těchto náhledů správný, nelze na základě této jediné skutečnosti jakkoli dovozovat její vinu na pokusu trestného činu kladeného jí za vinu. Z výpovědi spoluobviněného H., z níž soud v této části trestného činu vycházel, vyplývá, že obviněný se znal s „J.“ po dobu 3-6 měsíců před spácháním trestných činů. Jestliže tedy „J.“ patří mezi pachatele tvrzené trestné činnosti, pak je z výpovědi spoluobviněného H. zřejmé, že k plánování trestné činnosti mělo dojít 3-6 měsíců před spácháním skutku. Má proto za to, že dávno před 9. 5. 2011, kdy měla ona začít sledovat účet pana S., již museli organizátoři/pachatelé znát informace o účtu, o jeho majiteli a v takovém případě měli nepochybně i podpisový vzor I. S.. Uvedla, že informace o účtu I. S. znala přinejmenším také Ing. S., druhý disponent účtu pan K. a účetní, případně i osoby na pobočce v Moskevské ulici, a závěr soudu o tom, že se ona na základě náhledů na účet I. S. nějak aktivně podílela na pokusu trestného činu, vyznívají podle ní nelogicky. Sama nepřiměřenost náhledů a jejich neodůvodněnost je přitom dovozována jen ze subjektivních výpovědí jejích kolegů, kdy nebylo vůbec posuzováno, zda tímto způsobem nahlížela i na účty jiných klientů, či zda nahlížela na účet pana S. ještě před 9. 5. 2011. Soud rovněž rezignoval na zjišťování toho, jak se I. S. dostal do jejího portfolia, přičemž nebyl osvětlen mechanismus, jak se tak stalo a kdo to provedl. Závěr odvolacího soudu v tom smyslu, že tak učinila ona, aby odůvodnila své náhledy, k nimž nebyl právní důvod, je pouhou spekulací, která není založena na reálném základě. Dále obviněná namítla, že nebylo ověřeno tvrzení svědka K., že důvodem nahlížení na účet nějaké osoby mohl být úkol zadaný centrálou banky. Navíc zpochybnila to, že nahlížení ve dvou různých dnech by bylo možno považovat za opakované nahlížení ve velkém rozsahu, když např. mohla v době nahlížení odejít na toaletu, telefonovat, vyřizovat jiné záležitosti a její náhled by přesto trval. V této souvislosti namítla, že četnost ani délka náhledů ničeho neprokazují, neboť i např. svědek L. V. při vyřizování žádosti o zrušení účtu vstoupil na účet pana S. za jeden den čtyřikrát. Upozornila rovněž na to, že z výpisů jejích náhledů na účty klientů vyplývá, že ve chvíli, kdy měla nahlížet 9. 5. 2011 po nepřiměřeně dlouhou dobu (11:25 – 11:34) na účet pana S. a tím údajně dle soudu připravovat spáchání trestného činu, měla po stejnou dobu otevřený náhled na účty několika dalších klientů. Je tak podle ní opodstatněná domněnka, že po tuto dobu nepracovala se žádným účtem a možná ani nebyla u počítače. Ze samotného nahlížení na účet pana S. ve dnech 9. 5. 2011 a 16. 5. 2011 lze jen těžko dovozovat, že informace někomu skutečně poskytla. Soudem nebylo prokázáno, jak měla tyto údaje předat dalšímu spolupachateli, jak mu měla předat podpisový vzor, soud se ani nezabýval a neposuzoval období před 1. 5. 2011, které mohlo mít význam pro plánování činu. Za nelogické považuje závěry soudu v tom smyslu, že v případě skutku pod bodem 1. k dokonání činu nedošlo, neboť žádost vyřizoval svědek V., neboť ona v práci nebyla. Pokud by skutečně plánovala spáchání trestného činu, věděla by, kdy žádost do banky přijde a svou přítomností by zajistila její kladné vyřízení. V souvislosti s opakovanými náhledy poukázala dále na rozpor v tom, že zatímco manažer a v podstatě její nadřízený svědek P. V. soudu potvrdil, že při hodnocení dochází k nahlížení na klientské účty (což soud v potaz nevzal), svědek V. uvedl, že při ročním hodnocení se portfolia neprocházela, což již soud za prokázané vzal, aniž by tento rozpor odstranil. V této části dovolání uzavřela, že v řízení absentují důkazy k prokázání trestněprávně relevantního podílu její osoby na spáchaném protiprávním jednání a mělo by být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo.

