3 Tdo 839/2009 – Nejvyšší soud

3 Tdo 839/2009 citace  Právní věta: Na rozdíl od případů uvedených v ustanovení § 40a tr. ř., v nichž předseda senátu rozhodne o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajování i bez návrhu, je postup podle § 40 tr. ř. vždy podmíněn žádostí obviněného nebo jeho obhájce a existencí důležitých důvodů. Předseda senátu nemůže rozhodnout bez takové žádosti o zproštění povinnosti obhajování ani v případech, pokud by sám shledal důležité důvody ve smyslu § 40 tr. ř. (např. při ztrátě důvěry mezi obviněným a obhájcem), neboť jinak by tím nepřípustně zasáhl do výkonu advokacie (do vztahu obhájce a jeho klienta – obviněného). Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 11. 2009 Spisová značka:3 Tdo 839/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.839.2009.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Heslo:Ustanovení obhájce Obhajoba obviněného Dotčené předpisy:§ 40 tr. ř. § 40a tr. ř. Kategorie rozhodnutí:A Publikováno ve sbírce pod číslem:35 / 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 744/10 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 839/2009 U s n e s e n í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2009 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 To 326/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 121/2006,  takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K.  odmítá. Odůvodnění: I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 2 T 121/2006, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 odst. 1 tr. zák. Toho se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustil tím, že: „dne 19. 11. 2005 kolem 18.09 hod. v P. řídil vlastní osobní automobil VW Passat, ulicí S., označenou jako vedlejší komunikace, ve směru k ulici P. K., označenou jako hlavní pozemní komunikaci, a při najíždění do křižovatky s  ulicí P. K. nerespektoval dopravní označení „Dej přednost v jízdě“, čímž porušil ust. § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a nedal přednost v jízdě z jeho levé strany jedoucímu osobnímu automobilu Citroën ZX,  majitele V. Č., který řídila Mgr. I. Č., jež v důsledku střetu utrpěla hlubokou tržnou ránu levého kolena a zhmoždění levého kolenního kloubu s krevním výronem do dutiny kloubu, tedy zranění, která si obvykle vyžádají léčení v trvání 3-4 týdnů a její spolujedoucí L. Č. utrpěl pouze lehká poranění“. Za to mu byl podle § 223 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Mgr. I. Č. a L. Č. odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 To 326/2007, toto odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Proti usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výhrady obviněného směřují v prvé řadě proti způsobu, jakým byl v řízení před soudem prvého stupně zastupován obhájcem JUDr. J. D., který mu byl soudem na jeho žádost ustanoven. Podle obviněného si jmenovaný obhájce od převzetí obhajoby počínal bez zájmu o jeho skutečnou obhajobu, například slyšeným znalcům nepoložil žádnou otázku, před soudem jej dokonce osočil, že neposlouchá jeho dobře míněné rady, a dokonce uvedl, že mezi nimi došlo k narušení důvěry. Podle obviněného měl nejpozději v tomto momentě samosoudce řízení přerušit a ustanovit mu obhájce jiného. V tom, že tak soud prvého stupně neučinil, spatřuje obviněný porušení svého práva na obhajobu, konkrétně čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Artico v. Italy (1980) a Goddi v. Italy (1984) s tím, že se rozlišuje mezi obhajobou de facto a obhajobou de iure. Obviněný vyzdvihuje, že přes jeho žádost mu nebyl umožněn poslech zvukového záznamu z hlavního líčení, na jehož podkladě se domáhal doplnění protokolu o hlavním líčení, tak aby z něj byly zřejmé všechny výroky obhájce, avšak nebylo mu vyhověno. Obviněný poukazuje na to, že jmenovaný obhájce nevyvíjel dostatek iniciativy ani při zpracování odvolání, takže musel požádat městský soud o zproštění jeho povinnosti jej obhajovat a o ustanovení jiného obhájce. Další část výhrad směřuje proti způsobu, jakým Městský soud v Praze přistoupil k hodnocení znaleckého posudku ústavu MBL C. E., který nechal obviněný pro účely odvolacího řízení vypracovat. Obviněný zdůrazňuje, že tento posudek dochází k podstatně odlišným závěrům než původní znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. P. T. Vyzdvihuje, že podle závěrů tohoto posudku měla poškozená Mgr. Č. jet rychlostí 64 km/hod., tedy vyšší nežli byla maximální rychlost v místě stanovená. Pokud by přijížděla rychlostí maximálně 50 km/hod., ke střetu by nedošlo. Dále lze podle jeho názoru z posudku dovodit, že reakce poškozené na možnost střetu byla nepřirozená a nemohl ji tudíž předpokládat. Zatímco svou výpověď hodnotí dovolatel z technického hlediska jako možnou, výpověď poškozené se podle něj jeví jako technicky nepřijatelná. S poukazem na tato tvrzení obviněný uzavírá, že na jeho straně chybí zavinění i příčinná souvislost se způsobeným následkem, když viníkem nehody je podle jeho přesvědčení naopak Mgr. Č., nesprávně vydávaná za poškozenou. Zdůrazňuje dále, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání, tedy v posuzovaném případě nemohl předpokládat překročení povolené rychlosti Mgr. Č. Odkazuje přitom na rozhodnutí publikované pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě je podle judikatury naplněno jen v případě, že vytvoří takovou dopravní situaci, kdy řidič s předností v jízdě musí náhle měnit směr či rychlost jízdy, aby se vyhnul střetu. Dovolatel konstatuje, že znalec Ing. Tůma sice zpracoval vyjádření k posudku podanému shora zmíněným ústavem, aniž by však vysvětlil diametrálně odlišné závěry svého posudku. Přitom metoda užívaná znalcem Ing. T. je podle obviněného zastaralá. Pochybení odvolacího soudu pak spatřuje v tom, že za této situace nevyhověl návrhu na vypracování revizního posudku, který by rozpory mezi oběma posudky vyjasnil. Podle jeho názoru se je městský soud sice snažil odstranit výslechem obou znalců, ale nepodařilo se mu to, přičemž bezdůvodně označil ústavní posudek za nepřesvědčivý. Poukazuje dále na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/02, podle něhož ve své podstatě vadné zjištění skutkového stavu je ipso facto z pohledu práva hmotného i důvodem pro nesprávné právní posouzení, aniž by bylo možno tyto dvě roviny procesní činnosti vždy striktně oddělit. Dále zmiňuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, podle něhož nelze odmítat dovolání poukazující na flagrantní porušování procesních pravidel s odkazem na údajný nedostatek kompetence dovolacího soudu. Zmiňuje rovněž další nálezy Ústavního soudu, které se věnují tzv. neprávem opominutým důkazům (III. ÚS 258/99, resp. III. ÚS 177/04). Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a  rozhodl. Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. V úvodu svého vyjádření konstatuje, že obviněný deklarovaný dovolací důvod naplnil námitkou neexistence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem a dále tvrzením, že tato příčinná souvislost není kryta z jeho strany zaviněním. Tyto námitky však nepovažuje za důvodné. K otázce příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem uvádí, že ta je dána i v případě, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ale jednání pachatele přitom zůstává skutečností, bez níž by následek nenastal. V posuzovaném případě poškozená sice jela rychlostí 59-65 km/hod., tedy rychlostí překračující povolenou rychlost 50 km/hod., za rozhodné