3 Tdo 81/2021 — Nejvyšší soud

3 Tdo 81/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:24. 3. 2021 Spisová značka:3 Tdo 81/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.81.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Krádež Porušování domovní svobody Společenská škodlivost Subsidiarita trestní represe Vloupání Dotčené předpisy:§ 178 odst. 1,2 tr. zákoníku § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku § 121 tr. zákoníku § 12 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 6. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 81/2021-303 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání, které podala obviněná D. H. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 199/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 62 T 145/2019, takto: I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 199/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 62 T 145/2019, zrušují. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění:I. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 62 T 145/2019, byla obviněná D. H. J. uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 8. 11. 2018 v době od 14:00 hodin do 16:30 hodin v ulici XY, XY, bez řádného svolení a vědomí svého syna – poškozeného F. J., narozeného XY, vnikla do bytu ve 3. nadzemním podlaží za použití shodného klíče, kterým jako bývalá majitelka bytu disponovala, v užívání poškozeného a ve vlastnictví dcery – P. V., narozené XY, z něhož odvezla matraci o rozměru 200 x 180 x 20 cm a kufr s příbory, to vše ke škodě poškozeného F. J. Za to byla obviněná odsouzena podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený F. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 62 T 145/2019, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Odvolání podal rovněž poškozený F. J., a to do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 199/2020, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné i poškozeného zamítl. II. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 199/2020, podala obviněná D. H. J. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 245–253), v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy postupem nižších soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Obviněná v rámci podaného dovolání brojí proti závěru soudů o naplnění objektivní stránky trestného činu krádeže. Uvedla, že vstupovala do svého bytu. Předmětný byt darovala dceři v roce 2014 toliko dočasně, což dcera sama potvrdila s tím, že byt do svého vlastnictví nikdy nechtěla. O byt se proto dcera ani nijak nestarala. Byla to dovolatelka, kdo platil veškeré platby s bytem související a řešil veškeré problémy s ním spojené, včetně úklidu a mimořádných událostí jako například protékající myčku a vytopení sousedů. Jednotlivé osoby jako například správce bytového domu se při řešení různých situací obracely právě na ni a nikoliv na dceru, která byla toliko formálním vlastníkem nemovitosti. Dlužno dodat, že rovněž koupila veškeré zařízení bytu včetně spotřebičů, kdy tyto věci nebyly předmětem daru a nebyly tedy nikdy ve vlastnictví dcery či poškozeného. Podle dovolatelky nebylo prokázáno, že by z bytu odnesla cokoliv, co by nebylo jejím majetkem. Obviněná dále uvedla, že nemohla naplnit znak objektivní stránky trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, konkrétně pak spáchání činu vloupáním prostřednictvím nedovoleného překonání uzamčení. O nedovolené překonání uzamčení by se jednalo, pokud by uzamčení bylo překonáno za pomoci odcizených nebo nalezených klíčů či za pomoci klíčů vylákaných od majitele. O takový případ se však v projednávané věci nejedná, jelikož klíče, kterými do bytu vstoupila, nevylákala, neodcizila, nenašla a ani nenabyla nezákonným způsobem. Klíče k bytu měla od počátku svého vlastnictví k nemovitosti, a to včetně bezpečnostní karty chránící klíče proti kopírování, což ostatně potvrdila i svědkyně M. N., která chodila do bytu uklízet. Poškozenému nevadilo, když chodila do bytu uklízet nebo když vytopil sousedy a ona musela situaci řešit. Rovněž nebyla podle názoru obviněné naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že by měla v úmyslu odcizit věci poškozeného. V podaném dovolání dále obviněná zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kdy nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že čin spáchala minimálně ve formě nepřímého úmyslu. V návaznosti na dočasný způsob darování předmětného bytu dceři vyjádřila svoje negativní stanovisko k situaci, že byt je nejprve na podkladě nájemní smlouvy a poté pouze fakticky užíván poškozeným, který se o byt nestaral a zároveň jej ničil, a ničil tak i majetek, který se měl dovolatelce podle dohody vrátit. V zájmu řešení této situace si nechala od své dcery v postavení vlastnice bytu vystavit plnou moc, aby v jejím zastoupení zrušila poškozenému trvalý pobyt v předmětném bytu (resp. na jeho adrese), což se také v březnu 2018 stalo. S bytem nakládala jako se svým vlastnictvím za stavu, že dcera byla zapsána jako jeho vlastník pouze formálně, což také tato při své výpovědi před soudem potvrdila s tím, že se po určité době byt přepíše opět do vlastnictví dovolatelky. Ze strany obou dětí byla ubezpečena, že pokud bude řešit svou bytovou otázku, může jít bydlet do předmětného bytu, z čehož nabyla dojmu, že jí nikdo ve vstupu nebrání. Stran vstupu dne 8. 11. 2018 jí poškozený řekl, potom, co jej upozornila, že si přijde pro své věci, že nesouhlasí, aby si vzala předmětné věci, že nejsou její. Výše uvedené si obviněná však vyložila tak, že si poškozený nepřeje, aby si odnesla z bytu své věci a nikoliv, že do bytu nemůže vstupovat. K otázce vstupu do bytu se totiž nikterak nevyjádřil. Ve své výpovědi před soudem navíc poškozený uvedl, že obviněná „věděla, že tam v případě nouze může odejít, ale nechtěla. Je možné, že matka nakládala s bytem jako ze svým. Je možné, že to vzniklo takhle, že matka považovala ten byt za svůj“. Za těchto okolností tak na své straně nespatřovala srozumění, že svým jednáním, tedy vstupem do bytu, může porušit nebo ohrozit zájem chráněný ustanovením § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Navíc sám poškozený potvrdil, že v době jejího vstupu do bytu dne 8. 11. 2018 v bytě aktuálně nebydlel, resp. nepobýval, a to z důvodu výkonu své pracovní činnosti v zahraničí. Obviněná dále uvádí, že výše uvedené závěry o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu potvrzuje i odstoupení od darovací smlouvy k předmětnému bytu, resp. výzva k vrácení daru, kdy tento úkon považovala za souladný s právními předpisy a vyvolávající příslušné právní účinky. Ode dne 3. 9. 2018 se tedy mohla oprávněně považovat za vlastníka bytu, neboť odstoupením od darovací smlouvy zaniká právní titul, na základě kterého bylo nabyto vlastnické právo a obnovuje se původní stav s účinky „od počátku“. Hledí se tedy na ni jako na osobu, která nikdy nepozbyla své vlastnictví. Zápis do katastru nemovitostí je pak záležitostí toliko deklaratorní, bez jakýchkoliv konstitutivních účinků. V souladu s výše uvedeným pak poukázala na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005. Mohla tak rozhodovat ja