V další části obviněná namítla, že i kdyby bylo možno vycházet ze skutkových zjištění soudů, že to byla ona, kdo nezjištěnému pachateli poskytl údaje o účtu I. S., jednalo by se jen o pomoc při odstraňování překážek či opatření prostředků ke spáchání trestné činnosti a nikoli o spolupachatelství, jak dovodil odvolací soud. Takové jednání by podle ní totiž bezprostředně nesměřovalo k dokonání činu a svým jednáním by ona nezačala naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Pokud by ona skutečně údaje poskytla třetí osobě, pak tato osoba by pak musela připravit žádost o zrušení účtu, zfalšovat podpis a žádost odeslat. Takto ustanovený pachatel, nejpravděpodobněji v kooperaci se spoluobviněným H., by naplňoval svým jednáním znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a nikoli ona. Závěr odvolacího soudu v tom smyslu, že tedy ona je spolupachatelkou trestného činu popsaného pod bodem 1. výroku o vině, je podle jejího mínění zjevně nesprávný a nesprávné a nezákonné je tedy i rozhodnutí soudu.

K otázce právního posouzení jejího jednání jako pokusu namítla, že v daném případě vůbec nehrozilo bezprostřední nebezpečí následku, neboť k dokonání trestného činu by musel některý ze zaměstnanců porušit interní předpis týkající se rušení účtu s vysokým zůstatkem, který ona samozřejmě znala. Proto by v případě, že by se na trestné činnosti podílela, musela vědět, že bez dalšího nemůže k dokonání předmětného jednání dojít.

Ke skutku pod bodem 2. výroku o vině podrobněji doplnila, že v hlavním líčení podle ní nebyl proveden jediný důkaz, na jehož podkladě by soud mohl učinit závěr o tom, že by vznikla škoda ve výši, v jaké byla shledána, přičemž není zřejmé, komu měla vzniknout, kdo je poškozený a jestliže škoda vznikla, tak v jaké výši. Vyjma prokázání toho, že byl proveden příkaz k úhradě z účtu I. S. není z žádného provedeného důkazu zřejmé, že škoda vznikla v tvrzené výši a že existuje konkrétní poškozený. I. S. vyslechnut nebyl a škodu neuplatnil. Není tedy zřejmé, zda mu škoda vznikla či nevznikla. Jako předmět útoku je označován I. S., jako poškozená je označována banka. Jakým způsobem došlo k tomu, že skutečná poškozená má být ČSOB, a. s., přitom podle z provedeného dokazování nevyplývá a ani z odůvodnění napadených rozsudků není zřejmé, jak došlo k určení výše škody a toho, komu byla škoda způsobena. K tvrzenému nároku ČSOB, a. s., nebyly provedeny důkazy. Skutečnost, že byly odčerpány peníze z účtu I. S. nemůže sama o sobě stačit k závěru, že vznikla škoda v určité výši a že došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty.

Dále v této souvislosti namítla, že ze skutkového děje uplatněného soudy obou stupňů nebylo nade všechnu pochybnost prokázáno, že by se ona úmyslně snažila uplatnit falešný platební příkaz, že by jej sama falšovala a že by tímto způsobem spáchala zvlášť závažný zločin podvodu a zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Nelze v jejím případě stanovit existenci úmyslného zavinění, nebyl-li prokázán její vztah k následku do té míry, že by svým jednáním chtěla úmyslně poškodit nějaký subjekt a současně sebe nebo jiného obohatit. Z žádných důkazů nevyplývá, že by věděla, kam prostředky putují, za jakým účelem, kdo jí sdělil platební informace, kdy se tak stalo, zda se tak nestalo jednáním, kterým by ona sama byla uvedena v omyl, a to buď zcela bez zavinění

k tvrzenému následku, nebo z nedbalosti. Nikdy nepopírala, že dne 14. 6. 2011 vyplnila příkaz k úhradě a že tento odfaxovala jako prioritní příkaz na pracoviště banky do H. K. Trvá však na tom, že vyplnění příkazu jí bylo zadáno osobou, o níž se domnívala, že je to disponentka účtu Ing. S.. Jestliže soudy dospěly k závěru, že Ing. S. nemohla v inkriminovanou dobu příkaz zadat, pak je možné, že ona (obviněná) byla uvedena v omyl jinou osobou, která se prokazovala pravým či falešným průkazem Ing. S. Každopádně nemohla naplnit všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, neboť u ní nelze hledat úmyslné zavinění. Nebyla tedy vyvrácena její verze, že by dne 14. 6. 2011 přijala na pobočce ČSOB, a. s., od osoby prokazující se pravým či falešným průkazem totožnosti Ing. S. příkaz k úhradě částky ve výši 9.990.000 Kč. Na kamerovém záznamu není zachycen krátký časový prostor z doby ještě před ověřováním podpisu obviněnou a svědkyní K. v délce cca 3 minut (9:27 – 9:29), přičemž v této době mohla neznámá osoba ženského pohlaví obviněnou zastavit na informacích, požádat ji o vyplnění příkazu s tím,

