3 Tdo 952/2022 – Nejvyšší soud

3 Tdo 952/2022-290 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2022 o dovoláních, které podali obviněný R. H., nar. XY, trvale bytem XY, a obviněná právnická osoba R. H., IČ XY, se sídlem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 8 To 194/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 68/2021, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných R. H. a právnické osoby R. H. odmítají. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 2 T 68/2021, byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaném ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jednající na základě generální plné moci ze dne 26. 9. 2017, udělené mu jednatelem obchodní společnosti R. H., IČ: XY, R. H., nar. XY, tedy jako osoba odpovědná za vedení obchodní společnosti R. H. v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce července 2019 uplatnil odpočet základu daně z přidané hodnoty ve výši 4.400.000 Kč (z toho DPH 21% ve výši 924.000 Kč), když do evidence pro účely DPH za zdaňovací období červenec 2019 nechal zavést opravný daňový doklad č. 90400001 ze dne 27. 6. 2019 na částku celkem 5.324.000 Kč s uvedeným odběratelem F. B., ačkoli pro vydání takového daňového dokladu neměl žádný reálný důvod, neprokázal zákonné důvody podle ustanovení § 42 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a takto postupoval ve snaze o snížení daně na výstupu ve výši 924.000 Kč ve prospěch společnosti R. H. a ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, přičemž předmětný doklad odeslaný dne 1. 7. 2019 byl ze strany F. B. již dne 3. 7. 2019 jako nedůvodný vrácen, v rámci daňové kontroly správcem daně nebylo uznáno snížení daně na výstupu o 924.000 Kč (nadměrný odpočet ve výši 581.900 Kč) a dne 12. 8. 2020 byl vydán platební výměr za zdaňovací období červenec 2019 s vyměřenou daní ve výši 342.100 Kč, a právnická osoba R. H., byla uznána vinnou přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaném ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za využití zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „zákona č. 418/2011 Sb.“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že prostřednictvím svého zplnomocněného zástupce R. H., nar. XY, který byl oprávněn za tuto společnost jednat na základě generální plné moci ze dne 26. 9. 2017 udělené mu jednatelem obchodní společnosti R. H., IČ: XY, R. H., nar. XY, v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce července 2019 uplatnila odpočet základu daně z přidané hodnoty ve výši 4.400.000 Kč (z toho DPH 21% ve výši 924.000 Kč), když do evidence pro účely DPH za zdaňovací období červenec 2019 nechala zavést opravný daňový doklad č. 90400001 ze dne 27. 6. 2019 na částku celkem 5.324.000 Kč s uvedeným odběratelem F. B., ačkoli pro vydání takového daňového dokladu neměla žádný reálný důvod, neprokázala zákonné důvody podle ustanovení § 42 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty a takto postupovala ve snaze o snížení daně na výstupu ve výši 924.000 Kč ve prospěch společnosti R. H. a ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, přičemž předmětný doklad odeslaný dne 1. 7. 2019 byl ze strany F. B. již dne 3. 7. 2019 jako nedůvodný vrácen, v rámci daňové kontroly správcem daně nebylo uznáno snížení daně na výstupu o 924.000 Kč (nadměrný odpočet ve výši 581.900 Kč) a dne 12. 8. 2020 byl vydán platební výměr za zdaňovací období červenec 2019 s vyměřenou daní ve výši 342.100 Kč. 2. Za to byl obviněný R. H. odsouzen podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 (dva a půl) roku. 3. Obviněná právnická osoba R. H. byla odsouzena podle § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb. k peněžitému trestu, a to k 24 denním sazbám peněžitého trestu, přičemž každá denní sazba činí 5.000 Kč, tedy celkem 120.000 Kč. 4. Proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 2 T 68/2021, podali obviněný R. H. a obviněná právnická osoba R. H. odvolání, a to do výroků o vině a trestu. 5. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 8 To 194/2022, a to tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II. 6. Proti usnesení Krajského soudu v brně ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 8 To 194/2022, podali R. H. a obviněná právnická osoba R. H. samostatná dovolání. Dovolání obou obviněných jsou po obsahové stránce až na drobné nuance zcela totožná. 7. Obviněný R. H. v rámci podaného dovolání (č. l. 266-268) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 8. Obviněný uvedl, že soud nalézací rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika. Odkaz nalézacího soudu na nadbytečnost neshledává dostačujícím, neboť za situace, kdy výpovědi svědků nebyly věrohodné a vyskytovaly se v nich pochybnosti, by právě provedením znaleckého posudku bylo možné postavit najisto okolnosti stran hotovostních plateb, určit cenu dokončené části díla, a zjistit, zda odsouzené mohl vzniknout nárok uplatnit odpočet základu daně, resp. zda vystavení opravného dokladu mělo reálný základ. Obviněný uvedl, že platby od společnosti F. B. nepokryly částku odpovídající ceně dokončené části díla z 85%. Proto měl za to, že postup spočívající ve vystavení opravného daňového dokladu byl správný, a odpovídal skutečnosti, že právnická osoba R. H. neobdržela odpovídající částku za dokončenou část díla. 9. Dále má obviněný za to, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně pak subjektivní stránka, neboť z provedeného dokazování nelze dovodit ani nepřímý úmysl. Svědecké výpovědi svědků P. T. a Y. T. považuje za nevěrohodné a listinné důkazy, které jsou tvořeny zejména dokumentací Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, soudy nijak blíže nepřezkoumávaly. Soud přitom nemůže bez dalšího spoléhat na správnost výsledků daňového řízení a nemůže se zbavit své povinnosti tuto správnost sám přezkoumat, a to jak po stránce skutkové, tak i právní. Obviněný uvedl, že jednání pachatele je třeba posuzovat z pohledu celkového jednání, a nikoliv jen ve vztahu ke způsobenému následku. Trvá na tom, že nebyl srozuměn s tím, že by jeho jednání mohlo vést ke zkrácení daně či vylákání výhody na dani, neboť byl přesvědčen, že jde o správnou účetní operaci v souvislosti s ukončením obchodního vztahu mezi společností R. H. a společností F. B. Výše finančního plnění ze strany společnosti F. B. byla nedostatečná a neodpovídala ceně části dokončeného díla, kdy právě tato skutečnost jej vedla k vystavení předmětného opravného daňového dokladu a provedení opravy základu daně. Ze skutečnosti, že následně neodkázal na žádný konkrétní zákonný důvod podle § 42 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, nelze usuzovat na jeho úmysl. Obviněný spoléhal na své účetní znalosti, o jejichž správnosti byl přesvědčen, lze tak hovořit nanejvýš o nedbalosti. V řízení nebylo žádným důkazem potvrzeno, že úmysl směřoval k vylákání výhody na dani. O tom svědčí podle obviněného i skutečnost, že na základě doměření daně obviněná právnická společnost R. H. daň obratem uhradila. K naplnění subjektivní stránky trestného činu musí být postaveno najisto, že chtěl pachatel porušit zájem chráněný trestním zákonem. K tomu však v projednávané věci nedošlo. 10. Obviněný trvá na tom, že jeho jednání bylo způsobeno mylným výkladem daňových předpisů, jednal tak v omylu skutkovém negativním, neboť při uvedeném jednání neznal ani nepředpokládal okolnost patřící ke znakům předmětného trestného činu. Nelze tak hovořit o úmyslu. Neznalost či nejistota stran správného výkladu daňových předpisů by podle jeho názoru neměla být přísně vykládána jako nepřímý úmysl. Trestný čin podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku přitom lze spáchat toliko úmyslně. 11. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2022, č. j. 8 To 194/2022-252, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 4. 2022, č. j. 2 T 68/2021-225, v cel