3 Tdo 905/2024 — Nejvyšší soud

3 Tdo 905/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:27. 11. 2024 Spisová značka:3 Tdo 905/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:3.TDO.905.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dotační podvod Obhajoba Dotčené předpisy:§ 212 odst. 1,6 písm. a) předpisu č. 40/2009 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 905/2024-2587 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný Jaroslav Sládek, trvale bytem Kurkova 1206/14, 182 00 Praha, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 9 To 23/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 3/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Jaroslava Sládka odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2024, sp. zn. 63 T 3/2023, byl obviněný Jaroslav Sládek uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), ve znění účinném od 1. 10. 2020, kterého dopustil tím, že v době od dubna 2008 do ledna 2019 v Praze jako jediný jednatel a současně společník se 100 % obchodním podílem a jediná osoba fakticky řídící veškerou činnost obchodní korporace REALEX International ZPS, s.r.o., IČ: 266 86 309, od 18. 3. 2002 do 18. 3. 2008 sídlem Sokolovská 115/268, 180 00 Praha 8, od 18. 3. 2008 do 5. 3. 2019 sídlem U Pekařky 484/1, 180 00 Praha 8, a od 5. 3. 2019 dosud sídlem Kundratka 2486/17b, Praha 8 – Libeň (dále jen „REALEX ZPS“) v úmyslu se neoprávněně obohatit na úkor České republiky nezákonným vylákáním státního příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, vyhotovoval či nechával vyhotovovat a následně jako statutární zástupce podával nebo nechával podávat osobami k tomu jím zmocněnými a instruovanými na Úřad práce České republiky – Krajskou pobočku pro hl. m. Prahu, se sídlem Domažlická 1139/11, Praha 3 (dále jen „ÚP ČR“) za jednotlivá čtvrtletí let 2008 až 2018 jím jako statutárním zástupcem podepsané žádosti REALEX ZPS o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením dle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen ZoZ), jejichž součástí byl jako příloha jmenný seznam zaměstnanců a seznam mzdových nákladů včetně odvodů vynaložených REALEX ZPS v jednotlivých měsících na tyto zaměstnance, kteří všichni byli osobami se zdravotním postižením ve smyslu § 67 odst. 2 ZoZ, z většiny pak osobami plně invalidními ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a) ZoZ (dále jen „osoby s těžším zdravotním postižením“), v nichž obžalovaný prohlásil a svým podpisem stvrdil, že všechny údaje uvedené v žádostech a jejich přílohách jsou pravdivé a že hrubá mzda za jednotlivé měsíce daného čtvrtletí, uvedená ve jmenném seznamu zaměstnanců, byla zaměstnancům zúčtována k výplatě a po zákonných srážkách vyplacena, a to nejpozději k datu vyhotovení žádosti, přičemž od 3. čtvrtletí roku 2012 v těchto žádostech na základě zákona č. 367/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, uplatňoval dle znění § 78 odst. 3 ZoZ dále i nárok na navýšení příspěvku na zaměstnávání osob, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, o částku odpovídající dalším nákladům vynaloženým na zaměstnávání těchto osob, a to na úhradu zvýšených správních nákladů, a od 1. čtvrtletí roku 2016 dále i na úhradu nákladů provozních zaměstnanců a pracovních asistentů a od 1. čtvrtletí roku 2018 pak vedle výše uvedeného ještě o paušální částku příspěvku ve výši 1 000 Kč měsíčně na každého takového zaměstnance, a tak činil, ačkoli si byl plně vědom skutečnosti, že v těchto žádostech deklarované mzdové náklady na jednotlivé zaměstnance neodpovídají skutečnosti, neboť drtivé většině těchto zaměstnanců byla ve skutečnosti v rozhodném období vyplácena měsíční čistá mzda v podstatně nižších částkách, než bylo uvedeno ve mzdových výměrech, tedy v částkách neodpovídajících nárokovanému příspěvku, když většině z nich byla při výplatě mzdy v hotovosti vyplácena pouze částka 2 000 Kč, ač jim obžalovaný současně v rozporu se skutečností za účelem konspirace a vytvoření podkladů pro podání žádosti o příspěvek nechával podepisovat převzetí čisté mzdy v plné výši dle mzdového výměru, a při výplatě mzdy převodem na bankovní účet zaměstnance byla sice čistá mzda zaměstnancům zasílána v plné výši, avšak následně musela většina zaměstnanců na pokyn obžalovaného podstatnou část mzdy, ve většině případů polovinu takto vyplacené částky, vracet v hotovosti v sídle společnosti obžalovanému, ač současně tomuto i nadále v rozporu se skutečností podepisovali, že převzali mzdu v plné výši tak, jak jim byla připsána na bankovní účet, a na vrácení části mzdy v hotovosti od obžalovaného nedostávali žádné potvrzení, a tak jim byla fakticky i nadále vyplácena měsíční čistá mzda v podstatně nižších částkách, většinou polovičních, než bylo uvedeno ve mzdových výměrech, přičemž při přijímání těchto zaměstnanců do pracovního poměru byla jediným rozhodným kritériem jejich invalidita, nebylo zohledňováno jejich vzdělání, znalosti či dovednosti, neboť jim byla následně práce zadávána v drtivé většině čistě formálně, tedy ve skutečnosti jim buď nebyla zadávána práce žádná nebo byla zadávána jen v minimálním rozsahu v podobě drobných manuálních úkonů na doma či roznosu letáků, většinou jen na několik málo hodin měsíčně, přičemž její výsledky byly pro další trvání pracovně právního vztahu a odměňování zaměstnanců nerozhodné, a dále že v žádostech uváděné další měsíční náklady vynaložené na služby pracovních asistentů na každého jednoho takového zaměstnance nevznikly, protože zaměstnancům nebyly žádné takové asistenční služby poskytovány, a na základě těchto žádostí a v nich obžalovaným úmyslně uvedených hrubě zkreslených údajů ÚP ČR rozhodl o poskytnutí příspěvku zaměstnavateli REALEX ZPS na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za všechna jednotlivá čtvrtletí v období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2018 a tyto vyplatil na bankovní účet REALEX ZPS číslo XY vedený u ČSOB, a.s., ke kterému měl dispoziční oprávnění obžalovaný jako jediný jednatel REALEX ZPS, a obžalovaný pak s takto získanými finančními prostředky dále nakládal blíže nezjištěným způsobem, přičemž takto obžalovaný jménem REALEX ZPS podal ÚP ČR v rozsudku blíže specifikované žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 ZoZ, a tímto jednáním obžalovaný Jaroslav Sládek způsobil poškozené České republice, zastoupené ÚP ČR, škodu v celkové výši 18 497 672 Kč. 2. Za to byl odsouzen podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 300denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 600 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní korporace, kontrolního orgánu nebo člena kontrolního orgánu obchodní korporace, jakož i funkce prokuristy, a to včetně jejich zastupování na základě zvláštní plné moci, na dobu 10 roků. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky – Krajskou pobočkou pro hl. m. Prahu částku, částku ve výši 18 480 465 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 9 To 23/2024, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní ko