že obviněná příkaz vyplnila, ověřila totožnost dle občanského průkazu, následně odešla na své pracovní místo, tam ověřila shodu podpisu, následně šla podle pokynu klienta nechat ověřit podpis ke kolegyni K. a následně odešla odfaxovat příkaz k provedení. Informační centrum na pobočce banky N. P. nebylo v inkriminovanou dobu pod dohledem kamer a současně z kamerových záznamů vyplývá, že se obviněná v danou dobu mohla na informačním centru nacházet, jak sama potvrdila v rámci výslechu před odvolacím soudem. Podotkla, že její postup, kdy v tu dobu chodila po bance s listinou či listinami (nebylo vyloučeno, že šlo o zadaný příkaz k úhradě) a následně okolo 9:30:07 – 9:30:12 nahlížela na účet pana I. S. byl zcela logický, neboť pokud převzala příkaz k úhradě, logicky jej poté šla ověřit. V rozporu se skutečností je podle jejího přesvědčení závěr soudu, který konstatoval, že nebyl důvod, proč by měla vyřizovat příkaz k převodu v klientském centru. Naopak to možné bylo. Pokud soud konstatoval, že na kamerových záznamech není vidět, že by obviněná jakoukoli osobu podobnou Ing. S. obsluhovala a proto její verze není pravdivá, pak tento závěr nemůže obstát, neboť kamerový záznam obsahuje pasáže, kdy se obviněná pohybuje přímo mimo záběry kamer, kde již skutkový děj mohl proběhnout jí tvrzeným způsobem. I pokud by snad porušila interní předpisy banky o tom, kde a jak má obsluhovat klienty a vyřizovat jejich potřeby, nejednalo by se o úmyslné jednání, neboť obviněná vůbec nevěděla, že osoba, která příkaz zadala, není disponentem účtu a že jde o osobu neoprávněnou, prokazující se falešným, případně pravým průkazem Ing. S.. Obviněná ve svém dovolání rovněž namítla, že v celém jejím jednání tak, jak je dovozují soudy obou stupňů, chybí jakýkoli motiv. Přestože byla ona, její rodina i osoby blízké podrobeni komplexnímu finančnímu šetření, nebylo shledáno ničeho, co by vybočovalo z obvyklých příjmů obviněné nebo jí blízkých osob. I přes důkladné prověření veškerých jejích styků a její komunikace nebylo zjištěno nic, co by ji jakkoli spojovalo s další osobou nebo se spoluobviněným H. Veškeré skutečnosti podle jejího názoru vypovídají o tom, že její vina je prokazována toliko na základě nepřímých důkazů a o jejím úmyslném jednání nevypovídá žádný přímý důkaz. V této souvislosti poukázala na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, z níž vyplývají pravidla pro situace, kdy nepřímé důkazy mají vést k odsouzení obviněného.

Obviněná dále namítla, že soud přiznal poškozené ČSOB, a. s., právo na náhradu škody, ačkoli tato škoda nebyla v trestním řízení řádně uplatněna a současně soudy přiznaly náhradu škody ve výši přesahující uplatněný nárok. Zásadního pochybení se podle ní dopustil soud prvního stupně, neboť ze zvukového záznamu hlavního líčení je patrno, že poškozená ČSOB, a. s., svá práva uplatnila až po zahájení dokazování, tedy v rozporu s ustanovením § 206 odst. 2 tr. ř. Podle názoru obviněné z trestního spisu nevyplývá, že by poškozená banka kdykoli před hlavním líčením uplatnila svůj nárok na náhradu škody. Stalo se tak až po zahájení dokazování, čímž byla porušena práva obviněných a pravděpodobně navíc došlo k manipulaci s protokolem z jednání. Dále obviněná namítla, že soud bance přiznal nárok na náhradu škody ve výši 9.990.000 Kč, ačkoli banka uplatnila nárok na náhradu škody jen v částce 9.900.000 Kč, tedy o 90.000 Kč nižší.

Na podkladě výše uvedených námitek obviněná J. G. navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, zrušil, a aby vzhledem k tomu, že pro takový postup jsou dány důvody, zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 47 T 6/2012, a aby věc vrátil tomuto soudu k novému řízení a rozhodnutí.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření (sp. zn. 1 NZO 341/2015) doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 6. 2015.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že obecně vzato obviněnou uplatněné námitky stran nedostatku subjektivní i objektivní stránky i otázky pachatelství pod jí uplatněný dovolací důvod mohou spadat. Současně je však třeba poukázat na to, že dovolání obviněné je z velké části založeno na polemice se závěry, které na základě dokazování učinily soudy, z čehož obviněná vyvozuje pochybení, jichž se podle jejího přesvědčení soudy dopustily, kdy zpochybňuje rozsah dokazování a hodnocení důkazů, provedené důkazy hodnotí odlišně od toho, jak činily soudy, nabízí své důkazy, své závěry, své hodnocení důkazů, kteréžto by vyznívaly naopak v její prospěch. V tomto směru tak napadá skutková zjištění soudů, přičemž námitky tohoto charakteru pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit.

Státní zástupce rovněž neshledal namítaný extrémní nesoulad mezi právním posouzením její trestní věci a skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů. Uvedl, že je pravdou, že je obviněná usvědčována toliko důkazy nepřímými, a žádný přímý důkaz, který by ji s trestnou činností spojoval, dán není, ale existence „pouze“ nepřímých důkazů rozhodně automaticky neznamená, že by síla usvědčujících důkazů byla menší, než v případě důkazů přímých. Státní zástupce se blíže vyslovil k některým námitkám obviněné, kdy poukázal i na to, že v některých případech obviněná uvádí skutečnosti nepřesné, v rozporu s tím, co bylo zjištěno. Ve vztahu k námitkám stran pravosti podpisu I. S. uvedl, že přestože pan I. S. nebyl vyslechnut, skutečnost, že žádost o zrušení účtu nepsal a o zrušení účtu nežádal, vyplynula z důkazů dalších (mj. z vyjádření svědkyně Ing. S., jednatelky společnosti, jíž byl I. S. společníkem, i z emailové komunikace s panem S., kterou Ing. S. doložila). Pokud jde o znalecký posudek, je zřejmé, že v uvedeném datu narození I. S. došlo jen k písařské chybě. Zatímco v rozsudcích je jako datum narození I. S. skutečně uvedeno datum, ve vyjádření znalkyně, ale i ve výpisu z obchodního rejstříku je uvedeno jako datum narození. Znalkyně tedy vycházela ze správného data narození a v tomto směru její posudek nelze zpochybnit. Navíc automatizace psaní a ustálení dynamického stereotypu (jedinečnosti a individuálnosti ručního písma) nastává ve většině případů mezi 13. a 20. rokem věku pisatele, a tedy písmo, respektive podpis osoby, je po tomto věku již ustálený (odhlédneme-li od dalších specifik, např. nemoci a podobně). Žádost o zrušení účtu tedy panem S. nebyla podepsána, byla sepsána a podepsána jinou osobou a rolí obviněné na jednání popsaném pod bodem 1. se soudy zabývaly a na základě nepřímých důkazů ji dovodily. Stran námitek náhledů na účet pana S., státní zástupce uvedl, že tato námitka není zcela přesná, neboť přestože se nepodařilo objasnit kdy, kým a za jakých okolností bylo protiprávní jednání plánováno, spoluobviněný H. vypověděl, že s „J.“ se seznámil cca 3–6 měsíců před skutky, přičemž se několikrát setkali a s požadavkem na založení účtů přišel „J.“ nikoli v okamžiku seznámení, ale až 3 měsíce po seznámení, možná i více. Z toho tedy nelze vyvodit, jak činí obviněná, že k plánování a tedy nahlížení muselo dojít v období výrazně předcházejícím jejím prvotním náhledům na účet. Ve vztahu k námitce, že i kdyby bylo možno vycházet ze skutkových zjištění soudů, tedy že to byla ona, kdo nezjištěnému pachateli údaje k účtu pana S. poskytla, jde toliko o pomoc a nikoli o spolupachatelství, se státní zástupce vyjádřil v tom smyslu, že odkázal na předmětnou pasáž jeho vyjádření k totožné námitce spoluobviněného H. (viz. dále v textu), respektive na úvahy zejména odvolacího soudu na straně 16-17 rozsudku. K námitce neprokázání způsobené škody v požadované výši v rámci skutku pod bodem 2. výroku, resp. námitce, že nebyl proveden důkaz, na jehož základě by soud mohl postavit najisto, že škoda vznikla a komu vznikla, státní zástupce uvedl, že ze spisových materiálů, které měl k dispozici, lze dovodit, že takové důkazy provedeny byly. Jednalo se zejména o výpověď svědkyně Ing. S. a zprávy banky, z nichž vyplývá, že peníze, částka téměř dvojnásobně převyšující 5.000.000 Kč, byly odčerpány z účtu pana A. I. S., a to ve výši, jak je uvedeno v rozsudku. Primárně tedy poškozeným trestným činem byl on. ČSOB, a. s., u níž byl účet pana S. veden, pak panu S. zhruba 2 měsíce poté podvodně odčerpanou částku „vrátila“ a následně tedy požadovanou částku uplatnila jako nárok na náhradu škody. Lze proto dovodit, že škoda velkého rozsahu způsobena byla. Zpochybňuje-li obviněná existenci úmyslu u trestných činů popsaných pod bodem 2. s poukazem na to, že podle ní ze skutkového děje zjištěného soudy nebylo prokázáno, že by se úmyslně snažila uplatnit falešný příkaz k úhradě, že by jej sama falšovala a že by tím spáchala trestné činy, pak se státní zástupce domnívá, že jde v podstatě o polemiku se skutkovými zjištěními soudů a námitkami proti důkazům respektive jejich hodnocení soudy, s nimiž se soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Ve vztahu k námitce, v rámci níž obviněná zpochybnila správnost a oprávněnost výroku o náhradě škody, tedy že soudy poškozené přiznaly více než požadovala a nárok jako takový byl uplatněn opožděně, až po zahájení dokazování (a tedy v rozporu s § 43 odst. 3 tr. ř. a § 206 odst. 2 tr. ř.), státní zástupce uvedl, že takto obviněnou uplatněné námitky se týkají porušení procesních podmínek rozhodování o nároku poškozené na náhradu škody a pod uplatněný dovolací důvod je nelze podřadit.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má za to, že dovolání obviněné J. G. je nutné vyhodnotit jako neopodstatněné a navrhuje, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v tomto smyslu odmítnuto.

Obviněný P. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 1053-1066) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutková zjištění soudů nelze podřadit pod zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, přičemž soudy při zjištěném skutkovém stavu dospěly k nesprávnému právnímu zhodnocení celého případu, i jeho nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a z jejich strany došlo k porušení řady zásad trestního řízení v jeho neprospěch.

Obviněný uvedl, že jeho jednáním nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným, neboť soudy neprokázaly, že by se nějakým způsobem podílel jak na pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, tak i na zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku. Poukázal na to, že v žádném případě vědomě ani jinak neměl v úmyslu spáchat zvlášť závažný zločin podvodu a nechtěl vědomě ani jinak vylákat finanční prostředky, když v tomto případě se podle něj jednalo o omyl ve skutkové podstatě. Ve vztahu k jednání podřazenému pod skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku namítl, že o ničem nevěděl, ničeho se neúčastnil, žádného padělání příkazu k úhradě se nedopustil a žádný úmysl k takovému jednání neměl. Spoluobviněnou J. G. nikdy neviděl, nezná ji, na ničem se s ní nemohl domlouvat a žádný účet pro ni nezakládal. Nezná a neviděl ani poškozeného či další osoby, nebyl ani na pobočce ČSOB, a. s., v P.. Žádný originál ani kopii platebního příkazu na částku 9.990.000 Kč nikdy neviděl a vůbec o jeho vystavení neměl ani potuchy, stejně tak se nepokusil o padělání nějakého podpisu či jeho napodobeniny. Podotkl, že nemůže být trestně stíhán a odsouzen za pouhé založení účtu a jeho zneužití, neboť o trestné činnosti, k níž mělo dojít, ani o tom,

že jím založený účet bude zneužit, neměl žádné potuchy. Je podle něj nesmyslné tvrzení, že jednal jako spolupachatel a má nést odpovědnost za jednání, o němž sám nevěděl a které nespáchal. O tom, že by spoluobviněná G. znala číslo účtu, který založil a na nějž byla finanční hotovost z účtu pana S. poukázána, neměl ani ponětí. Účet založil v součinnosti s osobou, která měla převzít finanční prostředky, a nikomu jinému tato čísla účtů nesvěřil. Nemohl předpokládat, že by finanční prostředky, které byly zaslány na jeho účet, pocházely z trestné činnosti. To, že se obžalovaní vůbec neznali a že nebyla zjištěna totožnost dalších pachatelů, koneckonců uznává i odvolací soud.

Obviněný dále v rámci podaného dovolání namítl, že soud rovněž vychází ze skutečnosti, že finanční prostředky zaslané „přes“ jím zřízený účet byly odevzdány třetí osobě, jež byla eventuálním dalším spolupachatelem. Soud však podle něj nesprávně vyvozuje, že on musel znát a být v kontaktu s osobou či osobami, které celou akci zorganizovali a podíleli se na zorganizování založení účtu a na falšování dokladů, na jejichž základě došlo k zaslání finančních prostředků na účet jím založený. Jeho jednání spočívající v založení účtu podle něj předcházelo samotné trestné činnosti, přičemž k jejímu spáchání a zfalšování dokladů došlo osobami, které on nezná. Odlišně od jeho osoby je třeba posuzovat osoby další – mj. spoluobviněnou G., která s ostatními neustanovenými spolupachateli aktivně spolupracovala a mohla se podílet na falšování dokladů a snaze přesunout finanční prostředky na účet jím založený. Vzhledem k tomu, že on ji neznal, musela jí číslo účtu sdělit osoba, která jej požádala o „poskytnutí“ služby, tj. založení účtu na předání peněz poté, co na účet budou doslány. Jak dále zdůraznil, on sám v podstatě skončil svou činnost 16. 5. 2011 založením účtů, a tedy ještě předtím, než trestná činnost fakticky započala. Nemůže tak být zahrnut do dalšího průběhu páchání trestné činnosti, o které nevěděl. Za nesprávnou – s ohledem na výše uvedené – označil rovněž úvahu odvolacího soudu v tom směru, že vzhledem ke způsobu provedení činu lze vyloučit, že by jednotlivé činnosti byly prováděny bez předchozí dohody a plánu, a že tedy pachatelé museli vědět o tom, že se podílí na trestné činnosti spolu s další osobou, bez jejíhož přispění by k realizaci trestné činnosti vůbec nedošlo. K okolnosti založení účtu a událostem s tím souvisejícím zdůraznil, že byl velmi naivní, nemajetný a pokud měl možnost pomoci podnikateli ohroženému exekucemi a získat nějakou odměnu za to, že založí a použije účet své firmy k výběru peněz, bylo to pro něj velmi výhodné. Poukázal na roli oné třetí osoby, která zneužila jeho naivity, a která jej o založení účtu požádala, dala mu k dispozici mobilní telefon, věděla, kdy mají být peníze na jeho účet doručeny, o tomto jej informovala a instruovala jej rovněž ve věci výběru a předání peněz. Vyloučil však, že by toto vše činil na základě nějaké předchozí dohody s touto třetí osobou, na základě nějakého společného plánu na získání finančních prostředků na účet, který sám založí. Aby bylo možno klást mu dané jednání za spoluvinu, muselo by být prokázáno, že byl s těmi dalšími osobami dohodnut, což on nebyl a naopak byl přesvědčen o legálnosti celé transakce. Obviněný má proto za to, že u něj chybí jakýkoli úmysl, na rozdíl od ostatních osob, které zůstaly v anonymitě či se snažily svou účast zakrýt.

Dále obviněný ukázal na to, že soudy jej uznaly vinným za situace, kdy nerespektovaly některé základní zásady trestního řízení, konkrétně:

- nebylo soudy respektováno, že „souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny dovolatele musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného, a současně vylučují možnost jakéhokoli jiného závěru“,

- soudy se neřídily zásadou, že „nepřímé důkazy, které vedou k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem by mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného“,

- soudy nerespektovaly zásadu, z níž vyplývá, že „zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro zavinění, je nutno s použitím zásady in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obžalovaného a neuznat jej vinným“.

Podle něj tedy byl celý případ ve vztahu k jeho osobě nesprávně posouzený po hmotně právní stránce, přičemž s ohledem na absenci úmyslu u něj poukázal na eventuální možnost uplatnění trestných činů spáchaných z nedbalosti, jako např. podílnictví z nedbalosti podle § 215 tr. zákoníku či legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku.

S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, ve věci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 47 T 6/2012, a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že pokud jde o obsah dovolání obviněného P. H., nutno konstatovat, že tento z velké části opakuje svou obhajobu z trestního řízení, poukazuje na to, že spoluobviněnou G. ani nikoho dalšího neznal, na ničem, co je mu kladeno za vinu se nepodílel a pokud účet založil, bylo to jen v rámci přátelské výpomoci pro „J.“. Obviněný tak v podstatě napadá skutková zjištění soudů a brojí proti dokazování, resp. proti tomu, jak soudy důkazy hodnotily a jaké závěry z nich vyvodily. Takto koncipované námitky, které ve svém dovolání projevil a z nichž vyvodil, že soudy porušily některé základní zásady trestního řízení (viz namítané porušení zásady in dubio pro reo a nedostatek nepřímých důkazů, jež by tvořily logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů a jež by mohly vést ke spolehlivému závěru o jeho vině) pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit nelze a tyto dovolacímu soudu přezkoumávat nepřísluší, neboť jde o otázky upravené normami procesního práva. Pokud pak obviněný namítá, že v jeho jednání by bylo možno dovodit snad jen některý z trestných činů spáchaných z nedbalosti, např. podílnictví z nedbalosti podle § 215 tr. zákoníku či legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku, státní zástupce uvedenou část námitek shledává pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřaditelnou, byť je v podstatě z velké části postavena na skutkových závěrech odlišných od těch, které učinily soudy. Pokud jde o zvlášť závažný zločin podvodu, ať již ve stadiu pokusu (skutek pod bodem 1.) nebo dokonaný (skutek pod bodem 2.), v tomto směru považuje námitky obviněného za neopodstatněné. Odkázal zejména na odůvodnění odvolacího soudu na stranách 15–20 rozsudku, kde odvolací soud poměrně podrobně poukázal, v čem je spatřováno jednání obviněného, na základě jakých skutečností lze vyvodit jeho úmysl a z čeho konkrétně vyplývá, že se jednání dopustil ve spolupachatelství. Soud po provedení důkazů a jejich zhodnocení dovodil, že obviněný nebyl pouhou nastrčenou, oklamanou osobou, jak se snaží v celém trestním řízení vystupovat, a to, že údajně nevěděl o nelegálnosti akce, bylo na základě provedených důkazů vyvráceno. V tomto směru soud poukázal rovněž na konstrukci spolupachatelství, kdy k provedení činu byly třeba dílčí útoky různých osob, které musely jednat ve vzájemné součinnosti. Státní zástupce uvedl, že jak vyplývá z celé řady rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1208/2014) podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně. Pokud jde o řešenou trestní věc, skutečnost, že se oba pachatelé neznali, na věci ničeho nemění, neboť jejich úmysl byl společný – obohatit se společně s dalšími nezjištěnými osobami na cizím majetku, a to i za využití účtu vytvořeného obviněným H. K provedení činu bylo třeba různých dílčích, vzájemně se podmiňujících a tedy souvisejících úkonů více osob, z nichž každá vykonávala pouze určitou část dílčích úkonů, bez nichž by však ke zdárnému provedení činu nedošlo. To, že obviněný založil účty, na které byly zaslány peníze, tyto peníze poté vybíral a následně je předával jiné osobě (jiným osobám) je tedy součástí celkového jednání všech pachatelů. Nebylo-li prokázáno, že se obvinění znali, byla tu logicky další osoba či další osoby, která zprostředkovávala předávání informací mezi obviněnými, případně činila další kroky k dokonání trestného činu. Na straně druhé státní zástupce uvedl, že námitka obviněného v tom směru, že ve věci existují pouze důkazy nepřímé, které podle něj netvoří logický řetězec umožňující učinit přesvědčivý závěr o jeho vině, je námitkou, kterou pod jím uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy. Nelze tedy vyloučit, že i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Státní zástupce dále uvedl, že poukazuje-li obviněný ve svém dovolání ve vztahu k subjektivní stránce na to, že i Vrchní soud v Praze na straně 16 rozsudku dovodil, že nevěděl, že na jeho účet přijdou finanční prostředky a že se tak stal bez svého vědomí součástí trestné činnosti, pak toto jeho vyjádření je nepravdivé, respektive obviněný údajný závěr soudu nesprávně vyvodil, neboť Vrchní soud v Praze dovodil pravý opak.

Za námitku nejen podřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale taktéž důvodnou, státní zástupce označil námitku stran zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, jímž byl obviněný P. H. rovněž uznán vinným.

Zatímco ve vztahu k trestnému činu podvodu ze skutkových zjištění vyplývá jak podvodný úmysl, tak i forma spolupachatelství, u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku již toto ve vztahu k obviněnému P. H. dovodit nelze. Z provedených důkazů vyplývá, že účet založil proto, aby na něj mohly být doslány peníze, které poté on z účtu vybere a naloží s nimi dohodnutým způsobem, a tedy aby byla trestná činnost spočívající v podvodném získání peněz z účtu jiného úspěšně dokonána. Vzhledem k absenci dalších relevantních skutečností, zejména s ohledem na to, že na trestné činnosti bylo zainteresováno více osob a nebylo prokázáno, že by se obviněný H. a spoluobviněná G. znali, však ještě nevyplývá, že by obviněný H. věděl o tom, že ke spáchání trestného činu podvodu, bude takříkajíc „využito“ i dalšího trestného činu, totiž padělání platebního prostředku (konkrétně příkazu k úhradě). Nelze tedy dle státního zástupce dovodit, že by jakákoli, třeba i jen méně intenzivní část jednání obviněného P. H., směřovala ke spáchání trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, že by zde v jeho případě bylo možno dovodit úmysl ke spáchání tohoto trestného činu. Koneckonců i skutek pod bodem 1., tj. první, neúspěšný pokus o získání finanční částky a její odeslání na účet obviněného H., byl činěn bez toho, že by došlo k jakémukoli padělání platebního prostředku. K dokonání podvodného jednání mohlo dojít i bez toho, že by nutně muselo být „využito“ padělání peněžního prostředku. Domnívá se tedy, že jednání obviněného P. H. vyjádřené ve skutku pod bodem 2. rozsudku bylo v jeho případě posouzeno nesprávně jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a tedy v tomto směru rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce ve vztahu k obviněnému P. H. navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně tohoto obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, jakož jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 47 T 6/2012, a aby zrušil i všechna rozhodnutí na tato obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 4 To 63/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými J. G. a P. H. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod. Oba obvinění uplatnili shodně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Ve vztahu k dovolání obviněné J. G. lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví expertiza ručního psaní PhDr. V. M. stran pravosti podpisů, kdy zpochybnila i způsob jejího provedení a získání podkladů pro analýzu, dále výpověď spoluobviněného P. H., výpověď svědka P. V., svědka Bc. L. V., záznamu kamerového systému; spadá sem i námitka neprovedení výslechu majitele účtu pana I. S.) a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran stěžejního dopisu se žádostí o zrušení účtu a převedení zůstatků ze dne 23. 5. 2011, resp. zda tento je či není podvrhem, případně toho, zda tato žádost byla vůbec podána jinou osobou než majitelem účtu panem I. S., dále zjištění stran toho, kdo obstaral a poskytl údaje o účtu a podpisový vzor jeho majitele, jaké povahy byly náhledy na účet pana I. S., resp. zda nahlížela na jeho účet i před 9. 5. 2011, případně zda nenahlížela i na účty jiných osob, dále zjištění, jak se majitel účtu dostal do jejího portfolia, resp. jakým mechanismem k tomu došlo a kdo to provedl, zda se nejednalo o úkol zadaný centrálou banky, zda informace skutečně někomu poskytla, jak je případně měla předat dalšímu spolupachateli, jak mu předala podpisový vzor, kdy došlo k plánování tvrzené trestné činnosti, resp. namítá, že soud se nezabýval obdobím před 1. 5. 2011, zda sama nebyla uvedena v omyl osobou, která disponovala pravým či falešným průkazem Ing. V. S.), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že její podíl na předmětném trestním jednání je dovozován jen z několika málo důkazů nepřímých, které nedávají ucelený obraz o tvrzeném skutkovém ději, kdy nebyl obžalobou předložen žádný přímý důkaz) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině uvedla, že se žádné trestné činnosti nedopustila, přičemž dávno před 9. 5. 2011, kdy ona měla začít sledovat účet pana S., již museli organizátoři/pachatelé znát informace o účtu, o jeho majiteli a v takovém případě měli nepochybně i podpisový vzor majitele, tedy, že informace o účtu pana I. S. znalo více lidí, nejen ona; ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině pak uvedla, že nikdy nepopírala, že dne 14. 6. 2011 vyplnila příkaz k úhradě a tento odfaxovala jako prioritní příkaz na pracoviště banky v H. K., kdy však trvá na tom, že toto jí bylo zadáno osobou, o níž se domnívala, že je to disponentka účtu Ing. V. S., kdy bylo zcela přípustné, aby vyřizovala příkaz k převodu v klientském centru).

Takto obviněnou vznesené námitky jsou založeny na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Za relevantní tedy nelze shledat ani námitku obviněné J. G., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci výše uvedených námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud poznamenává, že přestože vina obviněné byla prokázána toliko důkazy nepřímými, a žádný přímý důkaz, který by ji s trestnou činností spojoval, dán není, neznamená to snad, že by síla takovýchto důkazů byla snížena oproti důkazům přímým. Je zřejmé, že v projednávané věci neměl soud k dispozici doznání obviněné a vycházel tedy z dalších provedených důkazů, které tvoří ucelený a logický úvahový řetězec prokazující spoluvinu obviněné.

Ve vztahu k uplatněným skutkovým námitkám Nejvyšší soud podotýká, že stran namítaného zpochybnění znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace expertiza ručního psaní PhDr. V. M. (č. l. 284-302 + dodatek na č. l. 303-310), znalkyně vycházela ze správného roku narození pana I. S., tj., kdy v rozsudcích uvedené datum je s největší pravděpodobností písařskou chybou. Znalkyně konstatovala, že „sporný podpis na jméno I. A. S. na žádosti o zrušení bankovního účtu č. (ozn. č.) ze dne 23. 5. 2011 není pravý podpis této osoby“ (č. l. 307). Přestože nebyl I. S. vyslechnut, skutečnost, že nebyl osobou, která podepsala žádost o zrušení účtu, vyplynula vedle zmíněného znaleckého posudku i z dalších důkazů, zejména pak z vyjádření svědkyně Ing. V. S. a její emailové korespondence s I. S. (resp. osobami ho zastupujícími), který byl společníkem firmy, jejíž jednatelkou svědkyně byla (zejména č. l. 379-385, 386-390). Námitkami stran náhledů na účet pana I. S. (č. l. 392-408) se zabýval již nalézací soud (zejména str. 12 rozsudku) a zejména pak soud odvolací v rámci řádného opravného prostředku (str. 11-12 napadeného rozsudku). Soud na podkladě provedeného dokazování vyhodnotil četnost náhledů na účet pana I. S. jako zcela nestandardní a časově neadekvátní, kdy současně dospěl k závěru o jejich zjevné nedůvodnosti, neboť bylo prokázáno, že předmětný účet ani nebyl zařazen v klientském portfoliu obviněné.

V rámci obsáhlého dovolání obviněná uplatnila i řadu námitek dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v obecné rovině odpovídající, v rámci nichž namítla, že nebylo prokázáno, že by se skutků, které jsou jí kladeny za vinu, dopustila, zejména, že nebyla správně posouzena subjektivní a objektivní stránka a otázka pachatelství u pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu (skutek pod bodem 1/ výroku o vině), kdy má za to, že se mohlo jednat toliko o účastenství ve formě pomoci, nebyla ani správně právně posouzena objektivní stránka u zvlášť závažného zločinu podvodu a nebylo správně posouzeno její zavinění ve vztahu ke skutku pod bodem 2), neboť nebylo vůbec prokázáno, že by se podílela na padělání příkaz